VIDĚNÍ JEHO SLÁVY

„Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa“ (Jan 17:24, zdůraznění přidáno). Ježíš se takto modlil za své učedníky – a jeho modlitba platí i pro nás. Žádal Otce, abychom mohli hledět na Jeho slávu ve smyslu, abychom Ho znali.

Ve Starém zákoně byly určité chvíle, kdy se Ježíš zjevoval v lidské či andělské podobě. Asi víte, co se tehdy dělo. Když Izajáš uviděl v chrámě Boží slávu, roztřásl se a padl na tvář. Jákobova kyčel byla při zápasu s Pánem zlomena. Když Mojžíš prosil, aby mohl vidět Boží slávu, Pán mu řekl: „Dobrá, nejprve ale budu muset tvoji tvář zakrýt. Potom tě budu muset ukrýt ve skalní rozsedlině. Potom tě mohu pouze nechat zahlédnout odlesk jdoucí za Mnou.“ Zkrátka, Pán musel chránit Mojžíše před svým plným zjevením. Nebylo snadné přebývat ve slavné přítomnosti Svatého!

Nedělo se tak jenom ve Starém zákoně. Když se Petr poprvé setkal s Ježíšem, padl na tvář, náhle si byl vědom své nehodnosti, a zvolal: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný“ (Lukáš 5:8). Totéž se stalo apoštolu Janovi, když mu bylo dáno Zjevení. Jakmile k němu začal Pán mluvit, Jan hrůzou padl na tvář. Setkat se s Pánem nebylo jen tak.

Z Písma víme, že je to normální reakce mužů a žen při spatření Ježíše. Nabízí se otázka: Viděli jsme Ježíše? Jsou naše životy přeměněny sebemenším zábleskem Jeho přítomnosti? Co by se stalo, kdybychom Ho uviděli stejně jako Mojžíš, Izajáš, Jan nebo Petr?