Někteří z vás se patrně již delší dobu potýkají s určitým hříchem a nevědí, jak se jej zbavit. Modlil ses, plakal, doufal ve vysvobození, postil, radil ses se staršími bratry a sestrami, vyznával hřích přátelům, svěřil ses druhým ve skupince.
Ale ta záležitost je stále jako trn zabodnutý v srdci. Stále znovu tě dostává a ty se ptáš: „Kdy už konečně budu svoboden?“
Jako následovníci Ježíše Krista bychom měli brát Boha vážně a přijmout jako pravdu vše, co nám odhaluje – zejména pokud se to týká nás samých. Naše „staré lidství“ se snaží ospravedlnit se před Bohem svými skutky. Člověka usvědčuje jeho vlastní svědomí ze špatného jednání, ale místo toho, aby činil pokání, snaží se s hříchem bojovat sám. „Změním se. Budu bojovat se svým hříchem, ať to stojí cokoliv. A Bůh si určitě všimne, kolik do toho vkládám úsilí.“
„Ani se neoddávejme smilstvu jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. A také nepokoušejme Krista, jak to dělali někteří z nich, a hynuli od hadího uštknutí“ (1. Korintským 10,8-9).
V době, kdy v izraelské zemi sloužil Bohu kněz Élí, Bůh se svým lidem nemluvil často. „V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté“ (1. Sam 3,1). Když se totéž děje v našich životech, snažíme se tento mihotající plamínek zviditelnit spoustou kouře a zrcátek, aby náš stav vypadal lépe, než jaký ve skutečnosti je. Soustředíme se na všemožné věci okolo, protože náš oheň je tak malý, že stěží vydává trochu světla a těžko někoho zahřeje.
Pokud byste vzali kojota a řekli mu: „Přemístím tě z tvého přirozeného prostředí do kurníku mezi kuřataׅ,“ pravděpodobně to nedopadne s kuřaty dobře, pokud nebude nejprve změněno kojotovo srdce.
Raná církev se nacházela v podobných podmínkách, ve kterých se nacházíme i dnes. Žila pod autoritářskou vládou Říma s jeho bezbožnou pohanskou kulturou. Násilí bylo veřejně oslavováno. Sexuální nemravnosti překonaly dokonce i úpadek, který vidíme dnes v naší kultuře.
V posledních dvaceti letech bylo děsivé vidět zvrácenosti, které se nejen šíří, ale také přijímají za normu. V budoucnu tak můžeme být na černé listině za členství v církvi nebo dokonce jen za navštívení církve. Být křesťanem bude něco stát. Co tedy uděláme?
Když se národ dostane do vzpoury proti Bohu, lidé se klaní sami sobě, své sexualitě a své nemorálnosti. Navíc už nepraktikují tyto věci jen sami, ale aktivně vedou druhé do hříšného životního stylu.
Jednoho dne jeden můj přítel, pastor, odcestoval do Wyomingu, aby si s dvěma přáteli zajezdil na sněžném skútru. Projížděli se krajinou a užívali si to až do té chvíle, než zjistili, že jsou úplně bez signálu. Žádná GPS, žádný kompas.
Bylo to něco jiného, než když ztratíte orientaci v krajině, kde stačí jít například dvě hodiny, a najdete silnici. Toto byla situace, kdy strávíš noc bez naděje, schoulený pod sněžným skútrem, situace, kdy posílají helikoptéry, aby tě zachránili.
Nikdo nemůže spočítat všechna Kristova slitování a požehnání plynoucí z jeho prolité krve. Zaměřme se na jedno vítězství: odpuštění hříchů.
„Jestliže však chodíme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu … Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1. Janův 1:7, 9).
Když jsem vyrůstal, nikdy jsem plně neocenil úlohu svého otce, Davida Wilkersona, známého jako „strážce.“ Strávil hodiny v zápasech s Bohem, když jej čekala obtížná kázání na téma soud. Za mlada jsem nedokázal pochopit účel prorockých poselství. Moje Bible byla plná podtrhaných oddílů o milosti, pokoji a jednotě křesťanů, nikoli o soudu, hněvu a zmatku ve společnosti.