Nikdo na zemi tě nemůže postavit do služby. Můžeš obdržet diplom na vysoké škole, být ustanoven biskupem či vyslán nějakou denominací. Ale Pavel zjevuje jediný zdroj jakéhokoli opravdového povolání do služby: „Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě“ (1. Timoteovi 1,12).
Milost je často definovaná, jako nezasloužená laskavost a požehnání od Boha. Přesto věřím, že milost je něco víc. V čase utrpení je nám Kristus také mocí, silou, milosrdenstvím a láskou – vidí nás v utrpení a zkouškách.
Ježíš řekl, že déšť padá na všechny stejně, spravedlivé i nespravedlivé (viz Matouš 5,45) – s odkazem na různé životní problémy, jako jsou manželské problémy, starosti s dětmi, finanční tlaky, nemoci. I spravedliví mohou bojovat s pýchou, depresí a strachem, pocity nedostatečnosti, útlakem nepřítele.
Napříč Písmem vidíme, že Bůh rozdává svoji milost během zkoušek skrze zjevení, kterým bychom v dobrých časech nikdy nemohli porozumět. Boží dobrota přichází k lidem v časech problémů, neštěstí, izolace a utrpení. Například učedník Jan byl s Ježíšem v blízkém přátelství po dobu tří let. Byl to čas naprostého odpočinku, pokoje a radosti, přesto v tom čase Jan přijal jen velmi málo zjevení. Poznal Ježíše jen jako Syna člověka. Kdy tedy přijal Jan zjevení Krista ve vší jeho slávě? Stalo se to až poté, co byl odvlečen z Efezu v okovech.
Apoštol Pavel v jednu chvíli na své cestě víry řekl: „Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje, že na mne čekají pouta a utrpení.“ (Skutky 20,23) Opravdu jej po celý život neopustilo utrpení. Možná se ptáte: Jak se to mohlo stát? Přece Bůh, kterému sloužíme je všemocný a vítězný. Stačí mu vyslovit slovo a umožní nám projít vítězně životem bez problémů. Tak proč náš milující Otec dovoluje utrpení na lidi?
Poprvé v historii se k víře hlásí méně než 50 procent Američanů. Toto číslo je dokonce nižší - 30 procent – u osob mladších než 30 let. Mnoho z nich zatrhlo „ŽÁDNÁ“ jako svou náboženskou příslušnost. Odhaduje se, že během deseti let bude mladá generace ztracena v sekularismu a bezbožnosti. A tolerance vůči křesťanům se sníží.
Co s těmito informacemi uděláme? Autor listu Židům odpovídá: „Připomínejte si dřívější dny, v nichž jste byli osvíceni a přestáli jste mnohý zápas s utrpením.“ (Židům 10,32)
Když chodíme v Duchu, když nás Duch Svatý řídí, vyvolá v našich životech radost stejně jako lásku. Lukáš popisuje Ježíše jako: „Plného radosti v Duchu Svatém“ (viz Lukáš 10,21). Radost přichází od Ducha Svatého. Nemůžeme ji sami vyvolat, způsobit nebo učinit.
Bůh slíbil proroku Zachariášovi, že v posledních dnech bude kolem svého lidu ochrannou ohnivou zdí: „Já sám, je výrok Hospodinův, budu ohnivou hradbou kolem něho a slávou v jeho středu.“ (Zacharjáš 2,9). Podobně Izaiáš svědčí: „ano, bude stánek, který poskytne stín před denním horkem, a útočiště a úkryt před bouří a deštěm.“ (Izajáš 4,6)
Je možné, aby se spravedliví, zbožní, Duchem naplnění křesťané dostali do bodu, kdy jsou natolik na dně a skleslí, že cítí, že již nemohou dál? Mohou se ocitnout až na pokraji sil? Jedná se o věřící, kteří jsou blízko Ježíši, znají jeho srdce i mysl, bojovali na modlitbách a zakusili jeho zázraky.
Existuje „škola soucitu Ducha svatého“, která se skládá z prozkoušených svatých, kteří velmi trpěli, snášeli pokušení, zkoušky a špatné zacházení. Bible mluví o „účasti na Jeho utrpeních“ (Filipským 3,10) — společné sdílení utrpení. Ježíš založil tuto školu a dokázal, že je možné vydržet každý druh utrpení a zvítězit.