Větší než Šalomoun je zde

Podle Ježíše se v Soudný den objeví jistý svědek a přednese odsuzující svědectví proti této současné generaci. Královna ze Sáby se postaví na místě pro svědky a její slova budou odsuzovat: „Královna od poledne povstane k soudu s pokolením tímto, a odsoudí je; nebo přijela od končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu, a aj, víceť jest tuto nežli Šalomoun“ (Matouš 12:42).

Tato královna osloví naši generaci, nás, kteří žijeme v opravdu posledních dnech. A její odsouzení bude následující: popíše, jak se snažila ze všech sil, jakou snášela bolest, obtíže a strádání, jen aby získala moudrost od Šalomouna. Víš, po celý svůj život tato žena zoufale potřebovala pravdu, která ji osvobodí. A u Soudu bude svědčit: „Cestovala jsem z nejzazšího konce země, abych se chopila Šalomounovy moudrosti. Vy jste, na druhé straně, spokojeni s pravdou evangelia a dál nic nepodnikáte. Uprostřed vás je ten, kdo je mnohem větší než Šalomoun. Ale vy jste před ním zavřeli své oči i uši.“

Kdo přesně byla královna ze Sáby? A proč je tak důležité, že se objeví u Soudu? Učenci říkají, že to byla arabská panovnice, vládla nad územím známým dnes jako Jemen. Byla to kultura, která si po staletí libovala v hádankách. Mysl Arabů byla neustále zmatena otázkami, na které nedostali odpověď.

Tato význačná žena se možná ve své duši trápila, že všechny velké otázky života – o Bohu, budoucnosti, smrti – zůstávají bez odpovědi. Potřebovala moudrost, která by jí pomohla vědět jak žít, vládnout a pomáhat druhým. Ale žádné množství majetku, slávy nebo poradenství nemohlo zodpovědět volání její duše. Nejhlubší touhy její duše zůstaly neuspokojeny.

Potom slyšela o králi Šalomounovi. V celém tehdy známém světě měl pověst muže s neuvěřitelnou moudrostí. Písmo říká, že královna „uslyšela pověst o Šalomounovi“ (1. Královská 10:1), možná od kupců nebo námořníků, kteří cestovali do Jeruzaléma. Podle jejich zpráv rozuměl Izraelský král lidské povaze jako nikdo jiný. Byl schopen odpovědět na každou otázku a vyřešit jakýkoliv problém, bez ohledu na to, jak byl složitý.

Královna musela být zvědavá: „Kdo je tenhle muž, který mluví s takovou moudrostí a odpovídá na nesnadné otázky o životě?“ Její vlastní bohové nemluvili, neslyšeli ani nekonverzovali. Tak se rozhodla: „Musím se dostat k Šalomounovi za každou cenu. Musím se vypořádat s těmito palčivými otázkami. Jestliže dokáže vyřešit hádanky života, potom je tím, kdo zodpoví to, po čem toužím.“

Královna si vyžádala karavanu, aby ji dovezla do Jeruzaléma vzdáleného nějakým 1500 mil. Cesta trvala asi 75 dní – v obou směrech 150 dní – téměř půl roku. A vedla přes horkou, rozpálenou poušť. Čelila loupeživým zlodějům a neúrodnému pouštnímu terénu bez jakéhokoliv lidského pohodlí. Snášela hořce studené noci. Ale nic nemohlo královnu zastavit od dosažení audience u Šalomouna.

Museli ji doprovázet vojáci, státní úředníci, služebnictvo, kuchaři a tlumočníci. Velbloudi museli být naloženi jídlem, vodou a dary drahokamů a koření. Celkem vzato karavanu tvořil „počet velmi veliký“ (1. Královská 10:2). Představ si, jaký to byl pohled na tento veliký doprovod vjíždějící do Jeruzaléma po měsících písečných bouří, vysilujícího žáru, neuvěřitelných strádání. Hned jak se přiblížila k hlavnímu městu, spěchali královnu přivítat Šalomounovi sloužící se slovy: „Podnikla jste tak dalekou cestu. Prosím, osvěžte se, občerstvěte. Náš král pro vás připravil své velké lázně.“

Později byla královna uvedena na Šalomounův dvůr. A vůbec neplýtvala časem, když se ho ptala na všechny otázky, které ji kdy zmátly. „Přijela, aby zkusila jeho v pohádkách… přišla k Šalomounovi, a mluvila s ním o všecko, což měla v srdci svém“ (1. Královská 10:1–2). Královna mu to všechno předložila.

A nebyla zklamaná. Písmo říká: „Jížto odpověděl Šalomoun na všecka slova její. Nebylo nic skrytého před králem, nač by jí neodpověděl“ (10:3). Šalomoun ji hojně odpovídal hlubokými, mocnými, objasňujícími pravdami. Jediné téma nenechal nezodpovězené. Představuji si, jak se s každou odpovědí královnina tvář rozsvěcuje, uvědomuje si: „Tak takhle to je.“ Představ si pokoj, který zaplavil její duši, když byly její celoživotní otázky jedna po druhé zodpovězené.

Potom procestovala Šalomounovo království. Z první ruky poznala řád, krásu a prosperitu, kterou Šalomounova moudrost přinesla jeho národu. Spatřila „i dům, kterýž byl ustavěl, též pokrmy stolu jeho, i sedání a stávání služebníků přisluhujících jemu, i roucha jejich, šeňkýře také jeho, i stupně, kterýmiž vstupoval k domu Hospodinovu“ (10:4–5). Bylo to tak ohromující, že „zděsila se náramně“ (10:5). Jednoduše řečeno, vzalo jí to dech.

Když to do sebe všechno nasála, řekla Šalomounovi: „Praváť jest řeč, kterouž jsem slyšela v zemi své, o věcech tvých a o moudrosti tvé, ješto jsem nechtěla věřiti řečem, až jsem přijela a uzřela očima svýma. Ale aj, není mi praveno ani polovice; převýšil jsi moudrostí a dobrotou pověst tu, kterouž jsem slyšela. Blahoslavení muži tvoji, a blahoslavení služebníci tvoji, kteříž stojí před tebou vždycky, a slyší moudrost tvou. Budiž Hospodin Bůh tvůj požehnaný, kterýž tě sobě oblíbil, aby tě posadil na stolici Izraelské… a ustanovil tě králem, abys činil soud a spravedlnost“ (10:6–9).

Po své okružní cestě nabídla králi všechny dary, které ve své karavaně přivezla. Na oplátku jí král otevřel svou pokladnici a ona žasla nad jeho ohromným bohatstvím: „Král také Šalomoun dal královně z Sáby vedlé vší vůle její, čehož požádala, nad to, což jí Šalomoun daroval darem královským“ (10:13).

Náboženští vůdci za Kristových dnů královnin příběh dobře znali. Vyučovali o něm ve svých synagogách a věděli všechno o její zoufalé touze navštívit Šalomouna. Teď Kristus použil její příběh, aby je varoval: „Ta samá královna z jihu vás odsoudí před nebeským Otcem. Přišla z nejvzdálenější části světa, aby slyšela Šalomounovu moudrost. A hle, větší než Šalomoun teď stojí před vámi.“

Opravdu, tato královna se zeptá farizejů: „Jak jste mohli být tak slepí? Pokládali jste Králi všechny své těžké otázky, dokonce lstivé otázky, snažili jste se ho nachytat. Ale On je vševědoucí Bůh v těle, právě ten, který dal Šalomounovi jeho moudrost. Stál mezi vámi a vzbuzoval vaše dotazy, usiloval o to, abyste mu otevřeli svá srdce. On za vás dokonce zemřel. Ale vy jste ho nechtěli vidět a odmítli jste slyšet jeho pravdu. Dali jste přednost životu ve tmě, protože vaše skutky byly zlé.“

Rád bych věděl: obviní tato královna naši generaci ze stejného hříchu? Řekne: „Viděla a slyšela jsem moudrost muže, který žil v mé době, a jeho slova změnila můj život. Měla jsem u něj jen jedno slyšení a on zodpověděl všechno, co jsem měla na srdci. Věděl o všech problémech, starostech a obavách v mém životě a jeho pravda mě zbavila všech mých zmatků.“

„Ale přišel čas, kdy jsem musela tohoto muže opustit. Ale vy ne. Uprostřed vás žil Bůh a vy jste měli stále přístup k jeho moudrosti. Navíc je Král Ježíš nekonečně větší než Šalomoun. A máte Jeho Slovo, které k vám mluví o všem ve vašich životech. Chce, aby vám to Slovo přineslo úlevu, aby vám pomohlo, aby vám dodalo pokoj a radost.“

„Tak vás neustále zve ke svému hodovnímu stolu. Nemusíte cestovat 1500 mil, abyste se tam dostali. On přišel k vám, a nežádá vás o dary nebo drahé kamení. Všechno, co od vás chce, je, abyste mu přinesli svá břemena. Chce slyšet o vašich starostech, chce o vás pečovat, odpovědět na vaše trápení. Jediné, co od vás žádá, po čem touží, je vaše modlitba a chvála.“

„Když jsem byla v Šalomounově paláci, viděla jsem, jak byli jeho služebníci šťastní. Přicházeli ke královské tabuli denně a rádi nasávali jeho moudrost. Soustředěně naslouchali každému jeho slovu s velikou úctou. A když přicházeli do chrámu uctívat, měli svatou bázeň. Byl to tak skvělý pohled, že to bralo dech. Slyšela jsem o Šalomounovi veliké věci, ale nic mě nepřipravilo na to, co zažiji v jeho přítomnosti.“

„Ale vaše generace, to je zcela odlišný příběh. Pokud jde o vašeho Krále, jste neuctiví, lehkomyslní a frivolní. Máte přístup k Jeho skvělé moudrosti, Jeho veškeré spravedlnosti a svatosti, ale den za dnem Ho ignorujete. Jak můžete být spokojení s takovými tesklivými, bojácnými životy? Máte ve svém středu Zdroj svých odpovědí. On je mnohem větší než Šalomoun!“

Dovol, abych se tě zeptal: kdy jsi naposledy prožil posvátnou úctou naplněný zážitek s Ježíšem? Kdys byl tak okouzlen jeho usmiřující moudrostí, která přináší pokoj, že ti to až bralo dech? Kdy jsi naposledy řekl: „Nic, co jsem se naučil o Kristu, mě nepřipravilo na tento zážitek s Ním. Vyřešil mé pochybnosti a přinesl mi dokonalou radost“?

My všichni dnes musíme zodpovědět jednu rozhodující otázku: „Jestliže je ten, který je větší než Šalomoun, ve mně, je možné, že by mě nechal ve zmatku? Jestliže je jeho moudrost stále k dispozici, usiluji o ni tak horlivě jako královna vyhledávala Šalomounovu moudrost?“

Věřím, že se nás královna ptá: „Jestliže byl Šalomoun ochoten naslouchat všem mým dotazům, což by byl tvůj Král nějak méně ochotný slyšet ty tvé? Jestliže byl Šalomoun tak trpělivý, aby mi odpověděl na vše, co mě zajímalo, cožpak by tvůj všemohoucí Pán nepřevzal tím spíš tvá břemena? Jak by mohl být Ježíš méně ochotný k tobě mluvit, dát ti svou moudrost a vedení?“

Pravdou je, že Bůh dnes stále ještě mluví ke svému lidu. A mluví tak jasně, jako to činil ve Starém zákoně, nebo k apoštolům či k první církvi. Ale my si musíme uvědomit jednu věc: Bůh si vybírá mluvit jen k těm, kdo mají uši k slyšení. Dovolte, abych to vysvětlil.

Čtvrtá kapitola Marka nám říká, že Kristus „učil [zástupy] mnohým věcem v podobenstvích“ (4:2). V této pasáži vypráví Ježíš podobenství o rozsévači, o muži, který rozséval semeno na poli. Ale když příběh zakončil, zástupy byly zmatené. Lidé byli zvědaví: „Kdo je ten rozsévač, kterého popisuje? A co představuje to semeno? Všechno to povídání o ptácích, ďáblech, trnité a skalnaté zemi, dobré půdě – o čem to je?“

Ježíš jim to nevysvětlil. Místo toho nám Písmo říká: „I pravil jim: Kdo má uši k slyšení, slyš“ (4:9). Jen učedníci a zbytek několika dalších hledali odpovědi. Tak přišli později k Ježíši a ptali se ho na význam podobenství: „A když pak byl sám, tázali se ho ti, kteříž při něm byli, se dvanácti, na to podobenství“ (4:10). Tehdy si Kristus udělal čas, aby jim dal odpovědi na to, co je trápilo (viz 4:14–20).

Vidíš, co se v této scéně děje? Ježíš zástupu zjevil pravdu, slyšeli slovo promluvené přímo z Božích úst, přesto je to zmátlo. Možná se divíš: „Proč Ježíš nevysvětlil podobenství jasněji?“ Klíč nalézáme o něco dál v té samé kapitole: „A bez podobenství nemluvil jim“ (4:34). Věřím, že Ježíš říkal: „Chceš-li rozumět mému slovu, musíš za mnou chodit pro odpovědi, usilovat o ně. A musíš přijít jako královna ze Sáby: s hladem po pravdě, která tě osvobodí. Já ti dám všechna zjevení, která potřebuješ. Ale ty ke mně musíš přijít s pronásledujícíma, pozornýma ušima.“

Představ si, co se stalo s většinou toho zástupu poté, co šli domů. Sousedé je obklopili, toužili vědět, co Ježíš řekl: „Jaké přinesl poselství? Řekněte nám všechno, co jste se naučili.“ Ti, kdo ho slyšeli, mohli možná zopakovat jeho podobenství. Ale jejich slova byla mrtvá, bez života, bez jakéhokoliv účinku nebo život měnící moci.

Věřím, že totéž se dnes děje v Kristově církvi. Slovo, které přichází z mnoha kazatelen, je mrtvou literou bez jakéhokoliv zjevení Ducha svatého nebo moci k osvobození z hříchu. Když jdou potom lidé domů, mnozí z nich pouze reprodukují slovo, které slyšeli, ale není v tom život Ducha. Jaký je to kontrast k hladu učedníků a ostatních, kteří zůstali v této scéně následovníky Krista. Tito lidé představují každého, kdo hladoví po Božím slově a kdo soustavně stíhá Ježíše, ať ho to stojí cokoliv. Zahrnují „společnost královny ze Sáby,“ služebníky, kteří chtějí Kristovo život měnící zjevení.

Jak Kristus odpovídá na jejich pronásledování? Říká: „Vámť jest dáno znáti tajemství království Božího, ale těm, kteříž jsou vně, v podobenství všecko se děje“ (Marek 4:11). Řecké slovo pro tajemství tady znamená tajnosti. Krátce: Kristus zjevuje své tajnosti pouze těm, kdo hladoví po pravdě, která mění život. Říká: „Chceš-li odpovědi na své těžké otázky, pronásleduj mě, stíhej mě. Trav se mnou čas. Já ti zjevím své Slovo a ukáži ti pravdu, kterou jiní nevidí.“

Kdo jsou tedy ti, „kteříž jsou vně“ (Marek 4:11)? Ježíš mluví o zástupech lidí, kteří nejsou ochotní na Něj čekat. Nechtějí se vzdát svého pohodlí, aby udělali to, co je nezbytné k vytrénování svých uší, aby slyšeli Jeho hlasu. Možná chodí pravidelně do církve a hledají Pána, aby vyhověl všem jejich lidským potřebám. Ale nemají zájem poznat jeho hlas, mimo jeho schopnost je zaopatřit. Jeho osvobozující pravda pro ně zůstává záhadou, sérií nerozluštěných hádanek.

Ďáblova hrozba dnešní církvi jde mnohem dál, než je povodeň špíny, kterou vylil na Zem. Je větší než materializmus, závislosti nebo intenzivní pokušení. Naše bitva je bitvou o víru. Čím víc přiložíš své srdce k hledání Ježíše, tím prudší budou útoky Satana na tvou víru.

V nedávných měsících jsem slyšel vyznání od zbožných svatých, kteří mluví o strašných útocích na svou mysl. Jsou sužováni šípy pochyb a nejistoty a trvale otravováni pochybnostmi o Boží věrnosti. Říkají si, zda se zajímá o jejich stagnující služby, jejich sužovaná manželství, o jejich děti, které se ocitly na scestí. Mnozí jsou téměř zvikláni ve svém postupu vpřed, kolísají ve své víře, myslí si: „Nevím, jestli mohu pokračovat.“

Tehdy jsem četl také dopis od drahé 81-leté ženy, která nám napsala: „Můj manžel je sžírán rakovinou kostí. Můj syn umírá na AIDS. A já pomalu chřadnu na cukrovku.“ Když jsem četl o všem, co tato rodina snáší, potřásl jsem v údivu hlavou: „Je vůbec možné, aby si udržela svou radost? Je toho víc, než může kdokoliv vydržet. Jistě ji Bůh zbaví jejího nedostatku víry.“

Pak jsem četl poslední odstavec jejího dopisu: „Navzdory tomu všemu je Bůh věrný. Nikdy neselhal v žádném slově, které nám zaslíbil. Předali jsme svého syna do Ježíšových rukou. A teď čekáme na den, kdy uvidíme našeho požehnaného Pána tváří v tvář.“

Ano, tato bitva je celá o víře. Vysvětlení vidíme v 8. kapitole Marka, když Ježíš právě nakrmil 4000 lidí sedmi bochníky chleba a několika rybami. Poté nastoupil se svými učedníky na loď a plavili se na druhý břeh: „I zapomenuli s sebou vzíti chlebů, a neměli než jeden chléb s sebou na lodí. Tedy přikazoval jim, řka: Vizte a pilně se šetřte kvasu farizejského a kvasu Herodesova. I přemyšlovali, řkouce jeden k druhému: Chleba nemáme.“

„A znaje to Ježíš, řekl jim: Co přemyšlujete o tom, že chleba nemáte? Ještě neznáte, ani rozumíte? Ještě máte oslepené srdce vaše? Oči majíce, nevidíte? A uši majíce, neslyšíte? A nepomníte, že jsem pět chlebů lámal mezi pět tisíců? A kolik jste plných košů drobtů sebrali? Řekli jemu: Dvanácte. A když také sedm chlebů lámal jsem mezi čtyři tisíce, kolik jste plných košů drobtů vzali? I řkou jemu: Sedm. I řekl jim: Kterakž tedy ještě nerozumíte?“ (Marek 8:14–21).

Ježíš jim připomínal: „Copak jste zapomněli, kdo já jsem? Právě jste mě viděli, jak jsem rozmnožil několik bochníků a ryb, abych nakrmil zástupy. Jak jste mohli zapomenout na takový zázrak? Řekl jsem vám, že větší než Šalomoun je uprostřed vás. Kdy se vám rozbřeskne, že Bůh je s vámi stále, v každé krizi? Máte oči, ale nevidíte.“

Jak to musí našeho Pána zarmucovat, když zapomínáme na Jeho minulá vítězství v našich životech, na všechny Jeho zázraky vysvobození. Nazval nás svými přáteli (viz Jan 15:15), ale ve své krizi často na všechno, co se týká jeho věrného přátelství, zapomínáme. Proto Ježíš varoval své učedníky před kvasem farizejů. V podstatě jim řekl: „Jestliže ke mně přicházíte se závažnými otázkami, neočekávejte, že vám odpovím, máte-li v srdci nevíru. Máte ke mně přicházet s důvěrou a vírou, věřit, že jsem větší než Šalomoun.“

V jiné scéně ze 4. kapitoly Marka učedníci opět přeplouvali jezero. Tentokrát „se stala bouře veliká od větru, až se vlny na lodí valily, takže se již naplňovala lodí“ (Marek 4:37). Příval vln zaplavil člun a zoufalí učedníci chvatně vylévali vodu z lodi. Byli to zkušení rybáři a velice brzy poznali, že jejich životy jsou v nebezpečí. Tak rychle vzbudili Ježíše, který spal na zádi lodi, a volali: „Mistře, utoneme!“

Když vidím, jak se Ježíš probouzí ze spánku, mé tělo touží, aby učedníky povzbudil: „Jsem tak rád, že jste mě vzbudili. Tohle je vážné. Moji ubozí bratři, je mi líto, že jsem vás nechal snášet tuto bouři tak dlouhý čas. Odpusťte, že jsem nejednal dřív. Doufejte, snad jste si nemysleli, že se o vás ve vaší krizi nepostarám.“

Ne, Ježíšova reakce byla právě opačná. On učedníkům vyčinil! „Proč se tak bojíte? Což ještě nemáte víry?“ (4:40). Představ si, co si tito muži v tu chvíli mysleli: „Skutečně Ježíš očekával, že budeme stát ve stoupající vodě po pás a nebudeme se bát? Tohle je nejhorší bouře, kterou jsme zažili. Vlny nás zaplavují, loď se co nevidět potopí. Očekávalo se snad od nás, že v této, podle všech příznaků beznadějné, situaci budeme trénovat víru?“

Odpověď je: „Ano, naprosto!“ Ježíš zkoušel jejich víru. Chtěl vědět: „Budou mi tito následovníci věřit tváří v tvář smrti? Budou se držet své víry ve mně?“ V těle Kristus možná spal. Ale On byl také Bůh a Hospodin nikdy nespí: „Aj, nedřímeť, ovšem nespí ten, kterýž ostříhá Izraele“ (Žalm 121:4).

Právě teď je možná tvá loď plná vody, tvá situace je naprosto beznadějná. Bouře, která zuří kolem tebe, je možná děsivější než všechno, čemu jsi ve svém životě čelil. Ale On je stále ještě Bůh, a ten, který je větší než Šalomoun, je s tebou. Máš Jeho přítomnost. On je Pánem nad každou bouří, a On použije tuto bouři, aby tě přezkoušel. On dopouští tvou krizi, aby viděl, co je ve tvém srdci.

Možná si myslíš: „Ale co když se má loď skutečně potopí? Co pak?“ Uvažuj o Pavlově příkladu ve Skutcích. Jeho loď se potopila a on o svůj život nepřišel. Vlastně se držel Božího slova, které mu Bůh dal uprostřed této bouře: „Loď se potopí, ale já ti dám životy všech, kdo jsou na palubě.“ Když bouře skončila, byl Bůh oslaven pro svou věrnost. A následovaly veliké zázraky doprovázené mocným probuzením (viz Skutky 28:1–10).

Ano, Pán možná dopustí, abys snášel něco, co vypadá naprosto katastrofálně. Ale ty přežiješ – a tvá víra také – pokud Mu budeš důvěřovat. Tvoje loď se možná potopí, ale Bůh ti dá sílu, abys doplaval na břeh, jako to udělal pro Pavla. Všechno, co můžeš ztratit, je materiální a Bůh to může snadno nahradit. On vlastní větší, lepší lodě a může ti požehnat mnohem víc než je všechno, cos možná ztratil.

Musím připustit, že když jsem četl o Ježíšově kárání učedníků, myslel jsem si: „Pane, to není fér. Dostávám dnes dopisy od lidí, kteří čelí svým vlastním strašným katastrofám. Ztrácejí své domovy, svá zaměstnání, své milované. Jistě neočekáváš, že zůstanou plní víry.“

Potom mi Duch svatý připomenul některé chudobné oblasti, které jsem navštívil. Viděl jsem lidi, kteří žili v chatrčích a spali na špinavé zemi, přesto měli radost, kterou jsem nikde jinde neviděl. Radovali se z Boží každodenní věrnosti a to bylo důvodem jejich překypující víry navzdory všem jejich zkouškám.

Toto veliké odpadlictví je prorokováno v Písmu. Pavel varuje: „Nesvodiž vás žádný nižádným obyčejem. Neboť nenastane den Páně, než až prve přijde odstoupení“ (2. Tesalonickým 2:3).

Ve Starém zákoně nám Pán uvádí příklad toho, co se dnes děje těm, kdo odpadají od víry v Boží moc, která jedná v jejich prospěch. Ve 14. kapitole 2. Paralipomenon čelil Aza milionové armádě Etiopanů. Ale král měl velkou víru: „Tedy volal Aza k Hospodinu Bohu svému, a řekl: Hospodine, neníť potřebí tobě velikého množství, když ty chceš pomoci mdlejším. Pomoziž nám, Hospodine Bože náš, neboť v tebe doufáme, a ve jménu tvém jdeme proti množství tomuto. Hospodine, ty jsi Bůh náš“ (2. Paralipomenon 14:11).

Co se stalo potom? „I ranil Hospodin Mouřeníny před Azou“ (14:12). Jak velikou víru měl Aza! Po mnoho dalších let „nebylo války až do léta třidcátého pátého kralování Azova“ (15:19). Po léta chodil Aza před Pánem ve víře a to přineslo Judsku prospěch. Veliký klid a mír byl po celé zemi a tento mír byl svědectvím pro svět. Hladoví lidé z okolních národů brzy zaplavili Judu, protože věděli, že Aza chodí s Bohem.

Potom, ve třicátém šestém roce své vlády, stál Aza tváří v tvář další krizi. Izraelský král povstal proti Azovi, zajal Rama ve snaze přerušit všechny obchody s Jeruzalémem. Plánem bylo vyhladovět Judsko k poslušnosti. Aza zůstal zcela bez ochrany, ale tentokrát se ve své krizi neobrátil k Hospodinu. Místo aby se modlil za Boží vedení a radu, obrátil se na Syrského krále. Výměnou za pomoc Sýrie otevřel Aza Izraelskou pokladnici a vyprázdnil všechno národní zlato a stříbro.

A tak bylo Judsko osvobozeno od svého nepřítele, ale ne Hospodinem. Slávu to přineslo cizí armádě ze Sýrie. A teď bylo svědectví Judy pro svět o Boží moci pryč. K Azovi přišel spravedlivý prorok s tímto sžíravým slovem: „Zpolehl jsi na krále Syrského, a nezpolehl jsi na Hospodina Boha svého… Oči zajisté Hospodinovy spatřují všecku zemi, aby dokazoval síly své při těch, kteříž jsou k němu srdce upřímého. Bláznivě jsi učinil v té věci, protož od toho času budou proti tobě války“ (16:7,9).

Jsem přesvědčen, že mnoho dnešních křesťanů má dnes trápení ze stejného důvodu, jako měl Aza. Ve svých duších bojují, protože se vzdali víry kvůli své sebedůvěře. Ale faktem je, že není možné, aby měl následovník Ježíše víru v jakýkoliv jiný zdroj a neměl trápení.

Kristovo varování je jasné: Větší než Šalomoun je mezi vámi. A my mu máme věřit, naprosto mu důvěřovat a vydat sami sebe zcela do Jeho péče. On bude bojovat naše bitvy a jednat s našimi nepřáteli. Potom tu již nebudou žádné války, protože On je za nás všechny vyřídí: „Přítrž činí bojům“ (Žalm 46:9).

Větší než Šalomoun se ve tvůj prospěch ukáže mocný, pokud Mu budeš důvěřovat.