Víra bez intimnosti není vůbec víra

Často jsem se divil otázce, kterou Ježíš pokládá v Lukáši 18:8: „Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ Co tím mohl Pán mínit? Když se dnes dívám kolem po církvi Ježíše Krista, myslím, že žádná jiná generace nebyla tak zaměřena na víru jako naše.

Každý, zdá se, mluví o víře. Hemží se tu kázání na toto téma. Po celé zemi se pořádají semináře a konference o víře. Knihy o tomto předmětu zaplňují police křesťanských knihoven. Množství křesťanů se shromažďují na shromážděních, aby se podepřeli a povzbudili poselstvím o víře.

Dnes existují kazatelé víry, učitelé víry, hnutí víry, dokonce církve víry. Je nepochybné, že pokud dnes existuje společný typ případné specializace, která se v dnešní církvi uskutečňuje, je to právě na téma víry.

Přesto je smutné, že to, co většina lidí dnes považuje za víru, vůbec není víra. Ve skutečnosti Bůh odmítne mnoho z toho, co je dnes nazýváno a uplatňováno jako víra. Prostě to nepřijme. Proč? Je to zkažená, zkorumpovaná víra.

Mnoho kazatelů dnes úplně zlidšťuje téma víry. Popisují víru, jako by existovala jen pro osobní zisk nebo k uspokojení vlastních potřeb. Slyšel jsem některé pastory, jak prohlašují: „Víra není o tom, žádat na Bohu to, co potřebujete. Je to o tom, žádat po něm to, o čem můžete snít. Když o tom můžete snít, můžete to mít.“

Víra, kterou tito muži kážou, je pozemská, zakořeněná v tomto světě, materialistická. Naléhá na věřící, aby se modlili: „Pane, požehnej mi, ať se mi dobře daří, dej mi.“ O potřebách ztraceného světa se neuvažuje. Nedokážu dost silně říci: tento druh víry není to, co si Bůh od nás přeje. Nemůže to být o zisku bez svatosti.

Existuje obzvlášť nebezpečná doktrína o víře, která se dnes obhajuje. Prohlašuje, že nejzbožnější věřící jsou ti, kteří se „vírou vypracovali“ k získání pohodlného živobytí pro ně samotné. Podle této doktríny se máme vyrovnat těm lidem, kteří řídí největší, nejdražší auta, a vlastní nejrozsáhlejší, nejhonosněji vybavené domy.

To je absolutní kacířství. Kdyby tomu tak bylo, potom by těmi nejsvatějšímu věřícími byli ti, kdo finančně vydírají jiné. Znamenalo by to, že naším každodenním zaměřením je pracovat ve všech směrech k našemu vlastnímu zisku. Tohle prostě není evangelium Ježíše Krista.

Přesto se v tomto poselství nezaměřím na prosperující kazatele ani na doktríny o osobním zisku. Soustředím se na ty, kteří opravdu milují Ježíše a chtějí žít vírou způsobem, který se mu líbí. Můj vzkaz pro každého takového věřícího je toto: veškerá pravá víra se narodí z intimnosti s Kristem. Vlastně, pokud tvá víra nepřichází z takové důvěrnosti, není to z jeho pohledu vůbec víra.

Jak čteme 11. kapitolu Židům, nacházíme jediného společného jmenovatele pro životy lidí, kteří jsou tu zmiňováni. Každý měl zvláštní charakteristický rys, který značí druh víry, jakou Bůh miluje. Co bylo tím prvkem? Jejich víra se narodila z hluboké intimnosti s Pánem.

Je faktem, že je nemožné mít víru, která se líbí Bohu, bez sdílení intimnosti s ním. Co myslím tou intimností? Mluvím o blízkosti Pána, která přichází z touhy po něm. Tento druh intimnosti je důvěrné pouto, společenství. Přichází, když toužíme po Pánu víc než po něčem jiném v tomto životě.

Podívejme se rovnou na čtyři příklady vírou naplněných služebníků, kteří chodili věrně s Pánem, jak je zmiňováno v Židům 11:

1. Naším prvním příkladem je Abel. Písmo prohlašuje: „Věrou lepší obět Bohu obětoval Abel, nežli Kain, skrze kteroužto svědectví obdržel, že jest spravedlivý, jakž sám Bůh darům jeho svědectví vydal. A skrze tu víru, již umřev, ještě mluví“ (Židům 11:4).

Chci poukázat na několik významných věcí ohledně tohoto verše. Zaprvé Bůh sám vydal svědectví o darech nebo obětech Ábela. (Všimněte si, že je tu víc než jedna oběť. Abel nepochybně obětoval Hospodinu často svou oběť).

Za druhé Abel postavil Hospodinu oltář, kam přinášel své oběti. A nepřinášel k oběti jen beránky bez vady, ale rovněž tuk těchto beránků. Písmo nám říká: „Ano i Abel také obětoval z prvorozených věcí stáda svého, a z tuku jejich“ (Genesis 4:4).

Jaký význam má tady tuk? Kniha Leviticus říká o tuku: „I páliti to bude kněz na oltáři, pokrm oběti ohnivé u vůni příjemnou. Všecken tuk Hospodinu bude“ (Leviticus 3:16). Zkrátka tuk je pokrm pro Boha.

Víš, tuk byl částí oběti, která způsobila, že stoupalo příjemné aroma. Tato část zvířat se rychle vznítila a byla stravována a přitom přivodila příjemnou vůni. Hospodin řekl o tuku: „Právem věčným po rodech vašich, ve všech příbytcích vašich žádného tuku a žádné krve nebudete jísti“ (3:17). Tuk patří Hospodinovi.

Tuk zde slouží jako typ modlitby nebo společenství, které je pro Boha přijatelné. Představuje naši službu Pánu ve skryté modlitební komůrce. A Pán sám uvádí, že takové důvěrné uctívání k němu stoupá jako příjemná vůně.

První biblická zmínka o tomto druhu uctívání je Ábelovo uctívání. Abel umožnil, aby oběť a tuk byly stráveny na Hospodinově oltáři. Což znamená, že čekal v Boží přítomnosti, dokud jeho oběť nevystoupí k nebi.

Proto je Ábel uveden v 11. kapitole Židům v síni víry. Je typem služebníka, který měl společenství s Hospodinem, poskytoval mu to nejlepší ze všeho, co měl. Jak se prohlašuje v Židům, Ábelův příklad žije dodnes jako svědectví pravé, živoucí víry: „A skrze tu víru, již umřev, ještě mluví“ (Židům 11:4).

Jak získal Ábel takovou víru? Přemýšlej o úžasné konverzaci, kterou musel tento mladý muž zaslechnout mezi svými rodiči, Adamem a Evou. Tato dvojice samozřejmě mluvila o svých někdejších dnech v zahradě s Hospodinem. Bezpochyby se zmiňovali o nádherných časech společenství s Bohem, když s ním chodili a rozmlouvali za denního chládku.

Představ si, co se asi honilo Ábelovi v mysli, když tyto příběhy slyšel. Pravděpodobně si myslel: „Jak úžasné to muselo být. Můj otec a matka měli živý vztah se Stvořitelem samotným.“

Když o tom Ábel přemítal, musel učinit ve svém srdci rozhodnutí: rozhodl se, že nebude žít z vyprávění rodičů. Nemohl se vyrovnat s pouhou tradicí, kterou mu předávali. Musel mít svůj vlastní dotek od Boha.

Možná si Ábel řekl: „Nechci už slyšet o minulých zážitcích s Bohem. Chci ho znát teď, já sám, dnes. Chci s ním mít vztah, mít s ním společenství a rozmlouvat s ním.“

Toto je přesně ten druh „tuku,“ který dnes máme Bohu nabídnout. Podobně jako Ábel mu máme dát náš nejlepší čas v naší skryté modlitební komůrce. A máme tu trávit přiměřený čas v Jeho přítomnosti, umožnit mu, aby strávil naše oběti důvěrného, intimního uctívání a společenství.

A teď srovnej Ábelovu oběť s obětí jeho bratra Kaina. Kain přinesl Hospodinu plody země, oběť, která nevyžadovala oltář. Nebyl tu žádný tuk, žádný olej, nic, co by se dalo strávit. Následkem toho tu nebylo žádné příjemné aroma, které by stoupalo k nebi.

Jinými slovy nezahrnovalo to žádnou intimnost, žádnou osobní směnu mezi Kainem a Hospodinem. Víš, Kain přinesl oběť, která od něj nevyžadovala, aby zůstal v Boží přítomnosti a usiloval o jeho společnost. Proto Písmo praví, že Ábelova oběť byla „znamenitější“ než Kainova.

A teď, nemyl se: Bůh uznal oběť, kterou mu Kain přinesl. Ale Bůh se dívá na srdce a tak věděl, že Kain neprahne po přebývání v jeho přítomnosti. Bylo to jasné z oběti, kterou si vybral Kain, že mu nabídne.

Podle mého mínění představuje Kain mnoho dnešních křesťanů. Takoví věřící chodí do církve každý týden, uctívají Boha a prosí ho, aby jim požehnal, aby se jim dobře dařilo. Ale netouží po intimnosti s Pánem. Chtějí, aby jejich nebeský Otec odpověděl na jejich modlitby, ale netouží po vztahu s ním. Nevyhledávají jeho tvář, netouží po jeho blízkosti, neprahnou po rozmlouvání s ním. Podobně jako Kain prostě netouží prodlévat v jeho přítomnosti.

V kontrastu s tím usilují intimní, věrní služebníci o Boží dotyk ve svém životě. Podobně jako Ábel se s ničím menším nespokojí. Takový služebník si říká: „Rozhodl jsem se dát Pánu všechen čas, který ode mne ve společenství chce. Dychtím slyšet jeho tichý, klidný, slabý hlas, jak ke mně mluví. Takže zůstanu v jeho přítomnosti, dokud mi neřekne, že je uspokojen.“

2. Enoch se také radoval z důvěrného společenství s Hospodinem. Ve skutečnosti bylo jeho spojení s Bohem tak intimní, že ho Pán přenesl do slávy dlouho předtím, než by jeho život na zemi mohl skončit. „Věrou Enoch přenesen jest, aby neviděl smrti, a není nalezen, proto že jej Bůh přenesl. Prvé zajisté, než jest přenesen, svědectví měl, že se líbil Bohu“ (Židům 11:5).

Proč se Hospodin rozhodl přenést Enocha? Úvodní slova tohoto verše nám to říkají velice jasně: bylo to kvůli víře. Navíc nám závěrečná fráze říká, že Enochova víra se líbila Bohu. Řecký kořen slova pro líbit se tu znamená plně sjednocený, zcela v souladu, v totální shodě. Krátce, Enoch měl nejužší možné společenství s Hospodinem, jaké si kdy nějaká lidská bytost může užívat. A toto intimní společenství se líbilo Bohu.

Bible nám říká, že Enoch začal chodit s Bohem poté, co zplodil svého syna Matuzaléma. Enochovi bylo v tu dobu 65 let. Potom strávil 300 let, kdy měl intimní společenství s Bohem. Židům objasňuje, že Enoch měl takové spojení s Otcem, byl mu tak blízko ve společenství každou hodinu, že si Bůh zvolil přinést ho k sobě domů. Hospodin řekl Enochovi v podstatě toto: „Nemohu tě již vzít dál v těle. Aby mohla vzrůst má intimnost s tebou, musím tě přenést na mou stranu.“ Tak odnesl Enocha rychle do slávy.

Podle Písma to byla Enochova intimnost, která se líbila Bohu. Pokud víme, neprovedl tento muž nikdy zázrak, nikdy nevypracoval hlubokou teologii, nikdy nevykonal žádné velké skutky, aby byly hodné zmínky v Písmu. Místo toho čteme jednoduchý popis života tohoto věrného muže: „Enoch chodil s Bohem.“

Enoch měl intimní společenství s Otcem. A jeho život je dalším svědectvím toho, co znamená věrně chodit ve víře.

3. Naším dalším příkladem důvěrného chození ve víře s Bohem je Noe. Židům nám říká: „Věrou napomenut jsa od Boha Noé o tom, čehož ještě nebylo viděti, boje se, připravoval koráb k zachování domu svého; skrze kterýžto koráb odsoudil svět, a spravedlnosti té, kteráž jest z víry, učiněn jest dědicem“ (Židům 11:7).

Když čteme příběh tohoto muže v Genesis, objevujeme, že „Noé našel milost před Hospodinem“ (Genesis 6:8). Následující verš nám říká, jak našel tuto milost: „S Bohem ustavičně chodil Noé“ (6:9). Noe nepochybně znal Boží hlas. Kdykoliv mluvil Pán k Noemu, Noe poslechnul. Znovu a znovu čteme: „Řekl Bůh k Noé“ a „I učinil Noé podlé všeho, jakž mu rozkázal Bůh“ (viz 6:13, 22, 7:1, 8:15, 18).

Zkus si představit množství času, který musel Noe trávit sám s Bohem. Přece jen, získal detailní instrukce od Hospodina, jak postavit archu. Intimnost Noeho jde ještě za pokyny, které obdržel. Písmo říká, že Hospodin sdílel své srdce s Noem, ukazoval mu zlo v lidských srdcích. A zjevil Noemu své plány pro budoucí lidstvo.

4. Abraham také sdílel intimní společenství s Hospodinem. Uvažuj o způsobu, kterým Bůh sám popisuje svůj vztah s tímto mužem: „Abraham, přítel můj“ (Izaiáš 41:8). Podobně nám říká Nový zákon: „I uvěřil Abraham Bohu … a přítelem Božím nazván jest“ (Jakub 2:23).

Jak neuvěřitelné čestné uznání, být nazván Božím přítelem. Většina křesťanů zpívala velice známý hymnus: „What a Friend We Have In Jesus“ (Jakého přítele máme v Ježíši). Tyto biblické pasáže dosvědčují tuto pravdu s mocí. Aby Stvořitel vesmíru nazval člověka svým přítelem se zdá mimo lidské porozumění. Přesto se to stalo Abrahamovi. Je to znamením velké intimnosti tohoto muže s Bohem.

Hebrejské slovo, které Izaiáš používá pro přítele, tu označuje cit, náklonnost a blízkost. A v řečtině znamená slovo, které požívá Jakub pro přítele, drahý, blízký druh. Obojí zahrnuje hlubokou, sdílenou intimnost.

Čím blíže dorůstáme do Krista, tím větší se stává naše touha žít zcela v Jeho přítomnosti. Kromě toho začínáme stále jasněji poznávat, že Ježíš je náš jediný pravý základ.

Bible nám říká, že Abraham „očekával města základy majícího, jehožto řemeslník a stavitel jest Bůh“ (Židům 11:10). Pro Abrahama nebylo nic v jeho životě trvalé. Písmo říká, že svět byl pro něho „neznámým místem.“ Nebylo žádné místo, kde by zapustil kořeny.

Přesto Abraham nebyl žádný mystik. Nebyl asketa, který by se choval afektovaně a žil v duchovní pomatenosti. Tento muž žil pozemský život, který se silně týkal světských záležitostí. Ostatně vlastnil tisícová stáda dobytka. A měl dost sloužících, aby zformoval malou milici. Abraham musel být velice zaneprázdněný člověk, dohlížel na své služebnictvo, prodával a kupoval svůj dobytek, ovce a kozy.

Přesto nějak, navzdory svým mnoha obchodním záležitostem a zodpovědnostem, našel Abraham čas na intimnost s Hospodinem. A protože chodil důvěrně s Bohem, byl více a více nespokojen s tímto světem. Abraham byl zámožný, prosperující, s dostatkem dobrých věcí, které ho stále zaměstnávaly. Přesto ho nic v tomto životě nemohlo odvrátit od touhy po nebeské vlasti, která byla před ním. Každý den toužil víc a víc být blíž tomuto lepšímu místu.

Nebeská vlast, po které prahnul Abraham, není přesné místo. Spíše to je přebývání doma s Otcem. Víš, hebrejské slovo v této frázi „nebeská vlast,“ je Pater. Pochází z kořene slova znamenajícího Otec. Takže nebeská vlast, kterou hledal Abraham, bylo doslova místo s Otcem.

Co to pro nás dnes znamená? Znamená to, že postupování směrem k této nebeské vlasti není jen o dosažení nebe někdy v budoucnosti. Je to o každodenní touze zažívat Otcovu přítomnost právě teď.

Židům nám říká, že všichni čtyři muži, které jsem zmínil — Ábel, Enoch, Noe a Abraham — zemřeli ve víře (viz Židům 11). Každý muž byl oddělen od ducha svého věku. A každý hledal odlišnou zemi. Svět prostě nebyl jejich domovem.

Přesto to neznamená, že čekali, až se dostanou do nebe, aby se radovali z blízkosti Otce. Naopak, jako poutníci procházející tímto životem stále usilovali o Boží přítomnost. Nic na zemi je nemohlo zastavit od pohybu vpřed, hledání hlubšího a užšího chození s Otcem.

Svými věrnými příklady tito muži říkali: „Hledám místo blíže svému Otci. A toto místo je mimo vše, co tento svět může nabídnout. Vážím si mnoha požehnaných darů, které mi Bůh dal v mé milované rodině a zbožných přátelích. Nic v tomto světě nemůže nahradit lásku, kterou k nim mám. Ale vím, že existuje ještě větší láska, prožívaná s Otcem.“

Židům 11 hovoří o mnoha dalších, jejichž důvěrné chození vírou se líbilo Pánu. Vírou činili tito služebníci velké zázraky, prováděli mnoho úžasných věcí. A jak zkoumáme jejich životy, vidíme, že také sdíleli stejného společného jmenovatele: všichni se zřekli tohoto světa a jeho radostí, aby chodili důvěrně s Bohem.

Můžeš uplatnit stejné tvrzení? Prahne tvé srdce po užším chození s Pánem? Je v tobě rostoucí nespokojenost ohledně záležitostí tohoto světa? Nebo je tvé srdce připoutáno ke světským věcem?

Marek 4. kapitola vypráví příběh Ježíše a jeho učedníků na loďce, která se zmítá na rozbouřeném moři. Sledujme tuto scénu, Kristus zrovna uklidnil vlny prostým příkazem. Teď se obrací ke svým učedníkům a ptá se: „Proč se tak bojíte? Což ještě nemáte víry?“ (Marek 4:40).

Možná si myslíš, že to zní tvrdě. Je to pouze lidské bát se v takové bouři. Ale Ježíš je neplísnil z tohoto důvodu. Spíš jim říkal: „Po všem tom čase, co jste se mnou, stále ještě nevíte, kdo jsem. Jak je možné, že se mnou tak dlouho chodíte a neznáte mě intimně?“

Opravdu, učedníci byli překvapeni úžasným zázrakem, který Ježíš právě vykonal. Písmo říká: „I báli se bázní velikou, a pravili jeden k druhému: Hle kdo jest tento, že i vítr i moře poslouchají jeho?“ (4:41).

Dovedeš si to představit? Ježíšovi vlastní učedníci ho neznali. Osobně povolal každého z těchto mužů, aby ho následovali. A oni po jeho boku sloužili množství lidí. Vykonali zázraky uzdravení a nakrmili spousty hladových lidí. Ale stále ještě dost dobře nevěděli, kdo jejich Mistr doopravdy je.

Je tragedie, že to samé je pravdou i dnes. Množství křesťanů se projíždělo v loďce s Ježíšem, sloužilo po jeho boku, dotklo se zástupů v jeho jménu. Ale neznají doopravdy svého Mistra. Netrávili intimní čas uzavřeni spolu s ním. Nikdy neseděli tiše v jeho přítomnosti, aby mu otevírali svá srdce, očekávali a naslouchali, aby porozuměli tomu, co jim chce říci.

Další scénu ohledně víry vidíme v Lukáši 17. kapitole. Učedníci přišli k Ježíši a požádali ho: „Přispoř nám víry“ (Lukáš 17:5).

Mnoho křesťanů se dnes ptá stejnou otázku: „Jak mohu získat víru?“ Ale pro svou odpověď nehledají Pána samotného. Místo toho se ženou na semináře, které tvrdí, že naučí věřící, jak zvětšit jejich víru. Nebo si kupují stohy knih, které nabízejí deset stupňů ke zvýšené víře. Nebo cestují stovky mil, aby naslouchali přednáškám o víře od význačných evangelistů a učitelů.

Mohu vám bez pochybností říci, že vaše víra nikdy nevzroste žádným z těchto způsobů. Chcete—li, aby vaše víra vzrostla, musíte udělat to samou věc, kterou v této pasáži řekl Ježíš učedníkům, že mají udělat. Jak zodpověděl jejich žádost po víře? „Připrav, ať povečeřím, a opáše se, služ mi, až se najím a napím, a potom i ty jez a pij?“ (17:8).

Ježíš v podstatě řekl: „Vezmi na sebe oděv trpělivosti. Potom přijď k mému stolu a povečeř se mnou. Chci, abys mě tu krmil. Celý dlouhý den jsi pro mne šťastně pracoval. Teď chci, abys se mnou rozmlouval. Posaď se se mnou, otevři své srdce a uč se ode mne. Existuje tolik věcí, které si přeji promluvit do tvého života.“

Nespokojuj se už s teologickým vysvětlením víry. Nehledej už postupy, aby ses ji snažil získat. Pouze zůstaň sám s Ježíšem a nech ho, aby jeho srdce mluvilo k tobě. Pravá víra se narodí ve skryté komůrce intimní modlitby. Tak běž k Ježíši a uč se od něho. Když budeš trávit kvalitní čas v jeho přítomnosti, víra jistě přijde. Bůh zrodí ve tvé duši víru, o které jsi nikdy nevěděl. Věř mi, až uslyšíš jeho tichý, slabý hlas mluvit, víra uvnitř tebe vybuchne.

Ono místo, ono město, je vírou v Kristu. Odpočinek, po kterém toužili naši otcové, se nalézá v něm. Přijali jsme dnes zaslíbení, které oni mohli pouze předvídat a přijmout vírou.

Ježíš řekl: „Abraham, otec váš, veselil se, aby viděl den můj, i viděl, a radoval se“ (Jan 8:56). Abraham předvídal den, kdy Kristus přijde na zem a postaví základ, o kterém měl vizi. A patriarcha se radoval ve vědomí, jak požehnaní lidé budou v ten den žít. Věděl, že budou mít radost z trvalého přístupu k nebeské konverzaci a společenství s Bohem.

Avšak dnes mnoho křesťanů toto zaslíbení kompletně míjí. Místo toho žijí ve zbytečném zmatku. Cupitají sem a tam, pokouší se pracovat na víře, která „dosáhne výsledků.“ Jsou trvale chyceni ve spěchu aktivit, činí věci pro Boha, nakonec jsou pouze unaveni. Nikdy plně neodpočívají v Kristu. Proč? Prostě se neuzavírají sami s Ježíšem, aby s ním trávili nerušený čas o samotě.

Jestliže jsi do někoho zamilovaný, toužíš být v přítomnosti této osoby. Oba se spolu chcete sdílet, otevírat svá srdce a toužíte se dobře poznat, být spolu důvěrní. Totéž je pravdou o našem vztahu s Ježíšem. Jestliže Ho milujeme, měli bychom neustále přemýšlet: „Chci být se svým Pánem. Chci se radovat z jeho přítomnosti. Tak se k němu přiblížím a počkám v jeho přítomnosti, dokud nepoznám, že je uspokojen. Zůstanu, dokud ho neuslyším, jak říká: ‚Teď jdi a raduj se z mé lásky.‘“

Nedávno jsem slyšel Pánův tichý, slabý hlas, jak mi něco šeptá na konci mého modlitebního času s ním. Říkal: „Davide, prosím, neodcházej ještě. Zůstaň se mnou. Je tak málo těch, kdo se mnou rozmlouvají, tak málo těch, kdo mě milují, tak málo těch, kdo zůstávají, aby slyšeli mé srdce. A já toho mám tolik ke sdílení.“ Je to téměř pláč, prosba, kterou jsem slyšel v jeho hlase.

Potom mi Pán řekl: „Dovol, abych ti ukázal, kde nacházím tvou víru, Davide. Je ve tvém přicházení ke mně. Je ve tvém čekání na mě a ve tvém ministrování mi, dokud neuslyšíš a nedovíš se, co mám na srdci.“

„Tvá víra je ve tvé rostoucí touze přicházet do mé přítomnosti. Je ve tvém očekávání na náš další společný čas. Je v tom vědomí, které jsi rozvinul, že přebývat se mnou o samotě je radost tvého života.“

„Již pro tebe není námaha přiblížit se mi, již to není nesnadné úsilí. Teď se na to těšíš celý dlouhý den. Víš, že když dokončíš svou práci, přijdeš ke mně, abys mě nakrmil a rozmlouval se mnou.“

Toto je pravá víra.