Velká zodpovědnost těch, kterým bylo odpuštěno

V 18. kapitole Matoušova evangelia Ježíš vypráví podobenství, aby vyučil své učedníky, čemu je podobné nebeské království. Jako v mnoha jeho podobenstvích se všechno, čeho se týkají, vztahuje ke Kristu a jeho církvi.

Ježíš začíná popisem krále, který volá své služebníky k odpovědnosti. Písmo říká: „A když počal počtu klásti, podán mu jeden, kterýž byl dlužen deset tisíců hřiven“ (Matouš 18:24). Zde byl služebník, který se hluboce zadlužil. Dlužil králi protihodnotu odpovídající stu milionů dolarů, částku, kterou nemohl nikdy splatit.

Ježíš nám neříká, jak tento muž upadl do tak neuvěřitelného dluhu. Některé výklady podobenství říkají, že muž byl otrokem a že jeho dluh byl nesplaceným úvěrem. Ale vše, co víme z Matoušova evangelia, je, že měl přístup k ohromným zdrojům, a že je promrhal.

Dovolte mi ohledně tohoto podobenství zdůraznit dvě důležité věci. Zaprvé služebníci z podobenství představují věřící, kteří pracují v Božím království. Takže zadlužený služebník zde není někdo neznámý královského díla. Za druhé, později (ve 25. kapitole) zjišťujeme, že Boží záměr v rozdávání hřiven svému lidu je, aby přinesli ovoce. Každému, kdo dostal od Otce hřivny (talenty) je přikázáno, aby je investoval. Bůh nerozdává talenty neuváženě. On očekává, že sklidí ovoce z investic, kterými zahrnul svůj lid.

Je tedy zřejmé, že král z 18. kapitoly Matoušova evangelia jednal se služebníky, u kterých vyšly najevo spáchané zločiny. A velice zadlužený služebník byl jedním z prvních narušitelů zákona, který byl před něj předveden. Tento služebník byl pravděpodobně velice talentovaným člověkem, od kterého bylo mnoho očekáváno. (Jinak by neměl přístup ke všemu, co promrhal.) Ale když byl volán k odpovědnosti: „neměl čím zaplatiti“ (Matouš 18:25). Tak král vyřkl tento rozsudek: „Pán jeho kázal jej prodati, i ženu jeho i děti i všecko, což měl, a zaplatiti“ (18:25).

Tento muž neměl žádný obnos, který by vyměnil za svůj zločinný dluh. Neměl žádné peníze, žádné zboží, žádnou hodnotu, kterou by nabídnul. Co tedy udělal? „Tedy padna služebník ten, prosil ho, řka: Pane, poshověj mi, a všeckoť zaplatím tobě“ (18:26).

Je důležité znát význam slova „prosil“ v tomto verši. Řecké slovo znamená „lísat se nebo hrbit se, plazit se jako pes spráskaný pánovou rukou.“ Tento muž neklečel na kolenou, aby činil pokání. Lísal se, snažil se vlichotit svému pánu. Nežádal krále o odpuštění, ale o trpělivost. Chtěl další šanci, prosil: „Dej mi trochu času. Mohu vynahradit svůj hřích a vyhovět všem tvým požadavkům.“

Pravdou však bylo, že tento služebník rozhodně nemohl zaplatit za svůj zločin. Nikdy nemohl nahromadit všechno, co bylo třeba ke splacení dluhopisů, které zneužil a promrhal. Připodobňuji jeho postoj k postoji křesťana, který se dopustil cizoložství. Když jeho hřích vyjde najevo, jeho první reakce je předstíraná lítost. Pláče: „Ó Bože, nedovol, abych ztratil své manželství, svou rodinu. Neber mi mou kariéru. Nedovol, abych zkrachoval. Měj se mnou trpělivost. Potřebuji jen ještě jednu šanci.“ Potom žebrá na své manželce: „Prosím, zkus to se mnou ještě.“ Ale ve skutečnosti tento muž nemůže nikdy napravit, co způsobil. To je prostě nemožné.

Ježíš pokračuje v podobenství: „I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil“ (Matouš 18:27). Proč byl král pohnut slitováním k tomuto lísajícímu se člověku? Služebník nečinil pokání. Vlastně neměl ani ponětí o nesmírné hříšnosti svého hříchu. Zjišťujeme to dále v podobenství, když vyšlo najevo, že jeho srdce je tvrdé a bez slitování.

Tento muž byl herec bez úmyslu se změnit. A král to jistotně poznal. Ostatně král tu představuje samotného Krista. Musel vědět, že se služebník snaží hrát na jeho city, aby vzbudil jeho soucit. Ale navzdory tomu byl král pohnut slitováním. Proč? Nebylo to pro jeho předstírané slzy. A nebylo to kvůli tomu, že služebník prosil o trpělivost a trochu času. Ne, král byl pohnut kvůli strašné nemoci, která trápila srdce a mysl tohoto muže.

Víš, jen strašný blud mohl způsobit, že tento služebník uvěřil, že skutečně může splatit dluh svému pánu. Jeho postoj svědčil právě o tom, že pokládal svůj hřích za bezvýznamný. Pro něj to byla jen nepatrná chyba, která potřebuje čas, aby se napravila. Byl přesvědčen, že když teď bude dost tvrdě pracovat, může využít svůj důvtip, aby vyrovnal účet. Ale král to věděl. Žádné množství zásluh nebo umíněnosti nemůže odčinit ohromný dluh, který tento muž nadělal.

Rozumíte poselství? Podle Ježíše nečiníme opravdové pokání, dokud neuznáme, že je pro nás nemožné odčinit své vlastní hříchy. Nemůžeme Bohu nikdy nahradit naše přestoupení, ať už skrze modlitbu, oddanost nebo dobré úmysly. Nová smlouva to objasňuje. Ve Starém zákoně bylo cizoložství prohlášeno za hřích, který byl krutě trestán. Ale Ježíš bral hřích cizoložství ještě mnohem vážněji. Řekl, že pokud se někdo podívá na jiného člověka se žádostí, cizoložství se již dopustil. Stručně řečeno, pod Novou smlouvou se stal Boží požadavek svatosti ještě větší.

Nuže, král z Ježíšova podobenství přesně věděl, jak zdrcující jsou důsledky hříchů jeho služebníka. Věděl, že když vydá svého služebníka napospas těmto důsledkům, bude navždy ztracen. Ostatně služebník již byl slepý k ohavnosti svého hříchu. A kdyby mu nebylo odpuštěno, zatvrdil by se ještě víc. Jako po spirále by beznadějně klesal, zatvrzoval by se pro život. Proto se král rozhodnul mu odpustit. Prohlásil muže za svobodného a čistého, zbavil ho všech dluhů.

Dovolte, abych tu krátce promluvil o pokání. Tento pojem je často definován jako „obrat“. Mluví se o udělání čelem vzad, obratu o 180 stupňů od dřívějších způsobů. Také se o pokání říká, že má být doprovázeno zbožnou lítostí.

Ale opět Nová smlouva dovádí starozákonní pojem ještě dále. Pokání je mnohem víc než jen odvrácení se od hříchů těla. Zahrnuje více než zarmoucení nad minulostí a truchlením, že jsme zarmoutili Pána. Podle Ježíšova podobenství je pokání odvrácení se od onemocnění mysli, které nám umožňuje věřit, že můžeme nějak odčinit naše hříchy.

Tato nemoc postihuje miliony věřících. Kdykoliv takoví křesťané upadnou do hříchu, myslí si: „Mohu dát záležitosti s Pánem dohromady. Přinesu mu upřímné slzy, naléhavou modlitbu, budu číst více Bibli. Jsem rozhodnutý dát to s ním všechno do pořádku.“ Ale to je nemožné. Tento druh myšlení vede k jedinému: k beznadějnému zoufalství. Takoví lidé se stále namáhají a vždy selhávají. A nakonec se spokojí s falešným pokojem. Soustavně se zabývají předstíranou svatostí svého vlastního činění, přesvědčují sami sebe o lži.

Proto nám Ježíš dal toto podobenství. Dává nám příklad věřícího, obdarovaného služebníka, který je náhle odhalen jako největší ze všech dlužníků. Je tu kdosi, kdo je nehodný, plný špatných motivů, vůbec si nezaslouží slitování. Přesto mu jeho pán upřímně a svobodně odpouští – právě tak, jako to Ježíš udělal pro tebe a pro mě.

Řekni mi, co tě spasilo? Byly to tvé slzy a naléhavé prosby? Tvůj hluboký smutek nad zarmucováním Boha? Tvé upřímné rozhodnutí, že se odvrátíš od hříchu? Ne, nebyla to žádná z těchto věcí. Byla to pouze a jedině milost, která tě spasila. A podobně jako služebník v podobenství sis ji nezasloužil. Vlastně jí stále ještě nejsi hoden, bez ohledu na to, jak zbožné je tvé chození.

Tady je jednoduchá definice pravého pokání. Znamená říci: „Musím se jednou provždy odvrátit od každého pomyšlení, že bych někdy mohl splatit dluh Bohu. Nikdy si to nemohu odpracovat, abych se těšil jeho přízni. Tudíž žádné úsilí nebo dobrý skutek z mé strany nemůže vymazat můj hřích. Já prostě musím přijmout jeho milost. Je to jediná cesta ke spasení a svobodě.“

Přehlédnul král služebníkův hřích? Přimhouřil oči nad jeho dluhem a pouze mu ho prominul? Ne, vůbec ne. Faktem je, že tím, že mu odpustil, naložil na tohoto člověka závažnou zodpovědnost. A tato zodpovědnost byla dokonce větší, než břemeno jeho dluhu. Opravdu, tento služebník teď dlužil svému pánu mnohem víc, než dřív. Jakto? Byl zodpovědný, aby odpouštěl a miloval druhé, právě tak jako to jeho král udělal pro něho.

Jak neuvěřitelná zodpovědnost to je. A nelze ji oddělovat od ostatního Kristova vyučování o království. Ostatně Ježíš řekl: „Jestliže pak neodpustíte lidem vin jejich, aniž Otec váš odpustí vám hříchů vašich“ (Matouš 6:15). Jeho smysl je jasný: „Jestliže neodpustíš ostatním, neodpustím ti.“ Toto slovo není nezávazné, je to příkaz. Ježíš nám v podstatě říká: „Měl jsem s tebou trpělivost. Jednal jsem s tebou s láskou a milostí. A odpustil jsem ti pouze ze své milosti a dobroty samotné. Podobně i ty máš být milující a milosrdný ke svým bratrům a sestrám. Máš jim upřímně odpouštět, právě tak jako jsem já odpustil tobě. Máš jít domů, do své církve, na své pracoviště, do ulic a ukázat každému milost a lásku, kterou jsem ti ukázal.“

Pavel se odvolává na Ježíšův příkaz slovy: „Jako i Kristus odpustil vám, tak i vy“ (Koloským 3:13). Potom vysvětluje, jak dosáhneme poslušnosti tomuto příkazu: „Protož oblectež se jako vyvolení Boží, svatí, a milí, v srdce lítostivé, v dobrotivost, nízké o sobě smýšlení, krotkost, trpělivost, snášejíce jeden druhého a odpouštějíce sobě vespolek, měl-li by kdo proti komu jakou žalobu… nadto pak nade všecko oblečeni buďte v lásku, kteráž jest svazek dokonalosti“ (3:12–14).

Co to znamená mít trpělivost? Řecké slovo znamená „snášet, tolerovat.“ To naznačuje snášení, trpění věcí, které se nám nelíbí. Je nám řečeno, abychom tolerovali selhání druhých, snášeli způsoby chování, které nechápeme.

Podívejme se, jak služebník, kterému bylo odpuštěno, reagoval na milost a odpuštění svého pána. První věc, kterou udělal, bylo, že zaútočil na spoluslužebníka, který mu dlužil peníze. Vykročil proti němu, chytil ho pod krkem a vyžadoval, aby okamžitě zaplatil. Je to neuvěřitelné, obnos byl pouze malý, menší než mzda za tři dny. Přesto služebník hrozil svému dlužníkovi a vykřikoval: „Chci je právě teď!“ Ten muž neměl nic, tak se vrhnul na zem a prosil o trpělivost. Ale služebník odpověděl: „Tvůj čas vypršel.“

Říkám ti, tohle je jeden z nejohavnějších hříchů v celé Bibli. Zaprvé se jí dopustil Boží služebník. Řekni, jaký člověk by mohl jednat takto hanebně? Jaké srdce by mohlo být tak odporné, že by v něm nebyl ani zlomek milosrdenství, které bylo projeveno jemu samotnému?

Zahlédli jsme temnotu, která byla v srdci tohoto služebníka již od začátku. Ve 2. kapitole Římanům Pavel tuto temnotu popisuje: „Protož nemůžeš se vymluviti, ó člověče každý, potupuje jiného. Nebo tím, že jiného potupuješ, sám sebe odsuzuješ, poněvadž totéž činíš, což na jiném tupíš… Zdali se domníváš, ó člověče, jenž soudíš ty, kdož takové věci činí, a sám totéž čině, že ty ujdeš soudu Božího? Čili bohatstvím dobrotivosti jeho a snášelivosti i dlouhočekání pohrdáš, nevěda, že dobrotivost Boží ku pokání tebe vede?“ (Římanům 2:1,3–4).

Co tím Pavel míní, když říká, že takový člověk pohrdá bohatstvím Kristovy dobroty? Slovo pro „pohrdnul“ tu znamená: „Nedokázal si představit, že je to možné.“ Jinými slovy tento věřící řekl: „Taková milost a milosrdenství nejsou možné. Nedokážu je pochopit.“ Nepasuje to do jeho teologie. Tak místo, aby ji přijal, vypudí ji ze své mysli.

Proč nemohl nevděčný služebník přijmout královu milost? Existuje jeden důvod: nebral vážně ohavnost svého hříchu. Byl příliš sebeurčující, přesvědčený, že může přemoci svůj vlastní dluh. Přesto mu král řekl: „Jsi volný, svobodný. Tvá vina již neexistuje, nejsou tu žádné pohledávky, žádná zkušební lhůta ani skutky se nevyžadují. Všechno, co teď musíš udělat, je zaměřit se na dobrotu a shovívavost, která ti byla projevena.“

Tragedií je, že člověk, který nepřijal lásku, není schopen milovat nikoho jiného. Místo toho se stává tím, kdo odsuzuje ostatní. Přesně to se stalo tomuto služebníkovi. Zcela minul okamžik, kdy k němu byl král milosrdný. Víš, Boží shovívavost a nezasloužené odpuštění je určeno k jedinému: vede nás k pokání. Pavel konstatuje: „Dobrotivost Boží ku pokání tebe vede“ (Římanům 2:4). Pavel to věděl z první ruky, prohlašoval se za největšího z hříšníků.

Z podobenství je jasné, že tohle je důvod, proč pán svému služebníkovi odpustil. Chtěl, aby se tento věřící muž odvrátil od svých tělesných skutků, aby odpočíval v králově neuvěřitelné dobrotě. Takový odpočinek by ho na oplátku osvobodil, uvolnil by ho k milování a odpouštění ostatním. Ale místo pokání odešel služebník s pochybnostmi o pánově dobrotě. Nezbavil se myšlenky, co kdyby si to král přece jen rozmyslel. Tak se rozhodl, že si podrží plán pro případná zadní vrátka. A tím, že pohrdnul královým milosrdenstvím, jednal s ostatními jako ten, kdo soudí.

Dovedeš si představit zmučenou mysl takového člověka? Tento člověk opustil posvátné místo odpuštění, kde zakusil dobrotu a milost svého pána. Ale místo, aby se radoval, pohrdnul myšlenkou na tak naprostou svobodu. Říkám vám, že každý věřící, který se domnívá, že Boží dobrota je nemožná, se otevírá pro každou Satanovu lež. Jeho duše nemá žádný pokoj. Jeho mysl je v neustálém zmatku. A neustále se bojí soudu.

Říkám si, kolik křesťanů dnes žije tuto mučivou existenci? Je to důvod, proč existuje tolik rozbrojů, tolik skupin v těle Kristově? Proto je tolik služebníků ve sporu, proto tolik denominací odmítá navzájem společenství?

Odsuzující duch uvnitř církve je mnohem horší, než jakýkoliv soud, který pokračuje ve světě. A je to v rozporu s tím, co řekl Ježíš: „Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým“ (Jan 13:35). Ptám se tě, může svět eventuálně poznat Boží lidi podle tohoto standardu? Říkají nevěřící: „Tito lidé jsou skutečně jeho služebníci. Nikdy jsem neviděl, že by byli bojechtiví. Oni se opravdu navzájem milují“?

Jsem naprosto šokován hlubokým rozdělením, kterého jsem svědkem v církvi. Viděl jsem to z první ruky na konferenci pro pastory v zámoří. Když jsem přijel, několik předních služebníků mě varovalo: „Nespolupracujte s reverendem tím a tím. Dostal se do prazvláštního uctívání a všech druhů charismatické pošetilosti. Neměl byste mu na konferenci dávat žádné důležité postavení.“ Dokonce i letniční mi řekli, abych se mu vyhnul.

Ale když jsem se s tím pastorem setkal a poznal ho, viděl jsem v něm Krista. V jednu chvíli mi kdosi zašeptal: „Tento muž je jedním z největších modlitebníků v našem národě.“ Opravdu, zjistil jsem, že tento pastor je laskavý, jemný a milující – skutečné ovoce, které, jak řekl Ježíš, máme mít všichni.

Když jsem mluvil, pozval jsem tohoto služebníka na pódium k sobě, spolu s ostatními. To mnohé urazilo, a později se mi několik pastorů vysmívalo. Jenom mě napadlo: „Tito muži poznali, co znamená mít odpuštěný veliký dluh. Přesto právě tito vedoucí Boží církve odmítli být shovívaví k bližnímu pastorovi, kterého ani neznali.“

Na jiné konferenci jsem byl svědkem, jak různé denominace radostně spolupracují. Byl to nádherný pocit jednoty mezi baptisty, letničními, luterány a episkopalisty. Každý večer vedl shromáždění vedoucí z jiné denominace. Jeden večer přivítal shromážděné biskup letniční církve. Následoval sbor letničních uctívačů. Mladí uctívači byli plní radosti, tleskali rukama, když vedli jásavé chvály a uctívání. Později mi řekli, že někteří z nich byli osvobozeni ze závislosti na drogách a byli vděční, že mohli být přítomní.

Ale když jsem se podíval na biskupa, jeho obličej rudnul. Mračil se, začínalo to v něm vřít. Uvědomil jsem si, že jeho denominace nevěří v hlučné uctívání. A já se svobodně a upřímně přidal. Po shromáždění ke mně biskup přistoupil a prohlásil: „To bylo bezbožné, hanebné, totálně tělesné. Jak jste mohl dopustit, aby pokračovali? Opouštím tuto konferenci a beru sebou všech svých 200 pastorů.“

Byl jsem ohromený, neschopný slova. Strávil jsem týdny na kolenou v modlitbě, připravoval jsem se na tato shromáždění. Ale teď jsem si říkal, co jsem udělal špatně. Pravda je, že jsem nebyl schopen slova kvůli hněvu tohoto člověka. Bylo to jako scéna z podobenství: držel mě pod krkem a rozzlobeně se dožadoval svého. Jsem vděčný, že srdce biskupa bylo změněno a konferenci neopustil. Ale co mohlo popadnout Božího služebníka, že odmítl být shovívavý k spoluslužebníkovi Krista? Nebyla tu žádná trpělivost, ani milosrdenství, žádná láska k ostatním podobná vzácné víře.

Po léta mě biskup jisté denominace zval do své země, abych tam pořádal shromáždění. Prosil: „Tento národ potřebuje slyšet, co vám Bůh řekl.“ Konečně mi Pán dal souhlas, abych jel, ale jen pod podmínkou, že všem denominacím bude umožněno, aby se zúčastnily těchto shromáždění. Když to biskup slyšel, odmítl se na tom podílet. A všem svým služebníkům zakázal se zúčastnit. Proč? Roky byl oddělen od ostatních denominací. Spolupracovník tohoto biskupa zavolal, aby mi vynadal. Řekl: „Styďte se. Jak může Boží muž spolupracovat s takovými lidmi?“

Kdo přesně byli lidé, o kterých mluvil? Jak jsem zjistil, byl to luteránský biskup plný Ježíše, dále skupina pokorných letničních biskupů a baptistický biskup, který byl za komunismu vězněn a tam četl ručně opisovaný překlad mé knihy Dýka a kříž. Všichni tito vedoucí se těšili, že budou společně, jako jedni v Kristu, uctívat. Umíš si představit, že by nějaký křesťanský vedoucí odmítl obecenství s takovou skupinou?

Co se skrývá za takovým odsuzujícím rozbrojem? Proč Boží služebníci, kterým osobně bylo tolik odpuštěno, týrají své bratry a odmítají jejich společenství? To všechno se dá zpětně vystopovat k nejtěžšímu možnému hříchu: pohrdání Boží dobrotou.

Došel jsem k tomuto závěru pouze tím, že jsem prohledával své vlastní srdce, když jsem hledal odpověď. Znovu jsem se upamatovával na své vlastní úsilí přijmout Boží milosrdenství a dobrotu pro sebe. Po léta jsem žil a kázal v zajetí zákonictví. Těžce jsem se snažil žít v souladu se standardy, o kterých jsem si myslel, že vedou ke svatosti. Ale většinou to byl jen seznam co dělat a co nedělat.

Pravdou je, že jsem byl mnohem klidnější u hory Sinai ve společnosti hřímajících proroků, než jsem byl u kříže, kde byla odhalena má potřeba. Kázal jsem pokoj, ale nikdy jsem ho úplně nezažil. Proč? Nebyl jsem si jistý Pánovou láskou a jeho shovívavostí k mým neúspěchům. Viděl jsem se tak slabý a špatný, že nejsem hoden Boží lásky. Stručně řečeno, povýšil jsem své hříchy nad jeho milost.

A protože jsem necítil Boží lásku k sobě, soudil jsem každého jiného. Viděl jsem všechny způsobem, jakým jsem si všímal a vnímal sám sebe: jako ty, kdo dělají kompromisy. A tohle ovlivnilo má kázání. Horlil jsem proti zlu v ostatních tak, jak jsem cítil, že povstává v mém vlastním srdci. Stejně jako nevděčný služebník, ani já jsem nevěřil v Boží dobrotu ke mně. A protože jsem si nepřivlastnil jeho milující shovívavost pro mě, neměl jsem ji pro druhé.

Konečně se mi vyjasnila skutečně podstatná otázka. Nebylo to již: „Proč je tolik křesťanů tvrdých a nemilosrdných?“ Teď jsem se ptal: „Jak vůbec mohu naplnit Kristův příkaz milovat druhé tak, jak On miluje mne, když nejsem přesvědčen, že mě miluje?“

Znovu teď přemýšlím o biskupovi, který se rozzuřil kvůli hlučnému uctívání. Věřím, že tento muž jednal ze strachu. Viděl na těchto zpěvácích Boží pomazání a slyšel moje kázání, o kterém věděl, že je přímo od Božího trůnu – a které ohrožovalo jeho tradice. Lpěl na doktríně víc než na Kristově lásce. A toto doktrína se stala zdí, která ho odcizila, odtrhla ho od jeho bratrů a sester v Kristu.

Pavel varuje: „Všeliká hořkost, a rozzlobení se, i hněv, i křik, i rouhání buď odjato od vás, se vší zlostí, ale buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jakož i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efezským 4:31–32).

Musíme do svého srdce dostat toto slovo z Kristova podobenství: „Služebníče zlý, všecken ten tvůj dluh odpustil jsem tobě… zdaližs i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou?“ (Matouš 18:32–33).

Nikomu nebylo odpuštěno více hříchů než mně. Jsem jedním z těch, kdo byli očištěni od „hříchů až nad hlavu,“ nepravostí těla a ducha, které se nedají sečíst. Byl jsem neposlušný Božímu slovu, limitoval jsem jeho působení v mém životě, neměl jsem trpělivost s lidmi, soudil jsem ostatní, zatímco jsem sám byl vinen. A Pán mi to všechno odpustil.

Otázkou teď pro mě – vlastně pro každého křesťana – je toto: „Mám trpělivost se svými bratry? Snáším jejich odlišnosti?“ Jestliže je odmítnu milovat a odpouštět jim stejně, jako mně bylo odpuštěno, Ježíš mě nazývá „zlým služebníkem.“

Nechápej to špatně: tohle neznamená, že máme dopustit kompromis. Pavel kázal milost směle, ale přikazoval Timoteovi: „Tresci, žehři, napomínej, ve vší tichosti a učení“ (2. Timoteovi 4:2). Máme být smělými strážci ryzího učení.

Ale nemáme používat učení, aby mezi námi stavělo překážky, zdi. To byl hřích farizejů. Zákon jim říkal: „Dodržujte svatý sabat.“ Ale samotný příkaz nebyl pro jejich tělesnost dostačující. Přidali svá vlastní zabezpečení, znásobili pravidla a nařízení, která o sabatu umožňovala jen nejmenší možný pohyb. Zákon také říkal: „Neber Boží jméno nadarmo.“ Ale farizejové vybudovali ještě větší zdi. Říkali: „Nebudeme ani zmiňovat Boží jméno. Pak nebudeme moci brát Boží jméno nadarmo.“ V některých židovských sektách tato překážka stále ještě platí. Ale je to zeď, kterou postavil člověk a ne Bůh. Proto je to otroctví.

Dnes nám Pán říká: „Svatí buďte, nebo já Svatý jsem“ (1. Petr 1:16). Ale lidé vzali tento příkaz a použili ho k vybudování zdí. Vyhlásili zásady oblékání, předpisy, které zakazují určité chování a aktivity, nemožné standardy, kterým se ani nedá vyhovět. Tyto zdi vytvořily nepřístupnou tvrz, a jen ti uvnitř jsou považováni za svaté. Všichni, kdo jsou venku, mimo tyto zdi, jsou odsouzeni a je třeba se jim vyhnout.

Říkám vám, že tohle je ohavnost nejhoršího druhu. Ježíšovo podobenství to objasňuje. Takoví lidé chňapou druhým po krku a přikazují: „Je buďto moje cesta, nebo není vůbec žádná cesta.“ Ale žádný z Pánových příkazů nebyl určen k tomu, aby se z něj vytvořily zdi nebo odcizení.

Jaká byla králova reakce na služebníkův nevděk v Ježíšově podobenství? Písmo říká: „I rozhněvav se pán jeho, dal jej katům, dokudž by nezaplatil všeho, což mu byl dlužen“ (Matouš 18:34). Řecký překlad je: „dostat na dno, aby se trápil.“ Nemohu si pomoci, ale myslím, že tu Ježíš mluví o pekle.

Takže co nám toto podobenství říká? Jak Ježíš shrnul své poselství pro své učedníky, své nejbližší společníky? „Takť i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí vašich jejich provinění“ (18:35).

Když čtu toto podobenství, třesu se hrůzou. Způsobuje to, že chci padnout na svou tvář a prosit Ježíše, aby mě pokřtil láskou k mým spoluslužebníkům. Zde je má modlitba a naléhám na vás, aby se stala také vaší modlitbou:

„Bože, odpusť mi. Nechám se tak snadno vyprovokovat ostatními a tak často reaguji rozzlobeně. Nevím, kde by byl můj život bez tvé milosti a shovívavosti. Žasnu nad tvou láskou. Pomoz mi, prosím, porozumět a úplně přijmout tvou lásku ke mně. Je to jediný způsob, abych byl vůbec kdy schopen naplnit tvůj příkaz milovat. Pak budu moci být shovívavý ke svým bratrům, ve tvém Duchu lásky a milosrdenství.“ Amen.