Vedeni do temnoty

„K zákonu a svědectví! Pakli nechtí, nechať mluví vedlé slova toho, v němž není žádné záře … Buď že na zemi popatří, a aj, všudy ssoužení a tma, mrákota, bída i nátisk v temnostech“ (Izaiáš 8:20, 22).

Včera večer jsem se zúčastnil Křesťanského hudebního festivalu. Nikdy nezapomenu, co jsem viděl, a mohu pravdivě říci, že to byla srdcervoucí zkušenost. Od odchodu z koncertu jsem hodiny plakal, sténal v Duchu a cítil hněv svatého Boha, který plál proti tomu, co jsem viděl.

Šel jsem na festival, protože účinkující umělec, který byl hlavní postavou včerejšího večera, byl v mé kanceláři právě hodinu předtím, plakal a říkal mi, jak moc miluje Ježíše, jak je upřímný, jak se chce naučit více o svatosti. Povídal mi, že ho mé psané poselství usvědčilo. Jeho slova zněla správně — jeho přístup se zdál byl pokorný. Na jeho žádost jsem si šel poslechnout jeho i jeho skupinu, protože mě ujistil, že se neproviním.

Moje srdce je teď tak upnuté na velkou lidskou potřebu v New York City a můj velký zájem je, jak zachránit poslední duše od drog, alkoholu a démonické posedlosti. Nechtěl jsem se už zaplést do záležitosti rock and rollu, heavy metalu a punk music v církvi. Cítil jsem, že už jsem řekl dost o tomto předmětu a pověděl jsem to i muzikantovi, když seděl v mé kanceláři. Modlili jsme se společně a než opustil mou kancelář, tak jsem ho objal.

Včera večer jsem šel s otevřeným srdcem plným lásky a soucitu — k němu, ke všem křesťanským hudebníkům, a zejména k asi 3 000 mladých lidí, kteří festival navštívili. Seděl jsem během dvou písní zbožného typu, potom jsem pozorně naslouchal, jak hudebník svědčil a co řekl, že Ježíš v jeho životě udělal. Nikde by nemohl žádný kazatel mluvit s větším přesvědčením a upřímností — slova byla správná. Mluvil o oddělení se, o chození v poslušnosti Ježíši, o získaných duších, o modlitbě, o svatém manželství (byl ženatý), o žití svatého života. Modlil jsem se, když říkal: „Drahý Pane, možná jsem špatně soudil tyto muzikanty a jejich hard—rockovou skupinu. Možná děláš něco nového prostřednictvím hudby, kterou preferují bezbožní, k jejich získání — k upoutání jejich pozornosti, abys je přitáhl a aby ti mohli sloužit. Pane, jsem ochotný se radovat při poslechu tvého kázání v jakékoliv podobě, od každé skupiny — pokud jsi v ní přítomný — pokud jí žehná Duch svatý.“

Já jsem opravdu pochyboval, zda mé psaní o ďábelské hudbě v Božím domě nebyl staromódní předsudek nebo prostě nelibost k rockové hudbě. Nebylo to příliš povyku pro nic? Přesto něco nebylo zcela v pořádku. V mém srdci byl těžký vnitřní boj, že jsem z toho byl nesvůj. Usoudil jsem: „Je—li v tomto nějak zamaskován Satan, jsou—li zde kvasnice zla — bude to zjeveno. Satan vždy zjevuje sám sebe buď tak nebo tak.“

Náhle zpěvák zavřískal do mikrofonu: „Ježíš přichází — proráží oblohu — připrav se!“ Píseň měla název „Crack The Skies.“ Náhle se vyvalil kouř z kouřového přístroje, dunivý beat se vytočil do šílené výšky, začala zářit podivná světla, hudebníci stáli jako přízraky vycházející z kalného bahna. Bylo to strašidelné, příšerné, podivné — a dav zdivočel — zdálo se, že to milují. Na tom stejném festivalu vystupovala před obecenstvem „wild spiked hair group“ — s pomalovanými obličeji, poskakující kolem jako homosexuální pávi.

Nejprve jsem nemohl uvěřit, co vidím na jevišti. Nahlas jsem přímo řekl: „To nemůže být happening křesťanského festivalu — tohle nemohou dělat mému Ježíši! Tito lidé nemohou být tak slepí — vedoucí této služby mládeže nemohou být tak krátkozrací (hloupí)! Ó Bože — co se to stalo tvé církvi, že její vedoucí, její lidé nevidí hříšnost této ohavnosti?“

Náhle jsem byl na zemi, na zádech, plačící a štkající a sténající v Duchu. Vstal jsem a znovu se podíval na jeviště. Byl jsem zděšen z toho, co jsem viděl v Duchu. Viděl jsem démonické postavy vystupující z jeviště! Slyšel jsem, jak se Satan směje! Směje se všem slepým rodičům — slepým pastýřům — slepé mládeži — odpadlé církvi! Byla to zjevná manifestace Satana — horší než cokoli jsem kdy viděl na ulicích v New Yorku.

Stál jsem na nohách, doslova se třásl Božím strachem — stravován vědomím Jeho svatého hněvu proti takové bezbožnosti. Vrhl jsem se do davu a volal zplna hrdla: „Ichabod! (Pánova sláva odešla!) Ichabod!“ Běžel jsem skrz dav, odstrkoval židle, plakal a křičel co nejvíc: „Ichabod! — tohle je satanské! Zastavte to! Bůh je zarmoucen!“ Byl jsem většinou ignorován a domnívám se, že většina si myslela, že jsem šílený blázen. Pochybuji, že někdo věděl, kdo jsem — hudebníci mě nemohli slyšet, a dav byl tak neprodyšný, že mi nedovolil přiblížit se k jevišti. Chtěl jsem vzít mikrofon a křičet jako Elijáš: „To je zvracení na Pánův stůl! Kdo jsou vaši učitelé, že můžete být tak slepí, tak světští, tak oklamaní !? Co je to za druh rouhání?“

Nemohu mlčet k této záležitosti! Nemohu být potichu, zatímco množství naší křesťanské mládeže je oklamáváno uhlazeně mluvícími vlky v ovčím rouchu! Pravá láska přikazuje říkat pravdu.

Co nejvíc zranilo mého ducha a co bylo tak těžké, abych tomu porozuměl, že tato zvláštní skupina a mnoho dalších navštěvuje letniční církve. Muzikant, o kterém jsem se zmiňoval, mi řekl, že se vzdal drog, pití, hříšného sexu a rock and rollového vystoupení, když byl spasen. Ostříhal své dlouhé ženské vlasy, opustil oblékání jako exhibicionista a začal měnit všechny své způsoby. Byl to pastor, kdo ho povzbuzoval, aby „opustil tak poctivé vzezření a používal rock and roll k zasažení dětí.“ Učitel, kterému bylo přes šedesát a příležitostně s nimi cestoval, je učil a povzbuzoval v jejich zlých metodách. Podle jejich učitele bude rock and roll „normální hudba ve všech letničních a evangelických církvích.“

Teď je půlnoc a já nemohu spát! Nemohu zastavit vnitřní pláč. Jsem uzavřen s Bohem ve své studovně a pilně ho žádám, aby mi ukázal, co se to děje, protože hodiny předtím jsem viděl tisíce mladých křesťanů se zvednutýma rukama, domnívajíc se, že je to Ježíš, když to byl nesporně ďábel. Je církev — nebo co člověk církví nazývá — tak odpadlá, že již naprosto nic nerozpozná? Nedává již Bůh žádnou naději těm, kdo jsou připraveni přinést ďábelské praktiky do oblasti uctívání?

Tak se divím — „Kdo si dovolí učit takového Ježíše — Ježíše, který přimhouří oko nad podvodem? Jak bezostyšně vyučují klamně o Ježíši Kristu! Jakého Ježíše kážou?“

To je, co Pavel říká ve svém dopise Efezským. Varoval je, aby nechodili, jak někteří dělají, „v marnosti [pýše] své mysli“ (Efezským 4:17). Varoval před těmi, kdo učí Krista překrouceným způsobem, protože jejich porozumění je zatemněné. Oni jsou „odcizeni od Božího života kvůli nevědomosti, která je v nich pro zatvrzelost jejich srdce“ (Efezským 4:18).

Někteří učitelé, někteří pastýři je nesprávně vyučovali o Ježíši Kristu. Kristus, kterého znají, není Boží Kristus, Pán svatosti, Mistr nevinnosti. Zatímco tak sladce mluví o Ježíši, a slzí, když zmiňují jeho jméno, a mluví, jak jsou hladoví chodit po Kristových cestách — Pavel o nich říká: „Ti otupěli a vydali se nestydatosti, aby chtivě páchali každou nečistotu“ (Efezským 4:19).

To je, co jsem viděl včera večer na hudebním festivalu — skupinu hudebníků, pestrobarevných pištců, kteří vedli mnoho mladých lidí přímo do náruče Satana svými lahodnými slovy o Ježíši, o oslavování odpuštění — pak v tělesné síle a smyslné nestydaté chtivosti, aby pochopili - dávají svůj souhlasný štempl na pohanství právě vyšlé z ďáblova trezoru. Předvádějí, svou muzikou a svou světskostí, příšerné představení — že Ježíš a odpad (brak) tohoto světa jsou slučitelní. Navlékají dvě masky — jednou opravdoví (upřímní) následovníci Ježíše, jindy divadelní klauni. S tvářemi zdviženými k Bohu ho proklínají rouhavým posměchem. Izaiáš o takových prorokoval: „… budou zlořečiti králi svému a Bohu svému, buď že vzhůru pohledí“ (Izaiáš 8:21). To, co kážou, a co provozují v praxi, jsou dvě rozdílná evangelia.

Jsou podvedeni (oklamáni), a tudíž sami sebe oklamávají. Mají špatné poznání Krista. Jsou obelstěni, manipulováni a podvedeni. Měli by mít pastora nebo učitele s dostatkem rozpoznání Ducha svatého, s dostatkem úcty k pravdě a svatému Pánu — aby je varoval, aby jim ukázal, že Bůh se nehlásí k zatvrzelému držení se starého člověka a starých tělesných způsobů. Proč jejich pastýři nerozpoznali, že tito hoši chodí v nevědomosti a duchovní slepotě, že nerozumějí skutečným Kristovým požadavkům? Proč se nejednalo s jejich chamtivostí — ani ne tak moc po penězích a slávě, ale nenasytností, že neopustili právě to myšlení, které je kdysi přivedlo k drogám a prázdnotě. Právě teď všechno vychází najevo — že tyto skupiny selhávají na všech stranách, navracejí se do světské party, zpátky ke kokainu, zpátky do fan—klubů — hrajíc dílem pokrytecké, dílem evangelizační šaškárny. Jejich pastýři jsou tak snadno napáleni, protože jsou v každém ohledu slepí. Pavel správně říká: „Vždyť o tom, co oni vskrytu dělají, je hanba i mluvit“ (Efezským 5:12). Právě hudba, kterou provozují, je žene zpět do temnoty.

Nyní je asi příliš pozdě! Odmítají výtky proroků a těch, kteří skutečně kážou pravdu. Jsou jako ti, o kterých varuje Pavel, stali se tak ztraceni v duchovní nevědomosti a slepotě, že ani nerozpoznají usvědčení. Jsou neotřesitelní ve svých světských způsobech! Jsou tak slepí, že věří, že uctívají Ježíše a žehnají zástupy mladých, které církev „nemůže zasáhnout.“

„… budou vedeni do temnoty …“ (Izaiáš 8:22)

Dávám vinu jejich lahodně mluvícím, hřích zlehčujícím pastýřům. Ti stejní pastýři musí stát jednoho dne před Kristovou soudnou stolicí a zodpovídat se — nejen za hudebníky v jejich péči — ale za všechny mladé křesťanské lidi, které ve službě zranili a zničili. Bez hnutí brvou prohlašuji, že zbabělí služebníci, kteří chtějí být milováni a uctíváni raději než odmítáni pro kázání pravdy, vedou tuto generaci do hluboké duchovní temnoty.

Nečelili bychom odpadlé generaci, milující požitky, světsky uvažující mládeži v našich sborech — mládeži, která dokonce nezná přikázání svatého Krista — kdybychom měli více svatých, smělých kazatelů a evangelistů, kteří by učili a kázali Kristovu pravdu s čistotou (ryzostí) a autoritou.

Neobviňuji všechny kazatele a učitele — díky Bohu za těch pár, kteří se dosud nekrčí strachem v davu ani nekompromitují kvůli úspěchu. Možná mladí nebudou poslouchat ty z nás, kteří hlasitě protestují proti jejich touze po světě — ale až se zrychlí soudy — vrátí se ke kazatelům svatosti pro zaručené slovo od Boha.

Je špína na Sionu, a cizinci jsou vyvyšováni v Božím domě — slepými, hloupými, zkompromitovanými křesťanskými vedoucími. Nazývají zlo dobrem a rady spravedlivého Boha mají malou vážnost (jsou zlehčovány). Srdce se zatvrzují, uši se zavírají, oči slepnou — protože pýcha a tělo a bezbožná zábava zarmucují Ducha svatého přímo v jeho chrámu.

Izaiáš varuje: „ … kořen jejich bude jako schnilina … nebo zavrhli zákon Hospodina zástupů a řečí svatého Izraelského pohrdli. Pročež rozpálí se horlivostí Hospodin na lid svůj …“ (Izaiáš 5:24,25).

Peklo musí být u vytržení z divadelní podívané služebníků ne právě odstupující k nemorálním hudebním standardům mládeže — ale skutečně propagující to, co by mohli propagovat pouze démoni. Kdo přivedl tyto světu nakloněné skupiny do církve, aby zde koncertovaly? Kdo povzbuzoval mládež, aby nadšeně přivítala ďábelskou hudbu? Kdo se posmíval evangelistům a prorokům, kteří proti ní protestovali? Kdo ji dal do rádia, TV a kdo propagoval koncerty a festivaly, které se nyní zvrhly v satanské showcase? Jsou to pastoři, mladí služebníci, křesťanské rádio a vlastníci TV stanic a manažéři. Celý život uvidí bezbožnou, hříšnou sklizeň svého jemného evangelia a kompromisu — až právě jejich vlastní děti odpadnou k duchu tohoto věku.

Webster’s Twentieth Century Dictionary definuje děvkaření jako „opuštění uctívání Boha k uctívání modlářství.“ Děvkař je ten, kdo ho obstarává nebo propaguje. Každý duchovní vedoucí, který obstarává nebo propaguje tuto modlářskou dezerci pravého uctívání, je skutečně děvkař. A Pavel důrazně prohlašuje: „Víte přece, že žádný smilník ani nečistý nebo lakomý člověk (jenž je modlář) nemá dědictví v Kristově a Božím království“ (Efezským 5:5).

Mladí lidé — nenaslouchejte těmto děvkářům, naslouchejte apoštolu Pavlovi, který varuje: „Ať vás nikdo [dokonce ani kazatel] neklame prázdnými slovy, neboť kvůli těmto věcem přichází Boží hněv na syny neposlušnosti. Nebuďte tedy jejich spoluúčastníky“ (Efezským 5:6–7).

„A nezúčastněte se neplodných skutků tmy, ale raději je usvědčujte“ (Efezským 5:11).

Všechnu duchovní práci, která je poskvrněná tím nejmenším kousíčkem temnoty, Bůh nazývá neplodným dílem! Toto vyvrací velkou ďáblovu lež, která je propagována právě průkopníky „nové vlny“ v hudbě, kteří argumentují: „Ale to nemůže být ďábelské. Podívejte se na všechny ty spasené děti. Poslechněte si jejich nádherná svědectví. Oni je skutečně zasáhnou — mnoho jich bylo spaseno. Mluví způsobem, kterému děti rozumí — oslavují Boha jejich řečí.“

Bůh nikdy nesoudí práci podle výsledků. Nikdo není více úspěšný v obracení na víru než muslimové. Žádná církev není bohatší než Vatikán. Svědkové Jehovovi si nárokují, že získávají masy pro Krista.

Bůh soudí všechno podle světla. To znamená podle toho, jak je to zbožné, jak to následuje příkladu Krista — jak jasné, jak čisté, jak ryzí, jak upřímné to je. Zavrhne a vyplivne ze svých úst všechno, co je jen trochu tmavé. Jan viděl Svaté město sestupující z nebe od Boha, které mělo Boží slávu. To jsou svatí lidé, to je nevěsta ozdobená a připravená pro Ženicha. Jeho hlavní charakteristika je: „ … Jeho jas byl podobný nejdražšímu kameni, jako kameni jaspisu, jasnému jako křišťál!“ (Zjevení 21:11).

Cokoli je z Boha, je čisté jako křišťál! Je to svatost tak čirá, je to průsvitné jako čistý kámen jaspisu. Ti, kdo jsou spočteni v tomto svatém Sionu, tomto Novém Jeruzalému sestupujícím dolů od Boha — všichni vystoupili do světla. Není v nich vůbec žádná temnota — byli přeneseni do Jeho světla! Chodí ve světle — nenávidí temnotu — usvědčí ji, kdekoli se objeví. Nepřítel přišel do náboženských kruhů, aby zničil, co je čisté a ryzí, zavedením pohanských prvků, které vytváří přítmí nebo film. Může—li Satan vstříknout nejmenší míru chyby nebo zlého kvasu, ví, že Duch svatý se stáhne zpět, protože je zarmoucen. To je proč žádná směsice — žádný stín temného pohanství nesmí být v Kristově církvi dovolen.

Bible také říká, že každé semeno přináší úrodu podle svého druhu (Genesis 1:12). Zlé semeno produkuje zlé ovoce, často se nerozpozná před uzráním. Rock and rolloví „proroci“ této generace produkují semeno podle svého druhu — semeno, které jednoho dne přinese další ovoce, které zvadne a zemře. Juda to ukazuje velice jasně: „ … bezostyšně pasou sami sebe: jsou to mračna bez vody unášená větry, podzimní stromy bez ovoce, dvakrát zemřelé a vykořeněné“ (Juda 12).

Co s dobře znějícími svědectvími, upřímnými a přesvědčujícími kázáníčky? Pavel má odpověď: „Vyzývám vás však, bratři, abyste si dávali pozor na ty, kdo působí roztržky a pohoršení proti učení, které jste poznali, a vyvarujte se jich. Neboť takoví neslouží našemu Pánu Ježíši Kristu, ale svému břichu a lahodícími řečmi a pochlebováním klamou srdce nevinných“ (Římanům 16:17–18).

Ó jak Boží lid potřebuje rozpoznání. Velké podvody se hemží všude, nejen co se týká rock a punk hudby mladých, ale také pokud jde o nové formy uctívání a chválení, které jsou propagovány. Některé z nich se narodily z Ducha svatého, ale mnoho se jich narodilo v těle — a jen ti, kdo chodí ve světle, poznají rozdíl.

Uctívání a chvály dnes v zemi prožívají své probuzení, a je zde také mnoho zaměření na modlitbu, přímluvu a nové zjevení. Nejde zde o to, že víc a víc křesťanů stojí jednu hodinu nebo dvě — hlasitě zpívají a chválí ve velkých shromážděním. Usmívají se, smějí, radují, tleskají rukama, pozvedají ruce, tancují — nikdy v moderních dobách nebylo většího jásotu v kempu.

Díky Bohu za ty v kempu, kteří uctívají v Duchu a v pravdě — kdo zvedají čisté ruce a kdo mají čistá srdce — kdo přicházejí před Jeho svatost se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem. Pokud chodí ve svatosti, třesou se v Božím slově, kající a svobodní od nadvlády hříchu — je to slavná a přijatelná oběť Pánu. Bůh přebývá ve chvalách svého lidu — ale pouze tehdy, jestliže tito lidé chodí ve skutečné spravedlnosti.

Existuje jásot pro návštěvníka a jásot modlářů — a my bychom měli poznat rozdíl. Bůh přikázal Mojžíšovi: „Jdi, sestup, nebo porušil se lid tvůj, kterýž jsi vyvedl z země Egyptské. Sešli brzo z cesty, kterouž jsem přikázal jim. Udělali sobě tele slité, a klaněli se mu, a obětovali jemu“ (Exodus 32:7–8).

Když se Mojžíš a Jozue přiblížili ke stanům Izraele, Jozue „slyšel hlas lidu křičícího …“ (v. 17). Ale nebyl to jásot těch, kdo přemohli nepřítele. Pravý pastýř Mojžíš, přicházející očerstvený z dokonalé přítomnosti Boží svatosti — mohl snadno rozpoznat, že velký jásot, který přicházel od Bohem vybraného lidu, není čistý. Něco bylo hrozně špatného — neznělo to Boží svatostí.

Mojžíš řekl: „Není to křik vítězících, ani křik poražených, hlas zpívajících já slyším“ (Exodus 32:18).

Všechno to byl nic neříkající, povrchní hluk — ale ohavnost v Božích uších. Neměli právo zpívat, jejich srdce toužila po modle. Jejich srdce byla zasvěcena požitkům a zábavě. Stáli před zlatým teletem — a ve jménu Pána obětovali hořící oběť. Lid „sedl, aby jedl a pil, potom vstali, aby hrali“ (Exodus 32:6).

Dostal jsem mnoho dopisů od křesťanů, o kterých vím, že prošli Kristovou školou. Prošli skrze mnohá utrpení a duchovní boje do místa v Bohu, kde nezáleží na ničem jiném než poznat Boha v plnosti. Jsou vedeni tak hlubokým hladem po Bohu, že začínají žíznit jako „jelen dychtící po tekutých vodách.“ Říkají mi, jak nemístně se cítí na těchto velkých shromážděních, kde vychází z kempu jásot. Všechno vypadá dobře, a na povrchu to zní dobře. Ale oni nemohou vstoupit, protože rozeznávají, že něco je v podstatě špatné. Nemohu to dokonce ani vysvětlit — Boží duch v nich jim nedovolí, aby se na tom podíleli. Rozpoznávají nějaký druh nepopsatelné temnoty — něco lstivého, nicméně zlověstného kolem všech těl, co doprovází zpívání, jásání a tancování. Je to skoro příliš profesionální, příliš přeháněné, příliš tělesné. Odcházejí a přemýšlejí o sobě: „Jsem to já — je něco špatného ve mně? Jsem příliš kritický? Proč se netěším uprostřed všeho toho zpívání a tančení?“

Ti, kteří vstoupili do světla, snadno rozpoznají stín temnosti. Nedají se oklamat falešným jásotem, falešným tancováním, falešným chválením nebo falešnou modlitbou.

Praví svatí ze Sionu se radují s třesením! (Žalm 2:11). Vědí, že radost patří pouze těm, „kteří jsou upřímného srdce“ (Žalm 97:11). Mohou zpívat a tančit, když je přiměje Duch svatý, ale s Davidem mohou říci: „To uslyše Sion, rozveselí se, a zpléší dcery Judské z příčiny soudů tvých, Hospodine“ (Žalm 97:8). Sionští svatí „Veselte se, spravedliví v Hospodinu, a oslavujte památku svatosti jeho“ (Žalm 97:12).

Není žádné „punk“, „rock“ ani „phony“ jásání a chválení pro ty, kteří chodí ve světle. Ti Ho chválí jak pro Jeho dobrotu, tak proto, že se třesou v Jeho velkém a hrozném jménu.

„Hospodin na Sionu veliký, a vyvýšený jest nade všecky lidi. Oslavujte jméno tvé veliké a hrozné, nebo svaté jest“ (Žalm 99:2–3).