Utrpení svatých!

Mám věřícího přítele, který prožívá neuvěřitelné utrpení – tělesné, duševní i duchovní. To utrpení mi připadalo nad lidské síly. Občas bylo tak intenzívní, že jsem si říkal, jak to jen může vydržet, aniž by se pod tím vším zhroutil.

Nedávno, během jednoho velmi těžkého zápasu, za mnou přišel, abych se za něj modlil. Řekl jsem mu: „Já to prostě nechápu. Říkáš, že trpíš pro Krista a že Bůh to chce všechno obrátit k dobrému. Ale ve tvém obličeji vidím jenom bolest, vím že často pláčeš celé hodiny, někdy i celou noc. Vypadáš tak utrápeně a zničeně, jako nikdo jiný. Jak by za tím mohl být Bůh? Vždyť je to kruté!“

Před několika týdny mi ten přítel zavolal, úplně zlomený a nešťastný: „Já už to nevydržím, všude cítím smrt. Jsem na konci svých sil. Kdyby už mě tak Pán zavolal domů! Ne, sám bych si život nevzal. Ale slovo smrt mi teď zní tak rajsky. Davide, nemáš pro mě nějaké slovo útěchy?“

Byl jsem na rozpacích. Znovu jsem se zeptal: „Co tím chce Bůh říct? Nikdy jsem nikoho neviděl trpět tolik jako tebe!“

Můj přítel zmlknul – potom mi tiše naznačil, abych si přečetl 2. Korintským, 1. kapitolu. „Myslím, že ti Pán vysvětlí, co se děje v mém životě,“ řekl.

Ten večer ke mně Duch svatý mluvil, když jsem četl:

„…že jsme nad míru přetíženi byli a nad možnost, tak že jsme již o životu svém byli pochybili“ (2. Korintským 1:8).

Pavel v této pasáži říká: „Procházím něčím, čemu vůbec nerozumím. Jsem přetížen tak, že není v mých silách to zvládnout, a nevím proč. Je mi tak zle, že bych přivítal smrt!“

Pavel byl jeden z největších Božích služebníků, kteří kdy chodili po zemi. Nechtěl v životě nic víc, než „znát Krista, a to toho ukřižovaného.“ Bylo mu svěřeno tajemství evangelia a on je kázal po celém světě. Přesto prožíval utrpení, které bylo tak zdrcující a mocné, že byl naprosto v koncích. Vypadalo to, že neexistuje východisko. Naplňovala ho úzkost, myslel si, že smrt je za dveřmi. Dokonce řekl, že je připraven lehnout si a umřít!

My neznáme všechny důvody Pavlova utrpení. Ale mohla to být kombinace několika věcí:

Byl pronásledován v Efezu, lidé se ho nakonec pokusili zabít.

Hlasitě napomínal církev v Korintu a nevěděl, jestli ho ještě přijmou. Někteří o něm tvrdili, že neví, co chce. (Dvakrát slíbil, že k nim přijde, ale Bůh ho odvolal jinam.) Byl obviněn z nepoctivosti, že zpronevěřil peníze ze sbírky.

Také ho napadali, že je neschopný řečník, málo doporučovaný svými bratry. Říkali: „Tvoje kázání je příliš tvrdé! Tvým slovům chybí moudrost tohoto světa.“ Pavel uznal: „Nekážu v moudrosti tohoto světa. Kážu pod pomazáním a v moci Ducha svatého!“ Ale to oni nechtěli. Chtěli schopného řečníka.

Nakonec dokonce zpochybnili Pavlovo duševní zdraví. Řekli prostě, že není normální.

Čím více Pavel miloval ty, kdo ho odmítali, tím méně se zdálo, že by oni milovali jeho. Milovaní, to byla opravdová bolest – být odmítnut tělem Kristovým, těmi, kterým tolik pomáhal a pro které toho tolik udělal! Jak byste to asi snášeli od svých bratrů a sester v Kristu?

To vše dohromady pravděpodobně vedlo Pavla k tomu, že ho omrzel život.

Uvažujte o výčtu Pavlových utrpení v jeho životě:

„Myť se všech stran úzkost máme, ale nebýváme cele potlačeni; v divných jsme nesnadnostech, ale nebýváme v tom pohlceni; protivenství trpíme, ale nebýváme opuštěni; býváme opovrženi, ale nehyneme. Vždycky mrtvení Pána Ježíše na těle svém nosíme…“ (2. Korintským 4:8–10).

„Od Židů pětkrát čtyřidceti ran bez jedné trpěl jsem. Třikrát metlami mrskán jsem, jednou jsem byl ukamenován, třikrát jsem na moři tonul, ve dne i v noci v hlubokosti mořské byl jsem. Na cestách často, v nebezpečenství na řekách, v nebezpečenství od lotrů, v nebezpečenství od svého pokolení, v nebezpečenství od pohanů, v nebezpečenství v městě, v nebezpečenství na poušti, v nebezpečenství na moři, v nebezpečenství mezi falešnými bratřími; v práci a v ustání, v bděních často, v hladu a v žízni, v postech častokrát, na zimě a v nahotě. Kromě toho, což zevnitř jest, dotírá na mne ten houf na každý den povstávající proti mně, to jest péče o všecky sbory“ (11:24–28).

Pavlův život byl utrpením přímo nabitý!

Ptám se – co je kořenem tvých problémů, tvého utrpení? Stejně jako u Pavla to může být kombinace několika věcí:

Je to tělesné utrpení? Pavel nesl na svém těle znaky fyzického utrpení.

Někdo tě pronásleduje? Možná Satan poslal svého posla, aby na tebe udeřil.

Byl jsi odmítnut? Postavil se proti tobě manžel, manželka, dítě nebo blízký přítel?

Procházíš ohnivými zkouškami? Bojuješ s neústupným pokušením a nemůžeš se ho zbavit? Máš problémy v rodině? Nebo finanční potíže?

Možná trpíš tím vším najednou. Sesypalo se to všechno na tebe, aby tě to přivedlo do depresí a zmatku.

Byly doby, kdy jsem neměl žádnou trpělivost s křesťany, kteří mi vykládali o svém utrpení: „Já chci umřít. Já už takhle dál nemůžu žít – už to prostě neunesu.“ To mě vždycky vyvádělo z míry. Říkal jsem jim: „Takhle nemluv! Je to nevděk vůči Pánu. Kde je tvoje víra? Bůh tě přece neopustil!“ Tak jsem kárával trpící lidi, než jsem začal naslouchat Jeremiášovi a Davidovi. Také oni oba došli k tomu samému závěru: chtěli umřít! David řekl: „Kdybych měl křídla holubice, uletěl bych někam do divočiny, jen abych unikl této bouři zkoušek!“

Bible říká, že Boží děti projdou mnohým utrpením. Může být až tak silné, že se jim nebude chtít dál žít. Ale ujišťuji vás, milovaní, za vším tím utrpením je Boží záměr.

Pavel řekl:

„(Bůh) kterýž těší nás ve všelikém ssoužení našem, abychom i my mohli potěšovati těch, kteříž by byli v jakémkoli ssoužení, a to tím potěšením, kterýmž i my potěšeni jsme od Boha“ (2. Korintským 1:4).

Jedna z nejpotřebnějších služeb v dnešní církvi Ježíše Krista je služba útěchy – utěšit druhé v jejich utrpení a soužení. Mnoho věřících se ve svém utrpení nemá na koho obrátit.

Nepotřebujeme víc křesťanských psychologů, kteří biblickými výrazy maskují psychologický přístup. Používají slova z Bible, ale pracují podle psychiatrických zásad. Nezáleží na tom, jací jsou „odborníci,“ jak jsou vzdělaní, vycvičení a soucitní – lidská rada nemůže potěšit nešťastnou duši!

Když jsem hluboce zraněn, nemám chuť číst si příručky, které mi poskytují deset kroků k dosažení vítězství. Ani nechci chodit za nějakým proslulým evangelistou, který se do mě „pustí.“ Ani jedno není odpověď – protože nic nedosáhne ke kořeni mého trápení!

Potřebuji někoho, kdo byl zkoušen ohněm utrpení – kdo poznal opuštěnost, smutek, opovržení i bolest srdce. Potřebuji někoho, kdo už to skoro chtěl vzdát – a přesto důvěřoval Bohu a prošel tím rozradostněný, věřící, silnější než dřív. Takový člověk je pravý odborník!

Víš, jsou to právě trpící, kteří přijímají útěchu od Pána. Oni vědí, co je to Ježíšův soucit, protože Jeho hlas je utěšuje v nejtěžších chvílích. Utrpení se jim stalo duchovní posilou. V soužení a ve zkouškách roste jejich důvěra. Ale nejdůležitější ze všeho je, že jim Bůh dává vliv, který by nemohli dostat jiným způsobem!

Myslím na Corrie ten Boom a na nádherný zážitek, jaký to byl pro tisíce lidí, kteří od ní slyšeli zvěst o Ježíši. Mnozí američtí kazatelé byli potěšeni a povzbuzeni touto kdysi neznámou ženou – protože právě v jejím utrpení vyrostlo bohatství znalosti Pána. Ona měla bohatství útěchy od Ducha svatého a toto bohatství používala ve službě Pánu Ježíši.

Pavel se mohl radovat ve všech svých souženích, protože věděl, že jeho utrpení je druhým ku prospěchu. Viděl ve svém utrpení Boží školu, kterou musí projít. On mohl říct: „Je v tom Boží záměr – protože On mě trénuje! Přijdou lidé, kteří budou potřebovat můj vliv, moji útěchu, kterou jsem přijal během svého utrpení!“

Není divu, že se Pavel odkazuje na svého nebeského Otce jako „…Otec milosrdenství a Bůh veškerého potěšení“ (2. Korintským 1:3). Naučil se během svého utrpení, jak přijímat útěchu od Pána!

Utrpení tě zbaví všeho odsuzování! Když trpíš, přestože upřímně miluješ Pána a víš, že neukrýváš žádný hřích, už se nedíváš na druhé trpící s otázkou: „Co asi skrývá? Za co je souzený?“

Před lety navštěvovala moje dcera Debbie takzvanou církev „víry.“ Učilo se tam evangelium zdraví a prosperity, pro utrpení tam nebylo místo. V mnoha takových církvích, když trpíš, myslí si o tobě, že buď skrýváš nějaký hřích nebo ti chybí jistá kvalita nebo kvantita víry.

Když Debbie dostala rakovinu střev, zesměšňovali ji a obviňovali, že nemá víru. Časem tu církev musela opustit. Bylo to kruté, strašné! Měl jsem takovou zlost, že jsem měl chuť tu církev vypálit.

Zanedlouho na to tu církev zavřeli. Proč? Mnozí z toho sboru začali mít sami problémy, a nedovedli si to vysvětlit. Nakonec ztratili odvahu a vzdali to! Někteří z nich se pak přišli Debbie omluvit, případně s ní měli trochu soucit. Poznali sami, že když onemocněli nebo se něco stalo v rodině, nebylo to kvůli skrytému hříchu ani z nedostatku víry.

Ale už dlouho předtím jsem poznal, že utrpení přináší větší pochopení pro druhé trpící. Když jsem začínal jako pastor, mému blízkému příteli se zabil syn a dva vnuci při havárii letadla. Pamatuji si, že jsem si říkal: „Co asi udělal, že Bůh dovolil, aby došlo k takovému neštěstí?“

Zabýval jsem se takovými myšlenkami asi rok – když se v mé rodině objevila další rakovina! Neptal jsem se: „Pane, proč jsi to udělal?“ – protože jsem věděl, že naše srdce byla před Pánem v pořádku. A nesoudil jsem sám sebe jako toho přítele. Brzy na to jsem mu napsal dopis plný soucitu, vyplývajícího z mé vlastní zkušenosti.

Lidé, kteří snášeli utrpení – kteří jím prošli a prokázali Bohu věrnost – se stanou silnými, vyzrálými a trpělivými. Mají Kristovu jemnost. Miluji být poblíž takových lidí! Tolik to povzbudí mého ducha!

Budeš-li Bohu ve svém soužení důvěřovat – projdeš svou zkouškou a staneš se velkou pomocí pro své okolí! Uvidíš to v zaměstnání, v rodině i ve své církvi. Lidé k tobě budou přitahováni, protože viděli, čím jsi prošel a viděli tvé vítězství skrze toliko moc Boží!

A přesto je mnoho křesťanů, kteří nechtějí trpět. Žijí si chráněný, nedotčený život, a časem začnou stagnovat, stávají se mělkými, sobeckými a línými. Utrpením jsou vyučováni jen ti, kdo to chtějí, ti, kdo vědí, že to je škola.

Jsou také křesťané, kteří trpí, ale nikdy se z toho nic nenaučí. Nikdy nepoznají Boha jako svého Utěšitele. Když je slyšíš mluvit, připadá ti, že Bůh musí být tvrdý a zlomyslný. Stále se ptají: „Proč zrovna já?“ Pochybují o Boží lásce a začínají se od Boha odvracet. Naříkají a pláčou, stěžují si a všechna jejich radost je ta tam. Brzy zahořknou a zatvrdí se – a nakonec úplně odpadnou.

Mám přítele – pastora, který v určitém období velmi úspěšně sloužil trpícím. Dnes je hluboko v hříchu, závislý na drogách a úplně odpadlý. Manželka ho opustila a on odešel za jinou ženou, také závislou na drogách.

Když se ho zeptáte, co se to s ním stalo, svaluje všechnu vinu na druhé. Manželka ho opustila. Bůh mu neodpovídal na modlitby. Zklamali ho ostatní služebníci. Říká: „Opravdu jsem se snažil, ale prostě jsem to nezvládl. Bylo toho na mě moc – bylo to příliš mnoho tlaků. Všude tolik pokrytců, farizejů a zákoníků. Neprávem mě odsoudili, nemohl jsem to unést. Já už prostě nemůžu věřit lidem!“

Když s ním mluvíte, říkáte si, jestli vůbec někdy znal Ježíše. Jeho srdce se tak zatvrdilo a jak míjejí roky, zatvrzuje se čím dál víc. Trpí stejně jako předtím, ale jeho utrpení pouze zatvrzuje jeho srdce!

Apoštol Pavel chválí Pána i ve chvílích nejhoršího utrpení. Věděl, že jeho Otec je plný milosti a zdrojem veškeré útěchy. Neobviňoval Boha, ani nezahořknul – ale uprostřed toho všeho Boha chválil!

Nejlepší učitelé v církvích nejsou ti za kazatelnou. Jsou to spíš ti v lavicích, sedí právě vedle tebe. Lidé, kteří mnoho vytrpěli a stále uctívají Boha. Chvála je jazykem těch, kteří se v utrpení něco naučili.

Pavel napsal:

„…abychom nedoufali sami v sobě, ale v Bohu, jenž i mrtvé křísí“ (2. Korintským 1:9).

V podstatě říká: „Pán mě přivedl až na dno všech lidských nadějí, na pokraj smrti. Bylo to místo tak beznadějné, že mě mohla zachránit jenom Boží moc křísit mrtvé.“

Nejkrásnější místo, na kterém se může člověk ocitnout, je na konci lidských sil! Vždy jsem říkal, že jakmile narazíš na skalnaté dno, vrazíš do Boha! Ale když nasloucháš většině křesťanů uprostřed jejich utrpení, slyšíš: „Nějak to zvládnu.“ „Snažím se, aby mě to moc nesebralo.“ „Vždycky jsem to přežil, přežiji to i tentokrát.“

Ne! Může to být horší, než si dovedeš představit! Bůh tě někdy přivede právě až na konec tvých sil, do tak hlubokého utrpení, že ztratíš všechnu důvěru ve svou schopnost se zachránit!

Už od malička jsme byli vedeni k soběstačnosti: „Ber to jako chlap!“ „Chlapi nebrečí!“ Naučili jsme se nespočet způsobů, jak snášet problémy, osamělost, bolest a pokušení. Ale to vše je zaměřeno na naše tělo – na naše schopnosti vyprostit se z utrpení.

Milovaní, jak často jste se snažili zvládnout své problémy? Jak často jste byli zavaleni pokušením, které vás přemáhalo? To vše vás tak udolalo, že jste řekli: „Bože, ty víš, že tě miluji celým srdcem. Ale jsem tak těžce pokoušen! Já to nenávidím – já tím opovrhuji. Pane, já to prostě nechápu!“

Rozumějte mi dobře: věřím, že Bůh chce, abychom bojovali dobrý boj víry. Ale někdy Pán dovolí, abychom byli „nadmíru přetíženi“ – abychom trpěli tolik, že každá jiná pomoc je marná! Nefunguje tu vůbec nic. Žádná příručka, žádná rada nemá smysl. Najednou se dostaneš do takové krize, že ztratíš všecku sebedůvěru. Nemáš jinou šanci, než se vzdát všech lidských nadějí! Jsi přinucen důvěřovat Bohu – najednou vidíš, že jediná cesta ven je důvěřovat!

Pavel nám říká zcela jasně: „Měl jsem v sobě rozsudek smrti. Byl jsem zkoušen nad svoje síly, na konci všech lidských nadějí. A to všechno proto, abych přestal důvěřovat sobě. Musel jsem se obrátit k Bohu – s vírou, že jenom On mě může vysvobodit z mého utrpení!“

Pavel nekázal jen teorii – a já také ne! Byl jsem tam, kde Pavel – v krizi utrpení, z něhož nebylo úniku, lidsky nemožná situace. Vím, co to je, když nezbývá žádná naděje a nelze pochopit, proč jsem tak zkoušen. Byl jsem na místech, kde jsem se neměl na koho obrátit pro porozumění, žádné zdroje, které by mě odsud dostaly.

Během let jsem často nesl finanční břemena vystupující do miliónů. Poznal jsem, co to je, když manželka a dcera umírají na rakovinu – a druhá dcera onemocní rakovinou. Ve stejné době, kdy Gwen a Bonnie bojovaly se smrtí, jsem napsal knihu o nadcházejícím soudu – a dostal jsem doslova stovky dopisů, které mne označovaly za falešného proroka!

Uprostřed toho všeho jsem se obrátil k Bohu a řekl jsem mu: „Pane, všechno, co jsem chtěl, bylo sloužit Ti celým svým srdcem.“ A jeho odpověď? Fyzické utrpení k tomu všemu!

Věřte mi, to je chvíle, kdy začnete vážně zkoumat: „Pane, co jsem udělal špatně? Proč jsi dovolil, abych tím vším prošel?“

Přestanete se odsuzovat, přestanete se snažit to chápat a zvládnout to vlastní silou. Místo toho se obrátíte na Pána a křičíte: „Otče, je to mimo mé chápání! Moje snahy nevedou nikam. Ale já vím, že ty máš tu moc, kterou potřebuji! Ty jsi křísil mrtvé – a můžeš zachránit i mě. Od této chvíle důvěřuji Tobě!“

Písmo říká:

„Nejmilejší, nebudiž vám divný ten přišlý na vás oheň, pro zkušení vás, jako by se vám něco nového přihodilo. Ale z toho, že jste účastni utrpení Kristových, radujte se, abyste i při zjevení slávy jeho radovali se s veselím“ (1. Petr 4:12–13).

I Pána Ježíše pokoušel ďábel – a i Jemu to způsobovalo utrpení! Jako náš Mistr, i my musíme čelit různým pokušením, někdy velmi intenzívním. Ale milovaní, během všech svých zkoušek jsem se naučil jednu vzácnou věc: Našel jsem cestu ven!

„Pokušení vás nezachvátilo, než lidské. Ale věrnýť jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobíť s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti“ (1. Korintským 10:13).

A jaké je to východisko? Dojít na konec svých sil a naprosto se vydat Bohu! Znamená to říci spolu s Pavlem: „Již víc nedoufám sám v sebe!“

Východiskem je jednoduchá, dětinská důvěra v Boha. Musíš rezignovat a říct: „Bože, všechno ti vydávám. Už se nebudu snažit zvládnout to všechno sám!“ Musíš mu naprosto věřit, že tě vidí – a svým způsobem, ve svém čase, tvé utrpení ukončí!

„Kterýž z takového nebezpečenství smrti vytrhl nás, a vytrhuje, v něhož doufáme, že i ještě vytrhne“ (2. Korintským 1:10).

Pavel mluví o Boží zachraňující moci – minulé, přítomné i budoucí! Říká: „Bůh nás zachránil v minulosti, zachraňuje nás nyní a zachrání nás v každé budoucí zkoušce. Nemusíme se ničeho bát, protože víme, že Bůh nás zachrání.“

Přesto, podobně jako děti Izraele, zapomínáme na to, jak nás Bůh v minulosti vysvobozoval. A že to byla vysvobození, která jim Bůh přinášel!

„Protrhl skály na poušti, a napájel je jako z propastí velikých. Vyvedl potoky z skály, a učinil, aby vody tekly jako řeky. A však vždy přičíněli hříchů proti němu, a popouzeli Nejvyššího na poušti. A pokoušeli Boha silného v srdci svém, žádajíce pokrmu podlé líbosti své. A mluvili proti Bohu, řkouce: Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti? Aj, udeřilť jest v skálu, a tekly vody, a řeky se rozvodnily. Zdali také bude moci dáti chleba? Zdali nastrojí masa lidu svému?“ (Žalm 78:15–20).

Milovaní, tohle je přesně to, co děláme my. Říkáme: „Jistě, byl jsem v kritické situaci a Bůh mě zachránil. Ale tohle je něco jiného. Jak by mi teď mohl pomoci?“

Chce, aby ses ve své víře dostal na takové místo, že Mu budeš důvěřovat v každé krizi, v každém pokušení – a kde budeš vědět, že se nemusíš bát budoucnosti! Chce, abys byl schopen říct: „Můj Bůh mě vysvobodil v minulosti! Právě teď mě zbavuje mých současných problémů. A bude mě dál vysvobozovat, dokud si pro mě nepřijde – bez ohledu na to, čím budu muset projít!“

Král Jozafat prošel těžkou dobou zkoušek s naprostou důvěrou v Boha. Moábské a Ammonské vojsko proti němu společně vytáhlo do boje:

„I ulekl se, a obrátil Jozafat tvář svou k hledání Hospodina, a vyhlásil půst všemu lidu Judskému. A tak shromáždil se lid Judský, aby hledali Hospodina. Také i ze všech měst Judských sešli se hledati Hospodina“ (2. Paralipomenon 20:3–4).

Tato vojska představují Satana přicházejícího do boje proti Božím svatým! Takže, kde hledal Jozafat pomoc?

Šel k Hospodinu v modlitbě! A tam začíná rovněž naše vysvobození, naše záchrana – na kolenou!

Poslouchej Jozafatovu modlitbu:

„Hospodine, Bože otců našich, zdaliž ty sám nejsi Bohem na nebi? Zdaliž ty nepanuješ nade všemi královstvími národů? Zdaliž v ruce tvé není síly a moci, tak že není, kdo by se mohl postaviti proti tobě?“ (verš 6)

Říkal: „Bože, nejsi ty snad Bůh? Kdo má moc postavit se proti tobě? Existuje nějaký démon, nějaké pokušení, které by tě mohlo přemoci? Ty máš všechnu moc a sílu, kterou potřebujeme!“

„…v násť zajisté není žádné síly proti množství tomuto velikému, kteréž táhne proti nám, aniž my víme, co bychom činiti měli, toliko na tě patří oči naše“ (verš 12).

Nepřítel se přivalil jako povodeň. Utrpení a obtíže byly na všech stranách. A Jozafat říkal: „Nevíme, co máme dělat – nestačíme na ně.“

Pak sestoupil duch Boží na proroka Jachaziela a ten řekl:

„…Nebojte se vy, ani se lekejte množství tohoto velikého; nebo ne váš bude boj, ale Boží… nebudete vy bojovati tuto. Postavte se, stůjte a vizte vysvobození Hospodinovo při sobě… nebojte se, aniž se strachujte; zítra vyjděte proti nim, a Hospodin bude s vámi“ (verše 15–17).

Právě teď proti tobě přichází armáda démonických svodů a pokušení – a ty nemáš žádnou moc ani sílu bojovat. Ďábel je silnější než ty a ty nevíš, co máš dělat.

Drahý svatý, udělej to, co Jozafat: Upři svůj zrak na Pána! Obrať se na Něj a řekni: „Pane, mé oči hledí jen na Tebe!“ Ten boj není tvůj. Ty ho musíš vzdát.

Musíš zavolat Pána a důvěřovat Mu. Obrať se k Němu teď a zjistíš, že On je věrný, aby tě vysvobodil.