VĚŘ JEŽÍŠI OHLEDNĚ SVÝCH POTŘEB

Představ si, že bys byl svědkem uzdravení za uzdravením, zázraku za zázrakem, jednoho neuvěřitelného divu za druhým. Byl bys na kolenou a chválil Boha, ne? Pravděpodobně by sis řekl: „Nikdy už nebudu pochybovat o moci Krista, který uzdravuje a dělá zázraky. Od nynějška budu pevně věřit, nehledě na to, co přijde.“

Učedníci byli svědky toho, že Ježíš nakrmil pět tisíc mužů a mnoho žen a dětí tím, že rozmnožil pět bochníků chleba a dvě ryby. Účastnili se toho, co Ježíš činil, a tak by si člověk myslel, že jejich víra rostla. Ale ve skutečnosti Ježíš poznal jejich myšlení a věděl, že neporozuměli tomu, co se stalo. Poselství zázraků se ještě nezapsalo do jejich srdcí a myslí a stále je trápily pochybnosti.

Po té pozoruhodné události toho dne vidíme Ježíše, jak nutí učedníky, aby nasedli do lodi. „Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, zatímco on propustí zástupy.“ (Matouš 14,22)

Řecké slovo pro „přiměl“ zde znamená „donutit naléhavou prosbou, vynucením nebo přemlouváním“. Ježíš naléhal na své učedníky nejsilnějším možným způsobem: „Bratři, jen nastupte do lodi. Jděte hned.“ Ježíš chtěl zůstat a rozpustit zástupy a později se setkat s učedníky.

Přemýšlím, zdali Ježíš, když odráželi od břehu, nepotřásl hlavou v úžasu, zraněn jejich váhavou vírou i po tom všem co viděli. V tom okamžiku Ježíš musel uvážit, co udělá, aby se víra učedníků stala neotřesitelnou. Co udělal, bylo dramatické. Kráčel po moři uprostřed bouře. Když ho učedníci viděli, „vyděsili se a křičeli strachy: ‚To je přízrak!‘“ (Mt 14,26). Ale Ježíš řekl: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ (Mt 14,27)

Učedníci nepochybovali o tom, že Ježíš mohl uzdravit zástupy dotekem nebo slovem. Když ale odešli pryč od zástupů, měli starosti o své vlastní potřeby a potřeby svých rodin. Ale když Ježíš vstoupil na loď, v jejich srdcích začala růst víra. „Poklonili se mu a řekli: ‚Opravdu jsi Boží Syn.‘“ (Mt 14,33) Konečně pochopili a uchopili základy víry.