U Boha není nic nemožné

Znám jistého mladého muže, který žije v neustálé hrůze a strachu. Tyto strašné pocity u něj začaly ten den, kdy odešel od Pána.

Mladík byl slavně spasen a naplněn Božím duchem. Svědčil o moci Boží milosti ve svém životě. A byl skutečným svědkem pro evangelium. Radil mnoha lidem ve své církvi, sloužil jim Kristovou láskou. Potom jednoho dne zčistajasna řekl: „Mám toho dost. Nechci už tenhle život.“

Každému řekl, že má po krk křesťanů. A rozhněval se na Boha, že neodpovídá na jeho modlitby. Řekl svému pastorovi: „Všechna tvá kázání na mě nakládají pocity viny. Chci se radovat ze života. Chci jen trochu zábavy.“ Tak se vzdal své víry.

Prosím, všimni si, že tento mladík nebyl duchovně slepý pohan. Měl silné biblické pozadí. Byl vybavený evangeliem pravdy. Dovolil Duchu svatému, aby s ním jednal a usvědčoval ho. A zažíval radost při službě Pánu.

Ale dnes je ten samý muž přesným opakem křesťana. Spadl hluboko a naprosto do hříchu. Nese si ve svém srdci bolavou sklíčenost, kterou se pokouší utopit v alkoholu. Zúčastňuje se večírků, aby nalezl radost, ale jen ho to zanechává prázdným. Spí s různými ženami, ale později je ještě osamělejší a zoufalejší než kdy dřív.

Tento kdysi překypující věřící se nachází na hluboké, dolů směřující spirále a ví to. Pomalu se stává alkoholikem. Má záchvaty pláče, když myslí na to, čím se stává jeho život. A má hrozný strach, že se ho Bůh vzdal. Je přesvědčen, že již překročil mez a nemůže se vrátit zpátky. Když jsem s ním naposled mluvil, řekl: „Zhřešil jsem proti tolika požehnáním. Teď si nemohu pomoci, myslím, že jsem zhřešil daleko od vší naděje.“ Vidí sám sebe příliš ztraceného, příliš chyceného hříchem, aby se někdy dostal zpátky k Bohu.

V jednu chvíli mi napsal dopis, ve kterém říká, že ho pronásledovala všechna kázání, která slyšel. Viděl sám sebe v Pavlově varování: „Abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný“ (1. Korintským 9:27).

Nakonec se v naprostém zoufalství rozhodl, že půjde naposled do církve, ve snaze najít naději. Ale kázání, které ten den slyšel, jím otřáslo až do morku kostí. Bylo z Židům 6:4–6: „Nebo nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého, okusili také dobrého Božího slova, a moci věka budoucího, kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.“

V mysli tohoto mladíka na něj padnul tento popis jako ulitý. Byl osvícený Božím slovem. Okusil nebeského daru odpuštění. Zažíval dotyk Ducha svatého. Ale teď usuzoval: „Vydal jsem Ježíše v porouhání. Můj hříšný život ho denně křižuje.“ Tato slova mu stále zněla v uších: „Pro takto odpadlé lidi je nemožné, aby byli obnoveni.“

Tohle kázání mu vzalo poslední paprsek naděje. Jak teď procházel dveřmi církve, cítil se odsouzený k věčnému zatracení. Nemohl polemizovat s Písmem. Věřil, že je předurčen dožít své dny v bídě, strádání a beznaději.

Dnes tisíce kdysi věrných věřících upadlo do stejného stavu jako tento mladík. V jednom okamžiku opustili Hospodina, hrozně zhřešili a odpadli z milosti. Teď žijí v přímém protikladu neuvěřitelného světla, které kdysi přijali. A jsou přesvědčeni, že jsou beznadějně mimo, aby kdy byli spaseni.

Popisuje to tebe nebo někoho, koho znáš? Jestli ano, chci ti předat stejné poselství, kterým jsem odpověděl tomuto mladíkovi:

Jako zakladatel služby Teen Challenge jsem svědkem, jak tisíce a tisíce lidí přicházejí ke spasení v Ježíši. Mnohé z těchto duší byly považovány za naprosto beznadějné. Včetně drogově závislých a alkoholiků, překupníků drog a zlodějů, homosexuálů a prostitutek, ateistů a uctívačů ďábla, zatvrzelých zločinců a členů gangu. Sledoval jsem s bázní, jak byli tito lidé zázračně přeměněni Kristovou mocí. Přijali uzdravení, obnovení, absolutní osvobození od svého otroctví. A mocně rostli v Božím slově a milosti.

Ale občas Satan některé z těchto obrácených svedl zpátky k jejich starému způsobu života. Když jednou padli, vřeštěl jim do uší: „Jsi příliš svázaný, než abys kdy mohl být vysvobozený. Jsi prokletý, bezmocný, neschopný osvobození. Teď už se nikdy nemůžeš vrátit k Ježíši.“

Přemýšlím o mladé dvojici, která k nám přišla před mnoha lety z ulice, James a Mary Thomasovi. Tento pár byli tuláci bez domova, kteří kradli, aby mohli živit svůj návyk na heroin. Když prošli našimi dveřmi, byli jako mrtví lidé, zfetovaní, pomatení. James byl duševně nemocný, tak otupený drogami, že mohl stěží vyslovit své vlastní jméno. Mary byla alkoholička, kost a kůže, žalost se na ni podívat.

Přesto Bůh s touto dvojicí provedl zázračné dílo. Oba byli nádherně spasení. Pán je potom obnovil fyzicky, přinesl barvu do jejich tváří a navrátil jejich tělům hmotnost. Také obnovil jejich duševní schopnosti. Zejména James měl skvělou paměť. V krátkém čase se jako samouk naučil řečtinu a hebrejštinu. Poslali jsme oba Thomasovy do biblické školy, kde James udivoval své učitele. Jeho učitel hebrejštiny mu řekl: „Nemohu tě již dále učit. Znáš už víc než já.“

Poté, co absolvovali, odešli James a Mary do Kalifornie, kde zahájili službu ve vězení. Pracovali spolu téměř dvanáct let, sloužili stovkám vězňů. James kázal a vyučoval bibli, zatímco Mary vedla poradenství a natahovala se k ustaraným ženám. Z našeho pohledu byla tato nádherná dvojice trofejemi Boží milosti. Byli jako zářící příklady Ježíšovy moci k přetvoření nejbeznadějnějších životů.

Přesto nějak, po létech, kdy byla tolik Bohem požehnaná, ztratila Mary odvahu. Satan měl úspěch, svedl ji zpátky k alkoholu. Dny, které následovaly, znamenaly pro Thomasovy živé peklo. Zatímco James sloužil ve vězeních, Mary se vykrádala do baru. Někdy zůstala venku celou noc. James ji musel jít ven hledat a často ji nacházel, jak leží v bezvědomí v příkopu. Když vystřízlivěla, řekla mu: „Nevím, co se stalo. Jsem v tom zpátky. Prostě nedokážu s tímhle zlozvykem skončit.“

Potom se jedné noci Mary ztratila a James ji nemohl najít. Uplynulo několik týdnů. James byl tou dobou tak plný úzkosti, tolik rozrušený, že jsme ho pozvali, aby přijel do naší centrály v Texasu. Nikdy jsem neviděl člověka tak zraněného. Ale řekl mi: „Nechci ji opustit. Vím, co pro nás Bůh udělal.“

O tři dny později zavolala Mary z nemocnice. Policie ji našla polomrtvou uprostřed ulice. Živila se prostitucí a byla šeredně zbitá. James odletěl, aby byl s ní a přivedl ji zpět na náš ranč, kde by se zotavila. Když vešli, nikdo Mary nepoznal. Její obličej byl znetvořený, rty napuchlé, pleť samá modřina.

Poté, co si Mary odpočinula a začala se uzdravovat, začali jsme jí všichni sloužit Boží láskou. Ale nechtěla to přijmout. Znala Židům 6:4–6 zpaměti a citovala nám to: „Je nemožné aby byli obnoveni ti, kteří odpadli.“ Věděla, že okusila nebeský dar a účastnila se na Božím slově. Teď byla otřesena skutečností, že znovu ukřižovala svého Spasitele. Všechno, co mohla říci, bylo: „Pro mě je po všem. Kdysi jsem kázala jiným. Ale podívejte, co se ze mě stalo. Odmítla jsem Ježíšovu lásku. Zhřešila jsem proti světlu. Teď mě nemůže vzít zpátky.“ Myslela si, že je předurčena, aby spadla zpět do svého zvyku a skončila své dny na ulici. Všechno, co teď chtěla, bylo umřít.

Vrátím se k příběhu Mary. Ale teď chci prozkoumat význam rčení: „Je nemožné… aby byli obnoveni.“ Pro koho přesně je toto nemožné.

Mary Thomasová věděla, že ji miluji. Také mě respektovala jako služebníka Božího slova. Přesto nebylo možné k Mary proniknout. Žádné zaslíbení z Božího slova se ji nedokázalo dotknout. Ani soucitná láska jejího zbožného manžela s ní nedokázala hnout. Zdálo se, že její uši jsou zavřené, její duše neschopná přesvědčení.

Je děsivé snažit se sloužit věřícímu, který upadl tak hluboko do hříchu. Zdá se, že čím duchovnější člověk kdysi byl, tím obtížnější je dostat se k němu, když padne. Mohl bys k němu promlouvat jako Boží orákulum, přežít před ním zármutek (pathos) kříže, promlouvat k němu skutečné Ježíšovo srdce – jeho srdce přesto zůstane jako kámen. Říká: „Cítím se jako na kraji černé díry. Jednou do ní spadnu a už se nikdy nedostanu ven. Ale nemám právě žádnou sílu, abych se odvrátil. Bojím se, že prohraji a skončím v pekle.“

Jeremiáš o tomto stavu prorokoval: „Když jim mluvíš všecka slova tato, ani tebe neposlouchají, a když voláš na ně, neohlašují se tobě“ (Jeremiáš 7:27). Podobně řekl Ježíš o těch, kteří zatvrdili svá srdce pro jeho Slovo: „Ztučnělo jest srdce lidu tohoto, a ušima těžce slyšeli a oči své zamhouřili“ (Matouš 13:15).

Viděl jsem zástupy hříšných lidí, kteří odpovídali na moje kázání. Byli mezi nimi nejodpornější hříšníci: zpustlí vůdcové gangů, vůdcové sabatů čarodějnic, sérioví násilníci, dokonce vrazi. Než tito lidé přišli k Ježíši, byli zatvrzelí, otrlí pro hřích. Ale nebyli zatvrzelí pro evangelium jako věřící popsaní v Židům 6:4–6. Říkám ti, je nemožné pro jakéhokoliv služebníka, aby se dotknul a obnovil takové padlé věřící. Proč? Dovolili ďáblovi, aby je přesvědčil: „Příliš často jsi zhřešil proti světlu. A teď je pro tebe příliš pozdě. Prostě toho nemůžeš dosáhnout.“

Žádný manžel nikdy nemiloval svou manželku více než James Thomas miloval tu svou. Tento muž nikdy nepřestal milovat Mary, ani když se z ní stala prostitutka. Žasnul jsem, když jsem sledoval, jak o ni pečuje v těch bolestivých, obtížných dnech. S touto ženu manipulovali, ovládali a bili jí jiní muži. Ale její manžel v tu dobu trpělivě seděl, hladil její rány, omýval její obličej a plakal nad ní.

Ale ještě víc udivující bylo, že Jamesova velká láska a soucit nedokázala dojmout Maryino srdce. Nebyla pohnuta ani slzami, ani něhou a jemností. Zdálo se, že je mimo dosah jakéhokoliv lidského gesta nebo moci.

Viděl jsem stejný druh odměřenosti u svéhlavých, rozmarných, podvádějících manželů, kteří opustili své rodiny. Jejich manželky je prosili: „Zlato, já ti odpouštím. Nezáleží mi na tom, cos udělal. Jsme svoji dvacet pět let a já chci, aby naše manželství fungovalo. Miluji tě a potřebuji tě.“ Děti chytají své otce za nohy a naříkají: „Tati, proč nás opouštíš? Nechoď pryč. Neopouštěj maminku a mě.“ Ale nic těmito muži nedokáže pohnout. Jsou již chyceni jinou ženou a jsou ochotní zahodit svůj život a svou rodinu. Žádné množství lidské lásky je nemůže zasáhnout.

Znal jsem kdysi mladého pastora, hezkého muže, který se oženil s krásnou mladou dámou. Tento služebník byl skutečným svědkem tady, na ulicích New Yorku. Svým kázáním získával mnoho drogově závislých pro Ježíše. A byl také zasvěceným, oddaným učitelem, který školil zotavující se závislé a alkoholiky na cestách Páně.

Potom, v jednom okamžiku, si pastor začal pohrávat s pornografií. Časem se stal posedlý a doslova to ovládlo jeho život. Když ho při tom jeho žena přistihla, hrozil jí: „Nikdy s tím nepřestanu.“ Spíše řekl, že chce, aby se také zapojila. Byla zděšena. Když odmítla, rozzuřil se a začal uvažovat o jiné ženě.

Celé týdny ho jeho manželka prosila: „Víš, že otevíráš svou duši ďáblovi. Jestli nepřestaneš, Satan tě dostane.“ Ale neposlouchal. Nakonec mě jeho manželka poprosila, abych s ním promluvil. Udělal jsem to, připomněl jsem mladému služebníkovi Pánovo dílo v jeho životě, jasná biblická varování a také naši lásku k němu.

„Je příliš pozdě,“ řekl mi. „Jsem závislý, opustil jsem službu a svou ženu již nemiluji. Nemohu se teď vrátit.“ Potom mě upozornil, že svým hříchem vystavil Ježíše potupě. Proto je pro něj nemožné, aby byl obnoven.

Opáčil jsem: „Nezáleží na tom, cos udělal. Ježíš má veškerou moc potřebnou k tvému osvobození. Můžeme převzít autoritu nad tímto otroctvím v Jeho jménu a Bůh tě osvobodí právě teď.“ Ale on potřásl hlavou a odmítnul. Nedal se přesvědčit. Dnes je ženatý s čarodějnicí a hluboce zapleten do okultismu. Je úplně ztracen.

Lidská láska a usuzování prostě nemohou zlomit sevření tohoto druhu hříchu.

Mary Thomasová dobře věděla, že mzdou hříchu je smrt. Věděla také, že každý hřích, který spáchala, je zaznamenán a připočten k jejímu břemenu viny. Jen o několik měsíců dříve ta samá žena varovala ostatní, aby utekli od hříchu a vyvarovali se Božího hněvu. Ale tyto věci pro ni teď nic neznamenaly.

Byl jsem nedávno svědkem stejné tvrdosti na oddělení AIDS. Mladý muž z naší církve mě požádal, abych se modlil za jeho umírajícího bratra, kterému zbývá jen několik hodin života. Když jsem vstoupil do jeho nemocničního pokoje, umírající pacient sledoval film v televizi. Když jsem se u něj zastavil, zeptal jsem se: „Synu, za pouhou malou chvíli budeš stát ve věčnosti. Chápeš to?“ Ani nemrkl. Dál sledoval film. Potom jsem se zeptal: „Mohu se za tebe modlit?“ Odpověděl: „Je mi to jedno.“ Dokončil jsem jednoduchou modlitbu za něj. Když jsem vzhlédnul, jeho oči byly stále přilepené k televizi. Jakou slepotu Satan přináší dokonce tváří v tvář věčnosti.

Mnoho padlých křesťanů mi řeklo: „Proč by mě mělo trápit pomyšlení na peklo, už jsem v pekle.“ V jistém smyslu mají pravdu: je to peklo probouzet se každý den, když nad tvou hlavou visí temné mračno deprese. Je to peklo, když tě vede nekontrolovatelný zvyk, když žiješ jako zvíře a hledáš jen potěšení. Po chvíli i přes své smyslové požitky cítíš prázdnotu. Drogy, sex, večírky už nic neznamenají. Nepřinášejí již radost nebo štěstí. Místo toho tě zanechávají nemocného a osamělého, křičícího: „Žiji v pekle.“

Je to peklo, když ztratíš svou víru, všechnu svou naději, svou rodinu a své milované. Nakonec jsi jako kůl v plotě pouze se svým hříšným já. Jsi odloučen od Boha, zcela si vědom, že jsi mu plivnul do tváře. Tak procházíš každý den a toužíš, aby byla noc, a každou noc toužíš, aby byl den.

Ano, zhřešil jsi proti neuvěřitelnému světlu. Okusil jsi Boží nádherné slovo. A ano, denně jsi křižoval Ježíše a vystavoval ho potupě. Vzdaluješ se od kříže a upadáš ještě hlouběji do hříchu. Ano, je nemožné pro jakéhokoliv kazatele nebo tvého milovaného nebo varování o Božím soudu, aby tě přiměl k pokání.

Ale nikde v Písmu se neříká, že je pro Boha nemožné, aby v tobě toto dílo vykonal. Ježíš nám říká, že u Boha není nic nemožné: „Což jest nemožného u lidí, možné jest u Boha“ (Lukáš 18:27).

Opravdu, žádný člověk není tak ztracený, aby ho Pán nespasil, s jedinou výjimkou: osobou, která spáchala neodpustitelný hřích. K tomuto hříchu dochází, když někdejší věřící zesměšňuje práci Ducha svatého, jako by to bylo dílo ďábla. Takový člověk vyrval Krista úplně ze svého srdce. V podstatě zinscenoval svou vlastní scénu ukřižování, záměrně zabíjí všechnu lásku a touhu po Ježíši. Takový člověk nemůže být nikdy obnoven.

Naproti tomu ti, kdo se bojí, že spáchali neodpustitelný hřích, ho nespáchali. Jak to vím? Důkaz je ve faktu, že se tím znepokojují. Víš, spáchat neodpustitelný hřích vyžaduje úplně otupené svědomí. V takovém případě je láska člověka k Ježíši nahrazena naprostou nenávistí k Bohu. Takový člověk Bohu hrozí pěstí a říká: „Nikdy už od tebe nechci slyšet.“ Dokonce vyzývá Boha, aby ho poslal do pekla. Taková osoba nenávidí všechno, co je svaté a ryzí. A hledá příležitosti znovu křižovat Ježíše. Posmívá se všemu, co má co do činění s Bohem, jako například tvrzením: „Ježíš je gay.“

Pokud si myslíš, že jsi spáchal neodpustitelný hřích, uvažuj o 30. kapitole Jeremiáše. Celá kapitola se skládá z Boží obžaloby proti Izraeli. Hospodin říká svému lidu: „Dostal jsi tolik světla. Požehnal jsem ti a nabídl ti neuvěřitelná smluvní zaslíbení. Ale ty jsi odpověděl tím, že ses ke mně obrátil zády.“

Jeremiáš jim prorokoval: „Takto zajisté praví Hospodin: Přetěžké bude potření tvé, přebolestná rána tvá. Nebude, kdo by přisoudil při tvou k uléčení; lékařství platného žádného míti nebudeš. Všickni, kteříž tě milují, zapomenou se nad tebou, aniž tě navštíví, když tě raním ranou nepřítele, a trestáním přísným pro mnohou nepravost tvou a nesčíslné hříchy tvé. Proč křičíš nad svým potřením a těžkou bolestí svou? Pro mnohou nepravost tvou a nesčíslné hříchy tvé to činím tobě“ (Jeremiáš 30:12–15).

Hospodin v podstatě říkal: „Tvé příšerné hříchy způsobily, že jsi churavý a nemocný. Stal ses naprosto nemravným. A tvé zranění je teď tak hluboké, že nemůže být uzdraveno. Žádná medicína tě nemůže vyléčit.“

Ale Boží slovo tady se týká lidské léčby. Žádná moc na zemi nemohla uzdravit takové zranění. Byla to naprostá nemožnost. Ale nikdy to není nemožné pro Boha. Jen o dva verše dále říká Hospodin těm samým nevyléčitelným (nenapravitelným) lidem: „Tehdáž když tobě navrátím zdraví, a na rány tvé zhojím tě… proto že zahnanou nazývali tebe, říkajíce: Tato jest Sion, není žádného, kdo by ji navštívil“ (30:17).

Bůh říkal svému lidu: „Nikdo ti již nedává žádnou naději, říkají o tobě, že jsi příliš ztracený. Vidí tě jako zbloudilé dítě, bez naděje a opuštěné. Ale pro tohle tě uzdravím. Každý říká, že jsi psanec, vyvržený, opilec, vyřízená veličina, budižkničemu. Ale já tě obnovím. Budu k tobě milosrdný a uzdravím všechna tvá zranění.“

To je přesně to, co Pán udělal pro Mary Thomasovou. Lidé jí již nedávali žádnou naději včetně jejích milujících přátel. Nedokázali prostě zvládnout její beznadějný stav. Viděli ji jako nekající se, alkoholu holdující prostitutku a věřili, že ji Bůh natrvalo vydal jejím hříchům. Říkali: „James by se s ní měl rozvést a dát ji do ústavu.“ I oddaný James ztratil něco ze své nezměrné naděje. V jednu chvíli se mi svěřil: „Cítím se tak bezmocný. Nevím, jestli se z toho někdy dostane.“

Milovaný, svět tě možná odepíše. I tvá rodina a tvoji přátelé to možná vzdají. Ale Bůh slibuje: „Nikdy tě nenechám. Zachráním tě a uzdravím každé zranění ve tvém těle i v duši.“

Nic z toho, co kdokoliv řekl, se k Mary nedostalo. Nemohla být dotčena láskou, soucitem ani strachem. Ale zázrak začal pro tuto ženu bez naděje ve chvíli, když v sobě vyslovila hluboké vnitřní volání. Její volání se skládalo jen ze dvou slov: „Pane, pomoz.“ V ten okamžik se nedokázala ani modlit. Nedokázala se přimět k tomu, aby oslovila Boha. Přesto znovu a znovu, hluboko ve svém srdci, křičela: „Ježíši, pomoz mi.“ Nakonec začala skutečně vyslovovat nahlas slova: „Pane, jsem úplně na dně, tak hluboko v hříchu. Prosím, pomoz mi.“

Maryino volání opakovalo jako ozvěna Davidovu vlastní prosbu k Hospodinu: „Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine“ (Žalm 130:1). „K Hospodinu v ssoužení svém volal jsem, a vyslyšel mne“ (120:1). Jako David vyjádřila i Mary zněle své volání. A Bůh ji slyšel.

Jednoho dne začaly z Maryina obličeje zčistajasna téci slzy. Duch svatý naplnil místnost a všechny Maryiny potlačované strachy a beznadějnost se z ní vyplavovaly. Moc Kristova odpuštění zaplavila její duši a vymyla všechnu špínu, hněv a vinu. Brzy její duši naplnila radost a ona se začala smát a radovat. Všichni jsme v úžasu sledovali, jak tato obnovená žena pozvedla své ruce a začala uctívat Pána. Každý přítomný věděl, že Pán začal v Mary neuvěřitelné nové dílo, posvěcoval ji a měnil její život.

James a Mary se nakonec vrátili do Kalifornie, kde po přerušení opět pokračovali ve své službě vězňům. Jejich manželství a rodina byly slavně obnovené. A zažívali Boží plné požehnání ve svých životech.

James Thomas loni zemřel. Tento muž odešel ke svému spasiteli, milující, věrný služebník. Mary potom věrně převzala vedení vězeňské služby. Pak letos v březnu Mary zemřela. Skrze Boží milost a moc odešla Mary Thomasová do slávy, mocný bojovník pro Ježíše. Její život a svědectví dokazuje Lukáše 18:27: S Bohem není nic nemožné.

Možná jsi jako Mary nějak odpadl od milosti. Věříš, že tě ostatní odepsali a cítíš se ztracený a odmítnutý. David říká, že ho lidé také odepsali: „Pravíce: Bůh jej opustil… nebo kdo by ho vytrhl, není žádného“ (Žalm 71:11). Takže, co David udělal? Udělal to, co Mary Thomasová. Volal z hloubky svého zoufalství: „Bože můj, přispějž mi na pomoc“ (71:12). Hospodin slyšel Davidovo volání a obnovil ho: „Kterýž ač jsi mi dal okusiti úzkostí velikých a hrozných, však zase k životu navrátíš mne, a z propastí země zase mne vyzdvihneš. Rozmnožíš důstojnost mou, a zase utěšíš mne“ (71:20–21).

Možná tě Židům 6:4–6 přesvědčilo, že už nemůžeš být obnoven k pokání. Nedokážeš prostě věřit, že ti Bůh odpustí, když jsi denně křižoval Ježíše a vystavoval ho hanbě. Myslíš si, že tvůj hřích je příliš hluboký, příliš spoutávající, než abys byl uzdraven.

Říkám ti, nezarmoutil jsi Boha o nic víc, než Izrael. Bůh nazval tento lid zatvrzelým a modlářským, prohlašuje: „Rozpálil se proti tobě můj hněv. Vyhladím tě pro tvůj hřích“ (viz Exodus 32:9–10). Přesto Písmo říká, že Bůh litoval svého hněvu proti svému lidu. Raději řekl: „A proč mají mluviti Egyptští, řkouce: Lstivě je vyvedl, aby zmordoval je na horách, a aby vyhladil je se svrchku země… I litoval Hospodin zlého, kteréž řekl, že učiní lidu svému“ (32:12,14).

Faktem je, že kdykoliv Bůh slyší náš hluboký kajícný pláč, jeho srdce je pohnuto. A on věrně odpovídá na naše volání, dává nám nový život, uzdravuje nás a obnovuje nás k pokání.

Možná jsi pokoušen, abys odložil své volání k němu. Myslíš si: „Jestli mě chce Bůh vytáhnout z této díry, jistě mohu ještě chvíli počkat a dopřát si trochu víc svého hříchu.“ Ale Bible nám říká: „Nyní je den spasení“ (2. Korintským 6:2). Nemysli si, že můžeš čekat na jiný čas, abys volal k Pánu. Čas pro obnovení je teď.

Tak k němu dnes volej. On je věrný, aby tě osvobodil a obnovil všechno, co housenky snědly. On ti touží dát nové srdce a nový začátek. Nic pro něho není nemožné!