VŮNĚ MILÁ BOHU

Když čteme list Židům kapitolu 11, nacházíme u zmiňovaných lidí jednoho společného jmenovatele.  Každý má zvláštní charakteristiku, která svědčí o víře, kterou Bůh miluje. Co je tím prvkem? Jejich víra se zrodila z hlubokého vztahu s Pánem.

Faktem je, že je nemožné mít víru, která těší Boha, aniž bychom s ním udržovali intimní vztah. Co míním intimitou? Mluvím o blízkosti Pánu, která pochází z touhy být s ním. Tento druh intimity je blízkým osobním svazkem. Přijde tehdy, když toužíme po Bohu více než po čemkoli jiném v životě.

„Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ještě mluví, ač zemřel“ (Židům 11,4). Rád bych k tomuto verši poznamenal několik významných skutečností. Zaprvé, sám Bůh svědčí o Ábelových obětech. Zadruhé, Ábel musel Bohu vybudovat oltář, na kterém by mohl oběť přinést. Obětoval nejen neposkvrněná jehňata, ale stejně tak i jejich tuk. „Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku“ (Genesis 4,4).

Co činí tuk významným? Kniha Leviticus říká o tuku: „Kněz to na oltáři obrátí v obětní dým. To bude pokrm ohnivé oběti, libá vůně. Všechen tuk patří Hospodinu“ (Leviticus 3,16). Tuk byl tou částí oběti, která způsobovala, že vzhůru stoupala libá vůně. Tato část zvířete rychle vzplanula a byla strávena; tuk zde slouží jako model modlitby nebo společenství, které je přijatelné pro Boha. Symbolizuje službu Pánu v modlitební komůrce. Pán sám říká, že takové intimní uctívání k němu vystupuje jako sladká vůně.

Bible poprvé zmiňuje tento druh uctívání u Ábela. To je příčinou, proč je Ábel zmíněn v listu Židům v 11. kapitole v „galerii víry“. Je typem služebníka, který měl společenství s Pánem a obětoval mu to nejlepší ze všeho, co měl. Jak deklaruje list Židům, Ábelův příklad přežil dodnes jako svědectví o pravdivé, živé víře: „Ještě mluví, ač zemřel“ (Židům 11,4).