Vydaný život

„Vzdát se, kapitulovat.“ Co ti tohle slovo říká? Slovo kapitulovat znamená doslova vzdát se něčeho pro jinou osobu. Také znamená zříci se něčeho, co je pro tebe samozřejmé. To by mělo zahrnovat tvé bohatství, majetek, moc, tvé záměry a cíle, dokonce tvůj život.

Křesťané dnes slyší mnoho o vydaném životě. Ale co to přesně znamená? Vydaný život je jednání, kdy Ježíši vracíme život, který nám poskytnul. Je to zříkání se autority, kontroly, práv, vedení, všech věcí, které děláš a říkáš. Je to absolutní odevzdání tvého života do jeho rukou, aby s tebou jednal, jak On chce, jak se jemu líbí.

Ježíš sám žil odevzdaný, vydaný život: „Nebo jsem sstoupil s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, jenž mne poslal“ (Jan 6:38). „Jáť pak nehledám chvály své“ (8:50). Kristus nikdy neudělal nic po svém. Nepohnul se ani nepromluvil žádné slovo, aniž by mu to Otec nepřikázal. „Sám od sebe nic nečiním, ale jakž mne naučil Otec můj, takť mluvím … nebo což jest jemu libého, to já činím vždycky“ (8:28–29).

Ježíšovo plné odevzdání se Otci je příkladem, jak bychom všichni měli žít. Možná říkáš: „Ježíš byl Bůh v těle. Jeho život byl vydaný ještě předtím, než přišel na zem.“ Ale vydaný život se nedá vnutit nikomu, včetně Ježíše.

Kristus tato slova mluvil jako člověk z masa a krve. Ostatně On nepřišel na zem žít jako Bůh, ale jako lidská bytost. Prožíval život stejně jako my. A podobně jako my měl svou vlastní vůli. Zvolil si plně tuto svou vůli odevzdat Otci: „Protož mne Otec miluje, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal. Nižádnýť jí nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji. To přikázání vzal jsem od Otce svého“ (10:17–18).

Ježíš nám říkal: „Nemyl se. Je absolutně v mé moci učinit tento skutek sebevydání se. Vybral jsem si položit svůj život. Nedělám to proto, že by mi to nějaký člověk řekl. Nikdo mi nebere můj život. Můj Otec mi dal právo a privilegium, abych položil svůj život. Dal mi také na vybranou, abych odmítnul tento kalich a vyhnul se kříži. Ale já si zvolil, že to udělám, opuštěný, bez lásky a plně vydaný Jemu.“

Náš nebeský Otec nám dal všem tohle stejné právo: privilegium zvolit si vydaný život. Nikdo není nucen vydat svůj život Otci. Náš Pán nás nenutí, abychom obětovali naši vůli a navrátili své životy jemu. On nám svobodně nabízí Zaslíbenou zemi plnou mléka, medu a ovoce. Ale my si můžeme zvolit, že nevstoupíme na toto místo plnosti.

Pravda je, že můžeme mít tolik Ježíše, kolik chceme. Můžeme v něm jít tak hluboko, jak si zvolíme, žít plně podle Jeho slova a nařízení. Apoštol Pavel tohle věděl. A zvolil si následovat Ježíšův příklad plně odevzdaného života.

Pavel nenáviděl Ježíše, byl samospravedlivý pronásledovatel křesťanů. Řekl, že doslova vyzařoval nenávistí ke Kristovým následovníkům. Byl také mužem velice tvrdohlavým a ctižádostivým. Pavel byl velice dobře vzdělaný, byl vyškolen nejlepšími učiteli své doby. A byl farizeus, nejhorlivější ze všech židovských náboženských vůdců.

Od úplného začátku byl Pavel na své cestě vzhůru, na cestě vedoucí k úspěchu. A měl všeobecný souhlas náboženského řádu těch dnů. A měl jasné poslání s doporučením od svých nadřízených. Opravdu, měl celý svůj život naplánovaný, přesně věděl, kam jde. Pavel byl přesvědčený, že je v Boží vůli.

Přesto Pán vzal tohoto samorostlého, sebeurčeného, na sebe orientovaného muže a učinil z něj zářivý příklad vydaného života. Pavel se stal jedním z nejvíc na Bohu závislých, Bohem naplněných, Bohem vedených lidí v celé historii. Pavel prohlásil, že jeho život je vzorem pro všechny, kdo touží žít plně vydaní Kristu: „Ale proto milosrdenství jsem došel, aby na mně prvním dokázal Ježíš Kristus všeliké dobrotivosti, ku příkladu těm, kteříž mají uvěřiti v něho k životu věčnému“ (1. Timoteovi 1:16).

Apoštol říkal: „Jestli chceš vědět, co to obnáší žít vydaný život, podívej se na mě. Přiložil jsi své srdce, abys šel hlouběji s Ježíšem? Zde ti předkládám to, co můžeš očekávat, že budeš snášet.“ Pavel věděl, že nemnozí budou ochotní následovat jeho příkladu. Ale jeho život je detailním plánem pro všechny, kdo si zvolili úplně vydaný život.

Bůh začíná proces tím, že nás srazí s koně na zem. Tohle se doslova stalo Pavlovi. Šel svou sebejistou cestou, řítil se směrem k Damašku, když ho obklopilo oslepující světlo z nebe. Pavel byl sražen na zem, třásl se. Potom uslyšel hlas z nebe, jak mu říká:„Saule, Saule, proč mi se protivíš?“ (Skutky 9:4).

Tato slova vrátila Pavla k události měsíce staré. Náhle tento spravedlivý farizeus porozuměl, proč se v něm ozývalo svědomí. Pavel prožíval dlouhé noci plné rozrušení, soužil ho nepokoj a zmatek, protože viděl něco, co jím otřáslo až do morku kostí.

Pavel byl u toho, když kamenovali Štěpána. Věřím, že si Pavel pamatoval pohled na Štěpánův obličej, když čelil smrti. Štěpán měl nebeský výraz ve tváři, kolem něj byla svatá přítomnost. A jeho slova měla takovou moc. Byla pronikavá a usvědčující. Tento pokorný muž se viditelně pranic nestaral o uznání a pochvalu světa. Nebyl ovlivněn náboženskými hodnostáři. A neměl žádný strach ze smrti.

To všechno odhalilo prázdnotu Pavlova života. Tento nejoddanější farizeus poznal, že Štěpán má něco, co on nemá. Pavel se setkal tváří v tvář s člověkem úplně vydaným Bohu a to způsobilo, že se cítil uboze. Pravděpodobně si myslel: „Po léta jsem se školil čtením Písma. Ale tento neučený muž mluví Boží slovo s autoritou. Po celý svůj život hladovím po Bohu. Ale Štěpán má opravdovou moc z nebe, i když umírá. On zná nepochybně Boha jako nikdo, s kým jsem se setkal. A přece jsem po celý čas vedl hon na něho a stejné jako on.“

Pavel věděl, že ve svém životě něco postrádá. Měl znalosti o Bohu, ale ne zjevení z první ruky jako Štěpán. Teď, když byl na kolenou a třásl se, slyšel z nebe tato slova: „Já jsem Ježíš, jemuž ty se protivíš“ (9:5). Bylo to nadpřirozené zjevení. A tato slova obrátila Pavlův svět vzhůru nohama. V tu chvíli, myslím, musel ležet na tváři hodiny a vzlykat, jako by říkal:

„Absolutně jsem to minul. Trávil jsem celé roky vzděláváním a studiem, činěním dobrých skutků. Ale celou dobu jsem šel po špatné cestě. Ježíš je Mesiáš. On přišel, přesto jsem to propásl, nepoznal jsem ho. Všechny pasáže z Izaiáše mají najednou smysl. Byly o Ježíši. Teď si uvědomuji, co měl Štěpán. Znal důvěrně Ježíše.“

Písmo říká: „A on [Pavel] třesa se a boje se, řekl: Pane, co chceš, abych činil?“ (9:6). Pavlovo obrácení bylo dramatickým dílem Ducha svatého. A jak nepravděpodobné bylo obrácení tohoto muže. Byl pronásledovatelem Božího lidu. Jeho svědectví bude mocné, nevyvratitelné svědectví pro evangelium Ježíše Krista. Bez jakýchkoliv pochyb použije Bůh Pavla neuvěřitelným způsobem. „Pán mu řekl: Vstaň a jdi do města, a bude tobě povědíno, co bys ty měl činiti“ (9:6).

Pokus se představit si teď Pavla. Tento vysoce vzdělaný farizeus je nyní ohromený a slepý. Jeho přátelé ho museli odvést do města. Zdálo se, že se celý jeho život rozpadl. Skutečností ale bylo, že Pavel byl veden Duchem svatým k vydanému životu. Když se ptal: „Pane, co chceš, abych činil?“, jeho srdce volalo: „Ježíši, jak ti mohu sloužit? Jak tě mohu poznat a zalíbit se ti? Na ničem jiném nezáleží. Všechno, co jsem dělal ve svém těle, je hnůj. Ty jsi teď pro mě vším.“

Pavel strávil následující tři dny v postu a v modlitbách. Ale slovo z nebe nepřišlo. Vyučoval a kázal jiným, ale nic z jeho učení mu teď nemohlo pomoci. Byl naprosto bezmocný. Musel se modlit: „Ó, Bože, vložil jsi do mě takovou touhu, abych tě poznal. Prosím, ukaž mi, co mám dělat. Jsem tak slepý a zmatený, nic nedává smysl.“

Říkám každému oddanému následovníkovi Ježíše: Dobře si této scény všimněte. Tady je vzor pro vydaný život. Když se rozhodnete jít hlouběji s Ježíšem, Bůh vám do cesty postaví Štěpána. Bude vás konfrontovat s někým, jehož tvář bude zářit Ježíšem. Tento člověk se nezajímá o věci světa. Nestará se o potlesk lidí. Stará se jen o to, aby se líbil Bohu. A jeho život odhalí vaši samolibost a kompromisy, hluboce vás usvědčí.

Podobně jako Pavel se budeš náhle cítit v koncích. Uvědomíš si, že nezáleží na tom, kolik zbožných pracovníků jsi pronásledoval, minul jsi Ježíše. A skončíš ve slepé uličce: neschopný slova, v němém úžasu, beze směru, neschopný pochopit smysl všech minulých zjevení. Ale to všechno bude dělat Bůh. Dovede tě na toto místo naprosté bezmocnosti.

„On jest má nádoba vyvolená, aby nosil jméno mé před pohany i krále, i před syny Izraelské. Jáť zajisté ukáži jemu, kterak on mnoho musí trpěti pro jméno mé“ (Skutky 9:15–16). Pavlovi byla slíbena plodná služba. Ale bude muset snášet velká utrpení, aby ji naplnil.

Rozsah utrpení je značný, včetně mnoha odlišných druhů bolesti: fyzických muk, duševní úzkosti, emoční těžkosti, duchovní bolesti. Podle Písma zažil Pavel každou z nich. Snášel osten ve svém těle, ztroskotání, kamenování, bití, loupeže. Čelil odmítnutí, vysmívání, zlomyslným pomluvám. Trpěl pronásledováním všeho druhu. A někdy se cítil ztracený, zmatený, neschopný slyšet od Boha.

Tuto skladbu utrpení nebudou zažívat všichni, kdo usilují o vydaný život. Ale nějakým způsobem bude každý oddaný věřící čelit bolesti. A za tím vším je jeden záměr. Víš, utrpení je oblast života, kterou nemůžeme ovládat. Je to oblast, ve které se učíme vydat se Boží vůli.

Nazývám takové utrpení školou kapitulace. Je to výcvikové místo, kde podobně jako Pavel padáme na své tváře a končíme pláčem: „Pane, nemohu to zvládnout.“ On odpovídá: „Dobře. Já to zařídím. Všechno mi odevzdej, své tělo, duši, mysl, srdce, všechno. Úplně mi důvěřuj.“

Jestliže vstoupíš na cestu plného odevzdání se, budeš trpět mnohem víc než průměrný, sám se sebou spokojený křesťan. Jestliže bude trpět věřící, který dělá kompromisy, bude to pro jeho vlastní užitek. Pán může použít bolest, aby ho odnaučil nějaký konkrétní hřích. A nikdo další nemá z jeho lekce prospěch. Ale jestliže budeš toužit po životě absolutního odevzdání se, přinese tvé utrpení nakonec velkou útěchu i jiným. Pavel uvádí:

„Požehnaný Bůh … Otec milosrdenství, a Bůh všelikého potěšení, Kterýž těší nás ve všelikém ssoužení našem, abychom i my mohli potěšovati těch, kteříž by byli v jakémkoli ssoužení, a to tím potěšením, kterýmž i my potěšeni jsme od Boha. Nebo jakož se rozhojňují utrpení Kristova na nás, tak skrze Krista rozhojňuje se i potěšení naše. Nebo buďto že souženi jsme, pro vaše potěšení a spasení souženi jsme, kteréž se působí v snášení týchž trápení, kteráž i my trpíme; buďto že potěšováni býváme, pro vaše potěšení a spasení potěšováni býváme. A naděje naše pevná jest o vás“ (2. Korintským 1:3–6).

Pavel tu mluví o utrpení, které Kristus dovolí. Náš Pán dopustí takovou bolest v našich životech, aby nás učinil svědectvím jeho věrnosti pro ostatní. Chce se ukázat jako „Bůh všelikého potěšení“ (1:3). Naše utrpení není zamýšleno jen k tomu, aby nás přivedlo k plnému vydání se Jeho vůli. Je to také „pro vaše potěšení a spasení“ (1:6). Jednoduše řečeno, největší služby útěchy přicházejí z našich největších utrpení.

Pavel neměl jinou touhu, žádnou jinou neodbytnou sílu ve svém životě, než: „jedné abych Krista získal“ (Filipenským 3:8).

Znám zbožného mladého kazatele, který přátelí s mnoha dalšími mladými pastory po celém národě. Zeptal jsem se, co považuje za problém číslo jedna mezi sobě rovnými. Řekl mi: „Aby byl nátlak úspěšný.“ Jeho odpověď mě udivila. Věděl jsem, že honba za úspěchem je v sekulárním světě běžná. Je tím také zamořena církev? Vysvětloval: „Mladí služebníci si myslí, že musí ve své církvi ihned vyprodukovat velké množství. Cítí velký tlak, aby byl přes noc vidět vzrůst.“

Tohle je problémem též u starších služebníků. Po léta se dřeli a doufali, že uvidí své církve růst. Potom, když začíná vzrůstat nová církev mladého pastora, starší muži cítí tlak, aby jednali podobně. Řítí se na konference o církevním růstu, vyhledávají metody, jak rozšířit své počty.

Nedokážu říci, kolik jsme dostali dopisů, pro které je typické následující: „Náš pastor se právě vrátil z konference nadšený ‚novým receptem na úspěch‘. Řekl, že naše služba musí být víc přátelská k hříšníkům. Tak kompletně změnil uctívání, stejně tak jako svá kázání. Je to teď úplně jiné místo. Před pár měsíci se tu mocně pohyboval Duch svatý. Ale teď lidé odcházejí, protože Duch je pryč.“

Jeden pastor byl nepříjemně překvapen radou experta na růst církve. Doslova řekl: „Vaše církev nemůže růst, pokud všechno, co nabízíte, je Ježíš.“ Tento „expert“ minul Krista! Odpověď na každou církevní záležitost je pohotově k dispozici, ale tento muž to propásl, neznal ji. Jakto? Vynechal jedinou touhu, o které Pavel řekl, že je nezbytná: získat Krista.

Podle dnešních standardů úspěchu Pavel totálně neuspěl. Nepostavil žádnou budovu. Neměl organizaci. A metodami, které používal, pohrdali ostatní vedoucí. Ve skutečnosti poselství, které Pavel kázal, urazilo velký počet jeho posluchačů. Někdy byl dokonce za to, že je kázal, kamenován. Co bylo jeho tématem? Kříž.

Mladý služebník řekl: „Bratře Davide, ty jsi úspěšný. Máš celosvětovou službu (ministry). Jsi pastorem mega—církve. Napsal jsi bestseller. Máš doživotně vybudovanou dobrou pověst. Dobře, ale co já? Proč se nemohu ubírat stejnou cestou?“

Někdy jsem byl v pokušení odpovědět: „Ale já jsem zaplatil cenu. Ty nevíš, jaké obtíže jsem na této cestě snášel.“ Ne, tohle není odpověď. Ve skutečnosti znám muže mnohem zbožnější než já, kteří trpěli mnohem víc, než jsem si kdy mohl představit. Byli věrní a oddaní, snášeli strašlivá utrpení, některá na pokraji smrti. Přesto nejsou jména těchto mužů ve světě známá.

O tohle ale nejde. Až budeme stát před Bohem na Soudu, nebudeme souzeni podle svých služeb (ministry), dosažených úspěchů nebo počtu obrácených. V ten den bude existovat pouze jedno měřítko úspěchu: byla naše srdce úplně vydaná Bohu? Odložili jsme svou vlastní vůli a své denní pořádky a vzali jeho? Podlehli jsme nátlaku svých druhů a následovali dav nebo jsme opravdu hledali vedení pouze u něho samotného? Běhali jsme z konference na konferenci, abychom našli životní směr, nebo jsme hledali naplnění v něm?

Byl jsem povolán kázat Boží slovo už od svých osmi let. A mohu čestně říci, že celý svůj život bylo mou největší radostí slyšet od Pána. Vím, že když si stoupnu před lidi, abych kázal, říkám poselství, které mi dal Bůh. A toto poselství musí pracovat v mé vlastní duši dřív, než se odvážím je kázat ostatním. Mám radost z očekávání na Boha, abych uslyšel: „Tohle je cesta, po ní jdi.“

Teď ve svých sedmdesáti mám jen jednu touhu, jednu ctižádost: dovědět se víc a víc, abych říkal jen ty věci, které mi Otec dává. Nic z toho, co říkám nebo dělám ze sebe, nemá žádnou cenu. Chci být schopen tvrdit: „Vím, že můj Otec je se mnou, protože činím pouze Jeho vůli.“

Mnoho křesťanů žije v neustálé nespokojenosti. Nikdy nejsou spokojení s tím, co mají. Stále se dívají do budoucnosti a myslí si: „Kdybych mohl dělat právě tohle, nebo mít tamto, budu šťastný.“ Ale jejich naplnění nikdy nepřijde.

Spokojenost byla obrovskou zkouškou v Pavlově životě. Ostatně Bůh řekl, že ho mocně použije: „On jest má nádoba vyvolená, aby nosil jméno mé před pohany i krále, i před syny Izraelské“ (Skutky 9:15). Když Pavel poprvé přijal toto pověření, „hned v školách kázal Krista, pravě, že on jest Syn Boží“ (9:20). Apoštolova smělost rostla každým kázáním: „Saul pak mnohem více se zmocňoval a zahanboval Židy, kteříž byli v Damašku, potvrzuje toho, že ten jest Kristus“ (9:22).

Co se potom stalo? „Radu mezi sebou na tom zavřeli Židé, aby jej zabili“ (9:23). Tolik k Pavlovu povolání kázat dětem Izraele. Oni nejen že odmítli jeho poselství, ale ukládali mu o život. Jak zlověstný začátek služby, o které Bůh řekl, že bude mocná.

Pavel se potom rozhodl, že půjde do Jeruzaléma, aby se setkal se zbývajícími Ježíšovými učedníky. „Ale báli se ho všickni, nevěříce, by byl učedlníkem“ (9:26). Teď Pavel snášel dokonce horší odmítnutí. Jeho vlastní bratři v Kristu se od něj odvrátili.

Nakonec se Pavel rozhodl: „Při nejmenším se mohu dotknout pohanů.“ Přesto, když význačný pohan Kornélius hledal kazatele, aby s ním sdílel evangelium, neptal se po Pavlovi, obrátil se na Petra. Bez pochyby Pavel slyšel skvělé zprávy, přicházející z domu Kornélia: „Duch svatý byl vylit na pohany. Bůh jim zjevil Krista.“

Později musel Pavel sedět nečinně na sněmu v Jeruzalémě, když Petr prohlásil: „Muži bratří, vy víte, že od dávních dnů mezi námi Bůh vyvolil mne, aby skrze ústa má slyšeli pohané slovo evangelium a uvěřili“ (15:7). Zřejmě se Bůh rozhodl, že probuzení mezi pohany přijde skrze někoho jiného. Jak Pavel porozuměl, měl být stranou a sledovat, co se všechno přihodí.

Co myslíš, že se asi honilo Pavlovi hlavou, když tyto věci prožíval? Pravda je, že skrze to všechno — nespokojenost, bolest, ohrožování jeho života — učil Bůh svého služebníka něčemu rozhodujícímu: Pavel se učil být spokojený po krůčkách.

Později, když Pavel kázal v Antiochii, bylo jeho poselství předmětem sporu židovských vůdců. Tak Pavel prohlásil: „Aj, obracíme se ku pohanům“ (Skutky 13:46). Pavel tam kázal nežidům a velký počet se jich obrátil: „I rozhlašovalo se slovo Páně po vší krajině“ (13:48–49). Přesto dřív, než mohl Pavel okusit vítězství, „zbouřili Židé ženy nábožné a poctivé a přední měšťany, a vzbudili protivenství proti Pavlovi a Barnabášovi, i vyhnali je z končin svých“ (13:50).

Dále šel Pavel do Ikonia. Když zde kázal, „uvěřilo i Židů i Řeků veliké množství“ (14:1). Do města přišlo probuzení. Přesto i zde „se obořili na apoštoly i pohané i Židé s knížaty svými, aby je utiskli a kamenovali“ (14:5).

Dovedeš si představit Pavlův zmatek a skleslost? Pokaždé se zdálo, že je jeho povolání zmařeno. Bůh mu zaslíbil plodnou evangelizační službu. Ale pokaždé, když kázal, byl proklínám, napadán, kamenován. Jak reagoval? „Naučil jsem se dosti míti na tom, což mám“ (Filipenským 4:11).

Pavel nepochyboval, ani si neztěžoval. Nedomáhal se vědět, kdy se dostane ke králům a vladařům, aby jim kázal. V podstatě řekl: „Možná teď nevidím to, co mi Pán slíbil. Ale jednám ve víře, protože jsem spokojený, že jsem v Ježíši. Kvůli němu mohu žít každý den v plnosti.“

Pavel nepospíchal, aby ve svém životě viděl všechno naplněné. Měl neotřesitelné zaslíbení od Boha a držel se ho (lpěl na něm). V současné chvíli byl ochoten kázat, kdekoliv byl: svědčil žalářníkovi, námořníkům, několika ženám na břehu řeky. Tento muž měl světové poslání, přesto byl věrný, aby svědčil jednomu po druhém.

Ani Pavel nežárlil na mladší muže, kteří ho, zdá se, přehlíželi. Zatímco oni cestovali po světě, získávali Židy a pohany pro Krista, seděl Pavel ve vězení. Musel slyšet zprávy o velkých zástupech, obrácených muži, se kterými vedl boj pro evangelium milosti. Přesto Pavel těmto mužům nezáviděl. Věděl, že Kristu vydaný člověk se umí pokořit, ponížit stejně tak jako oplývat: „Jestiť pak zisk veliký zbožnost, s takovou myslí, kteráž na tom, což má, přestati umí … Ale majíce pokrm a oděv, na tom přestaneme“ (1. Timoteovi 6:6,8).

Svět by dnes možná Pavlovi řekl: „Jsi teď na konci svého života. Přesto nemáš žádné úspory ani investice. Všechno, co máš, je oděv na převlečení.“ Vím, jaká by byla Pavlova odpověď: „Ó, ale já jsem získal Krista. Já mám opravdu skutečný život.“

„Ale stále tě trápí ďábel, Pavle. Žiješ v neustálé bolesti. Vlastně trpíš jako nikdo, koho znám. Jak je tohle možné?“

„Chlubím se ve svém trápení. Když jsem slabý, tak jsem ve skutečnosti nejsilnější. Neměřím svou moc (sílu) světovými standardy, ale Pánovými.“

„A co tvůj sok Apollos? Poslouchají ho zástupy. Ty sloužíš jen malým skupinám nebo pouze jednomu člověku. Apollos je výmluvný řečník, ale tvá řeč je zavrženíhodná.“

„Nic z toho mě netrápí. Nehledám slávu v tomto životě. Mám zjevení slávy, která na mě čeká.“

„Ale co zaslíbení, která ti Bůh dal? Řekl, že budeš svědčit králům. Jediná chvíle, kdys to dělal, jsi byl v poutech. Musel jsi kázat v době, kdys byl vězněm. Kde je naplnění Božích zaslíbení ve tvém životě?“

„Můj Pán dodržel své slovo, které mi dal. Nebylo to způsobem, který jsem očekával, ale jeho způsobem. Bez ohledu na má pouta jsem kázal Krista v plnosti. A chlapče, tito vladaři byli usvědčeni. Když jsem končil kázání, třásli se. Bůh mi poskytl přízeň svým způsobem.“

„Pavle, skončil jsi jako hlupák. Každý v Asii se obrátil proti tobě. Čím více miluješ ostatní, tím méně jsi milován. Celou dobu jsi pracně budoval Boží církev, dokonce vykonáváním podřadných prací. Ale nikdo si toho necení. I pastoři, které jsi káral, tě teď zesměšňují. Někteří tě dokonce vyháněli od své kazatelny. Proč v této službě pokračuješ? Nemáš úspěch v pravém slova smyslu.“

„Já jsem již opustil tento svět se všemi jeho ambicemi a pochlebováním. Nepotřebuji chválu lidí. Víš, dostal jsem se do ráje. Slyšel jsem nevyslovitelná slova; slova, která není dovoleno lidem vyjádřit. Takže můžeš mít všechno soutěžení tohoto světa, se vším jeho úsilím. Já jsem se rozhodl neznat nic než Krista, a to Krista ukřižovaného.“

„Říkám ti, že jsem vítěz. Našel jsem perlu velké ceny. Ježíš mi poskytl moc, abych všechno položil a zase to všechno sám zvednul. Nuže, položil jsem to všechno a teď na mě čeká koruna. Mám ve svém životě pouze jediný cíl: vidět svého Ježíše tváří v tvář. Všechna trápení tohoto současného života se nedají srovnat s radostí, která na mě čeká.“

Ať jsou naše srdce jako Pavlovo, když usilujeme o vydaný život.