Vezmi ručník

Ve slavné pasáži třinácté kapitoly Jana vzal Ježíš ručník a umyvadlo a umyl nohy Svým učedníkům. Řekl jim: „Poněvadž tedy já umyl jsem nohy vaše, Pán a Mistr, i vy máte jeden druhému nohy umývati“ ( Jan 13:14 ).

Někteří zbožní křesťané berou tento verš doslovně. Ze služby „umývání nohou“ si udělali zvyk. To je chvalitebné – přesto, jestli je to jen rituál, pak byl ztracen původní význam mytí nohou.

Poté, co Ježíš umyl nohy učedníků, oblékl si znovu svůj oděv, posadil se a zeptal se jich „Víte, co jsem vám učinil?“ Jinými slovy: „Rozumíte duchovnímu významu umývání nohou?“

Věřím, že tato Pánova otázka platí také nám dnes. Vskutku, na programu bylo něco velice mocného a hlubokého, Kristus učil svou církev jednu z nejdůležitějších lekcí. Přesto, rozumíme opravdu tomu, co Ježíš udělal umytím nohou učedníků?

Ježíš v té chvíli neustanovil nějaký obřad, jenž by měl být prováděn po celý věk církve jako např. večeře Páně nebo křest vodou. Kdyby tomu tak bylo, ustanovil by to na počátku výcviku učedníků. A sám by se podrobil umývání nohou, tak, jako to učinil při křtu vodou.

Zabral jsem se do biblických výkladů a komentářů, abych poznal, co o této situaci řekli církevní otcové. Takřka bez výjimky napsali, že významem této věci byl Ježíšův příklad pokory. Přijal nízké místo, aby nám ukázal, jak být pokornými.

Přesto věřím, že tento výklad nepostihuje úplný význam této pasáže. Konec konců, Ježíš už ukázal příklad pokory, když na sebe vzal lidskou podobu – když odložil všechnu svou slávu a přišel na zem jako služebník.

Ne – tahle pasáž toho říká mnohem víc než jen tohle! Věřím, že nám Ježíš dal příklad takového druhu fyzického projevu, po němž nejvíce touží – „vzetí ručníku“!

V dnešní době, když mluvíme o projevech, myslíme na lidi, padající na shromážděních k zemi. Mnohým se tento druh projevu zdá podivný. Přesto však, pokud studujete Slovo Boží, poznáte, že Ježíš velmi hodně mluvil o neobvyklých fyzických projevech.

Ježíš nemluvil o padání na zem. Mluvil však o padnutí do země a úmrtí – abychom přinesli ovoce. Mluvil o projevu nesení kříže – o odseknutí pokoušející ruky, vyloupnutí pokoušejícího oka, o jití míli navíc.

Avšak jedním z nejneobvyklejších projevů, o kterých kdy Ježíš mluvil, je jeho příkaz „vzít ručník“. Během těch let, co jsem ve službě, se mě mnozí ptali, „Proč v církvi neumýváme jeden druhému nohy, když nám to Ježíš přikázal? Řek přece, “Jestli to dělám já, čiňte to také.„“

Obvykle jsem odpovídal, „To, o čem Ježíš mluví, je v prvé řadě duchovní věc, nejen fyzická.“ Přesto, i když jsem tohle prohlašoval, neměl jsem žádnou představu o duchovním významu mytí nohou.

Jisté pravdy v Bibli nekomentujeme, protože nerozumíme jejich významu – a po celá léta nám uniká moc těchto pasáží. Písmo nám například říká: „…skrze lásku služte sobě vespolek.“ (Galatským 5:13) A: „Poddáni jsouce jedni druhým v bázni Boží.“ (Efezským 5:21).

Kolik z nás skutečně ví, co to znamená sloužit jeden druhému v lásce? A nakolik počítáme s poddáním se druhým v bázni Boží? Je docela snadné porozumět, jak je manželka poddána duchovní autoritě zbožného manžela. A tatáž je pravda pro děti poddávající se zbožným rodičům. Ale jakým praktickým způsobem máme sloužit a poddávat se jeden druhému v domě Božím?

Věřím, že pokud porozumíme, co Ježíš vykonal umytím nohou učedníků, porozumíme také těmto předmětům služby a poddání. Sami vidíte, že sloužit jeden druhému v lásce a poddávat se druhým ve zbožném strachu znamená mnohem víc, než ustanovení řádů či odpovědnosti vyšší autoritě. Je pravděpodobnější, že se nám tyto velké pravdy odkryjí jen v kontextu „vzetí ručníku“.

Zatímco jsem nedávno dlel na modlitbách, dal mi Duch Svatý tři slova, aby otevřel mé porozumění ve věci „braní ručníku“. Ta tři slova jsou špína, útěcha a jednota. Mám naději, že nám Duch Svatý odkryje Svou pravdu, když prozkoumáme tato slova:

Učedníky bylo dvanáct mužů milovaných Bohem – vzácných v Jeho očích, plných lásky k Jeho Synu, čistých srdcí, v plném obecenství s Ježíšem. Přes to všechno měli špínu na svých nohou!

Ježíš v podstatě říkal těmto mužům, „Vaše srdce a ruce jsou čisté, ale vaše nohy ne. Zašpinily se při vašem každodenním chození se Mnou. Nepotřebujete umýt celé své tělo – jen nohy.“

Špína, kterou zde Ježíš zmiňuje, nemá nic společného s přirozenou špínou. Celé je to o hříchu – našich přestoupeních a pádech, o našem vydávání se pokušením. A nezáleží na tom, jak zaprášené a špinavé byly cesty ve starověkém Jeruzalémě, žádný věk nebyl nikdy tak špinavý, jako ten náš!

Jsem zvědav, kolik lidí, čtoucích toto poselství, má právě teď na sobě nalepenou nějakou špínu. Možná jste minulý týden upadli do pokušení či nějakým způsobem zklamali Boha. To neznamená, že jste se otočili k Pánu zády. Právě naopak – milujete Pána žádostivěji než kdykoliv předtím. Ale padli jste a nyní se trápíte – protože vaše nohy jsou špinavé!

Písmo nám říká: „Bratři, by pak byl zachvácen člověk v nějakém pádu, vy duchovní napravte takového v duchu tichosti, prohlédajíce sám k sobě, abys i ty nebyl pokoušen.“ (Galatským 6:1). Řecký výraz pro pád zde znamená „pád, hřích přestoupení“. Jsme zde, abychom napravili každého křesťana, který padá do hříchu, pokud má srdce, toužící po pokání.

A mytí nohou, ve svém nejhlubším duchovním významu, má co do činění s našimi postoji ke špíně, kterou vidíme na našem bratru či sestře. Takže se vás ptám: Co děláváte, když se ocitnete tváří v tvář člověku, který padl do hříchu či přestoupení?

Vše, co uděláte se špínou na svém bratru či sestře, má co do činění se službou, kterou Ježíš popisuje jako „braní ručníku“. Celé je to o tom, jak sloužit druhým v lásce a poddávat se druhým v bázni Boží.

Dovolte, abych bez obalu prohlásil: Křesťané mohou být velice krutí! Vskutku, věřící jsou často více zlomyslní a ničící než bezbožníci na ulicích. A Ježíš to věděl. Věděl, jak reagujeme při pohledu na špínu na někom jiném – jak nahodíme svatější-než-ty postoj, soudíme, klepem, pomlouváme. Opravdu, tělesní křesťané se radují, když vidí špínu na jiných. Avšak jejich šíření špinavostí je tím nejšpinavějším hříchem ze všech!

V minulých týdnech jsem se snažil povzbudit mladého pastýře, který odešel ze služby v církvi po vyznání mravního přestoupení. Tento drahý muž miluje Pána. Má srdce pro lidi a pro Boží slovo. Ale jeho nohy se ušpinily! Přesto je zcela naplněn pokáním.

Jakmile jsem uslyšel o jeho pádu a rezignaci, Duch Svatý mi přikázal, abych s ním okamžitě navázal kontakt. Věděl jsem, že tento mladý pastýř je stále dobrý muž. Nestal se náhle bezbožným. Jeho srdce nebylo zatvrzelé hříchem.

Jeho nejlepší přátelé se jej přesto zřekli. Ti, kteří prohlašovali, že ho milují ze všech nejvíc, jej nyní ignorovali, jakoby měl infekční chorobu. Vrcholem toho všeho byla žádost jeho denominačních vedoucích, aby udělal videozáznam svého vyznání – a uvedl v něm každý jednotlivý detail svého přestoupení.

Zatelefonoval jsem tomuto milému bratru – a vzal jsem si s sebou ručník. Nechal jsem mu na záznamníku nahranou zprávu, v níž jsem říkal: „Bratře, chci, abys věděl, že tě miluji. Bůh s tebou ještě neskončil. Jestli máš kajícné srdce, pak tě Pán obnoví. Já budu stát při tobě!“

Milovaní, vzetí ručníku je postoj, vydání se. Znamená to udělat vše, co je v naší moci, abychom očistili nohy našeho bratra. Je to vyznání: „Jsem vydán pomoci ti očistit špínu – obnovit tvou pověst, tvou rodinu – udělat cokoliv, abych tě udržel živým v Kristu!“

Později mi zavolal přítel tohoto pastýře a řekl mi, „Davide, neumíš si představit, co tvůj telefonát pro mého přítele znamenal – jak požehnaný, povzbuzený a potěšený byl. Nikdo jiný se mu tehdy nepřiblížil. Tvá slova mu dala novou naději.“

Písmo jasně prohlašuje, že kdykoliv je bratr či sestra přemožena v hříchu, musíme tuto osobu napravit – sloužíce v lásce, poddávajíce se jí v bázni Boží. Možná se zeptáš, jak to máme dělat?

Máme vzít ručník Božího milosrdenství a jít k tomu zraněnému. Ve speciální Ježíšově lásce musíme potlačit všechny naše lidské sklony k ignorování, souzení, vyhnání, poučování, hledání skvrn – a místo toho se máme stát jeho vydanými přáteli. Máme mu pomoci smýt jeho hříchy skrze sdílení napravujícího, uzdravujícího, obmývajícího, utěšujícího Božího Slova. To není žádným přehlížením, či zavíráním očí nad hříchem. Neznamená to nazývat zlo dobrem. Mluvíme o padlých svatých, kteří mají kajícná srdce a přesto jsou bez naděje. Vědí, že zarmoutili Pána – a žijí se strachem, vinou, odmítnutím.

Něco úplně jiného je to s těmi, kteří byli napomínáni dvakrát či třikrát a přesto setrvávají ve svém hříchu. Bible říká, že takové věřící máme ostře a na veřejnosti pokárat, tak aby se ostatní báli Boha. Často musí být odděleni nějaký čas od společenství, dokud neprokáží zbožný zármutek.

Ale ti, kdo uznají svůj hřích – vyznají jej a opustí – potřebují někoho, kdo přinese ručník milosrdenství, kdo přinese očištění a uzdravení.

Před několika lety mi v slzách telefonoval mimořádný pastor jedné velmi velké církve. Řekl mi, „Bratře Davide, nemohu žít s hlavou zpříma, jsem tak zlomený.“ Popsal mi bolest, kterou prožil, když jeho neplnoletá dcera přišla za svobodna do jiného stavu. Starší pastor církve žádal, aby tento mimořádný předstoupil před shromáždění a řekl jim, co jeho dcera učinila.

Tento drahý muž to udělal – a jeho dceru to zničilo. Rodina byla zlomena. Ale shromáždění se kochalo ve všech detailech hříchu této nešťastné nezletilé dívky.

Pak, o rok později, otěhotněla nezletilá dcera staršího pastora. Ale v tomto případě udělal starší pastor vše, co bylo v jeho moci, aby to přikryl.

Bože, měj s námi milosrdenství – protože ničíme lidi, kteří si zašpinili nohy! Kdy už se konečně naučíme vzít ručník milosrdenství – vydat sami sebe raději očištění a obnovení, než pouštění špinavostí po větru a ničení vzácných duší?

Víte, jaké to je, když jdete bosky blátem? Špína, která se přilepí na vaše nohy, může být vskutku nepříjemná. Když jsou vaše nohy umyté a čisté, cítíte se mnohem lépe.

Když Ježíš smyl špínu z nohou učedníků, byli potěšeni. Ale, řečeno duchovně, Ježíš vyučoval o potěšení z odstranění přestoupení!

V 1. Korintským, páté kapitole čteme o muži v církvi, který padl do hrozného hříchu krvesmilstva. Tento muž zjevně nečinil pokání a Pavel nabádal církev, aby jej vydala satanu ke zkáze těla ( což je k záchraně jeho ducha ). Pavel neřekl, že je tento muž ztracen a skončí v pekle. Ne – on jen chtěl, aby byl izolován od společenství a vydán satanovým rozmarům, a aby byl nakonec s rozumem v koncích a hnán ku pokání.

Později v 2. Korintským, druhé kapitole Pavel zjistil, že tentýž člověk činil pokání, a že mu církev odpustila. Satan ho uvedl do zoufalství a žádost v jeho těle byla zničena. Ten muž se s pokáním vrátil zpět. A nyní psal Pavel Korintským: „…tak abyste naproti tomu již raději odpustili, a potěšili ho, aby snad přílišným zármutkem nebyl sehlcen takový. Proto prosím vás, abyste utvrdili k němu lásku.“ (2. Korintským 2:7–8)

Pavel věděl, že ten muž je absolutně zaplaven žalem a zármutkem. Všichni v církvi viděli jeho zlomenost a pokoru, a byli přemoženi duchem milosrdenství. Povzbuzovali jej, byli útlocitní a omývali jeho nohy. A nyní byl čistý – a znovuzrozen do těla Ježíše Krista. Jaký to nádherný obraz!

Dnes je mnoho křesťanů, kteří se poté, co byli přemoženi hříchem, dostali do stejné situace jako tento muž. Říkají si: „Potupil jsem svého Spasitele. Uvedl jsem hanbu na Jeho jméno!“ Přesto se to, co prožívají, nepodobá tomu, co popisuje 2. Korintským.

Chci vám přečíst pasáž z knížky, kterou jsem nedávno dostal. Napsala ji dcera pastora, který byl před několika lety přemožen hříchem. A tato rodina po celé roky procházela nekonečným peklem. Píše zde:

„…(novináři) nás pronásledovali až domů. Telefonovali nám slavné, klepy uveřejňující, bulvární plátky, nabízejíc velké sumy peněz za příběh. Kdybychom měli úspěch, a dostali se s otcem do restaurace, jen bychom se stali předmětem hovorů. Bylo to hrozné.“

„Ale Reverend – se za nás nikdy nestyděl. Táta mohl doslova s jistotou sedět u telefonu, čekajíc na telefon od tohoto muže. Byl přemožen zármutkem a hanbou… Táta se nořil do hluboké deprese… Lidé, jimž dal tolik sebe sama, se obrátili proti němu nejtvrději.“

„Denně se šířily nové pomluvy. Služebníci psali jeden druhému a tyto pomluvy šířili. Jen několik málo vybraných vydalo svědectví pravdě ukázáním křesťanské lásky a obnovení. A to tím, že nám volávali a pamatovali nás na svých modlitbách.“

Znám toho muže, o němž jeho dcera píše. Je to vydaný muž Boží, dobrý otec a starostlivý pastýř. Jeho srdce je stále horoucně zamilováno do Ježíše. Tento muž byl nakonec opravdu obnoven a nyní je pastýřem rostoucí církve.

Můžete si však představit, jak se musel cítit po všechny ty roky? Každý, komu po léta sloužil, se k němu obrátil zády – včetně těch, jež získal pro Krista! Byl zničen, sehlcen zármutkem. Jednu chvíli jeho dcera pobízela svého manžela, aby odnesl pušku z otcova domu, v obavě, že bude ve své depresi přemožen myšlenkami na sebevraždu.

Tento osamělý, zoufalý muž, čekával u telefonu, až mu zavolá jeho věrný přítel – pastýř. Milující, slitovávající se služebník byl jediným, kdo toužil přinést příteli ručník – trošku útěchy, slovo povzbuzení, kratičkou chvilku smíchu.

Můžete obviňovat padlého, sklíčeného pastora, že chtěl takovéto malé ulehčení od mnoha let bolesti, stíhán Božím lidem a jinými služebníky?

Jakmile nějaký politik prohlásí, že se uchází o nějaký úřad, tisk se změní v hejno supů, rýpající se v jeho životě, jen aby narazili na nějakou špinavost. A když ji najdou, rozmáznou ji na předních stránkách novin, aby se v tom celá Amerika mohla vyválet.

Amerika šílí po pomluvách! Televize je bohatá na diskusní pořady, v nichž hlavní roli hrají klepy, odhalení, výsměch. Převrácení dostávají své vzrušení na úkor zničených lidí, rodin a dobré pověsti. A čím hroznější je špína, tím víc se to lidem líbí.

Ale takovýto druh věcí nemá místo v Božím domě. Církev by měla být jiná. Měla by být domem očišťování!

Pohané v Efezu ctili Boží lid tím, že jim říkali „Chrésťané“, což znamená „dobrosrdeční“. Vídali, jak dobrosrdeční byli tito křesťané k jiným. „Ale buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jakož i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Efezským 4:32)

Chcete-li být dobrosrdeční – vzít ručník a obnovit bratra či sestru – nepotřebujete znát detaily toho, jak se daná osoba zašpinila. Ježíš se neptal učedníků, „Jak jste si ty nohy zašpinili?“ Chtěl jen dokončit jejich očištění – smýt z nich špínu. Jeho láska k nim byla bezpodmínečná.

Podobně ti, kteří chodí v plnosti Ježíše Krista, musí též mít tento postoj lásky vůči těm, co mají špinavé nohy. Nemáme se ptát na detaily, ale místo toho říct, „Tak udělejme něco s tou špínou!“

Velmi často tomu tak není. Mnozí křesťané chtějí probádat všechny drobné detaily. Přicházejí k věřícímu, který má špinavé nohy, se slovy, „Chci ti umýt nohy. Ale, řekni mi – co se stalo? Jak ses ušpinil?“

Pak v určitém bodě příběhu tohoto pádu ten zvědavý utěšitel prohlásí, „Ó – to je horší, než jsem si myslel. S tím nechci nic mít. Nemohu s tím jednat.“ A po dvou minutách detailů docházejí ke konci svého mrňavoučkého lidského milosrdenství. Odsoudí danou osobu jako příliš zlou, než aby jí bylo pomoci – a rozhodne se ji ignorovat. Drapne svůj ručník a jde si svou cestou.

Milovaní, nemůžete umývat nohy v oděvu soudce! Musíte svléci svůj samo-spravedlivý šat – svůj postoj „svatější-než-ty“ – dříve než budete moci začít s jakýmkoliv očišťováním. Jako Ježíš musíte odložit stranou svůj šat a opásat se láskou. Odložit všecku sebe-spravedlnost – všechnu pýchu, myšlenky, že vy byste nikdy tak hluboko nepadli! Musíte mít postoj, jenž říká, „Nestarám se, cos udělal. Jsi-li kajícný a chceš-li slyšet Boží Slovo, budu k tobě laskavý a dobrosrdečný!“

Přesto se jistě tážete, co když je ta osoba přede mnou Jídáš – někdo, kdo vás zradil? Má odpověď je, Jídáš byl v té místnosti s ostatními učedníky a Ježíš umyl nohy i jemu. Kristus se sklonil, aby omyl Jidášovu špínu, i když Satan již vložil zradu do jeho srdce.

Jidáši dnešních dní mohou být skutečně spaseni díky kříži. Často považujeme určité druhy hříšníků, jako jsou homosexuálové či lesbičky, za beznadějně svázané. Myslíme si, že nikdy nemohou být vysvobozeni. Přesto o nich Pavel říká:

„Zdaliž nevíte, že nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou? Nemylte se, ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani měkcí, ani homosexuálové [samcoložníci], ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani zlolejci, ani dráči dědictví království Božího nedojdou.“

„A takoví jste někteří byli, ale obmytí jste, ale posvěceni jste, ale ospravedlněni jste ve jménu Pána Jezukrista a skrze Ducha Boha našeho.“ (1. Korintským 6:9–11)

Takoví jsme někteří byli – ale Ježíš nám umyl nohy! Ptám se vás – chce-li Ježíš ospravedlnit všechny hříšníky, proč jim nechceme umývat nohy? Pavel říká, že máme být laskaví a trpěliví na všechny lidi:

„Nesluší se pak na služebníka Páně vaditi se, ale aby byl přívětivý ke všechněm, způsobný k učení, trpělivý. Kterýž by v tichosti vyučoval ty, kteří se protiví, zda by někdy dal jim Bůh pokání ku poznání pravdy. Aby sami k sobě přijdouce, dobyli se z osidla ďáblova, od něhož jsou zjímáni k činění jeho vůle.“ (2. Timoteovi 2:24–26)

Pavel říká, „Máte být dobrotiví ke každému, toužit komukoliv umýt nohy. Bože měj s nimi ještě milosrdenství – a vysvoboď je z hříchu!“

Už je to téměř třicet týdnů, co se naše církev modlí za probuzení v New Yorku. Přesto nezáleží na tom, jak moc se církev modlí; Bůh tam nezasadí nové věřící, jestli je nebezpečí, že pak budou muset zápasit uprostřed klubka soudivých, sobě-středných křesťanů.

Víte, každý nový věřící si bude špinit nohy, než se stane utvrzeným ve víře. A potřebuje lidi, kteří za ním touží rychle běžet, umýt mu nohy a obnovit jej. Pravé probuzení odráží tohoto ducha dobrotivosti – ducha, jenž touží vzít ručník k očištění a obnově ušpiněných věřících!

Věřím, že když Ježíš umyl nohy učedníků, vyučil nás hluboké lekci, jak docílit jednoty společenství v těle Kristově.

Když Ježíš přistoupil k Petrovi, aby mu umyl nohy, učedník ucukl zpět. „…On řekl jemu: Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ (Jan 13:6). Petr v úžasu žádal, „Pane, nebudeš mi mýt nohy! Nikdy, nikdy!“

Ježíš odvětil, „…Neumyji-li tebe, nebudeš mít se mnou podíl.“ (verš 8) Ježíš v podstatě říkal, „Petře, jestli ti umyji nohy, budeme mít vzácný základ pro obecenství, základ pro pravou jednotu.“

Podobně nemůže žádný pastýř vnést jednotu do církve organizováním akcí čí programů, ale dokonce ani ohnivým kázáním. Ne – jednota přichází skrze vzetí ručníku!

Poté, co Ježíš umyl nohy svých učedníků, zeptal se jich, „Rozumíte, co jsem vám učinil?“ Kdyby porozuměli duchovní důležitosti toho, co právě udělal – tomu, že odňal vinu a hanbu jejich hříchu – vyvolalo by to v nich vděk.

Ptám se tě: Co pro tebe Ježíš udělal, když tě očistil? Odstranil všechno tvé pochybení a vinu – očistil tě od posledních zbytků hříchu – a byl jsi učiněn čistým, uzdraveným. Vložil vděk, díkůvzdání a radost do tvé duše. Naplnil tě takovou láskou k Sobě, že bys Jej kamkoliv následoval a udělal pro Něj cokoliv. Vše, co jsi chtěl, bylo obecenství s Ním, kvůli tomu, co pro tebe udělal.

Milovaní, toto je tajemství jednoty! Když vezmete ručník milosrdenství pro zraněného, padlého bratra, povzbudíte jej objetím v jeho bolesti – poddáním se ve zbožném strachu, smývajíc jeho pocity nehodnosti, úzkosti a zoufalství, a milováním a péčí o něj.

Takže, co jste vlastně provedli, když jste té osobě umyli nohy? Vybudovali jste pevný základ pro pravou jednotu a slavné obecenství. Jste jedno skrze vaši společnou zkušenost – kterou je obmytí vodou Slova!

Teď trošku o vděčnosti – ten křesťan bude vaším přítelem na celý život! Bude vás bránit, milovat, udělá pro vás cokoliv. Vyzná vám, „Stál jsi se mnou v těžkých časech. A já nyní nedopustím, aby ti kdokoliv udělal něco zlého!“

Můžete si představit církev, naplněnou tak starostlivými lidmi – kteří odmítají poslouchat byť jediné slovo o špíně druhého; kteří se trápí, když druzí trpí; kteří se shromáždí kolem každého zoufalého, chybou trýzněného bratra či sestry se slovem lásky a naděje? To je důvod, proč jsme přesunuli naši službu do New Yorku – abychom zbudovali svatý zbožný ostatek, jímž by mohla být zbudována silná, jednotná základna utěšitelů – lidí, nesoucích ručník ve svých rukou!

Možná se ptáš, „Jak ale najdu lidi, jejichž nohy potřebují umýt?“ Moje odpověď je, „Stejným způsobem, jako sis je našel, když jsi hledal, o kom by bylo možno tlachat.“

A teď, kdykoliv slyšíš o někom něco negativního, pouze se zeptej, „O kom prosím tě mluvíš? Jen jej prosím jmenuj!“ A pak rychle utíkej k té trpící osobě se svým ručníkem milosrdenství – a začni s mytím nohou! Řekni tomu padlému, „Mám o tebe starost a chci se za tebe modlit – ale nepotřebuji znát žádné detaily. Jen chci, abys věděl, že tě mám pořád rád – a že budu při tobě!“

Tohle poselství je stejně pro mě jako pro kohokoliv jiného. Je to nedávno, co jsem došel k tomuto usvědčujícímu poznání, o čem to mytí nohou vlastně je. A z Boží milosti vezmu spolu s jinými ručník milosti a půjdu hledat zraněné, jejichž nohy potřebují zbavit špíny.

Ježíš řekl, „Poněvadž tedy já umyl jsem nohy vaše, Pán a Mistr, i vy máte jeden druhému nohy umývati… Znáte-li tyto věci, blahoslaveni jste, budete-li je činiti.“ (Jan 13:14,17)

Nyní, když znáte tyto věci, můžete je, jak řekl Ježíš, dělat. Ptám se tě: „Chceš je dělat? Jsi připraven vzít svůj ručník milosrdenství?“

Haleluja!