Vydaný smrti!
Jednoho dne o Letnicích ohlásil Petr zástupům v Jeruzalémě: „Ježíše toho Nazaretského… z uložené rady a předzvědění Božího vzavše a skrze ruce nešlechetných ukřižovavše, zamordovali jste“ (Skutky 2:22–23).
Co těmito slovy Petr myslel? Jeden řecký slovník překládá jeho slova takto: „Ježíš byl vydaný nepřátelům podle předurčeného Božího plánu.“
Jak podivný, nepochopitelný čin od údajně milujícího nebeského Otce. Bůh úmyslně vydal svého syna smrti! Bylo to, jako by schválně vedl Ježíše do rukou jeho nejhorších nepřátel a řekl: „Zde je můj syn, dělejte si s ním, co chcete.“ Potom přihlížel a neudělal nic, čím by nejhorším nepřátelům svého syna zabránil, aby ho zabili.
Co mělo být tím předurčeným plánem? Proč Bůh vydal svého vlastního milovaného syna smrti? Petr nám dává odpověď hned v následujícím verši: „…protože nebylo možné, aby ho [smrt] držela ve své moci“ (Skutky 2:24).
Bůh věděl, že je nemožné, aby Ježíš zůstal natrvalo v sevření smrti. Takže nic neriskoval, když svého syna vydal smrti. Věděl, že Ježíš vyjde z hrobu jako slavný vítěz nad smrtí, vzkříšený oživující mocí Ducha svatého!
Je však důležité porozumět časům, v nichž Petr tato slova promluvil. Až do Kalvárie byla smrt pro lidstvo velice strašnou věcí. Stále ještě to byla ďáblova doména, podléhající jeho vládě a panství. Proto byla smrt nepřítelem, kterého se lidé báli.
Bůh věděl, že tuto moc smrti je nutné zlomit. A proto vydal svého syna smrti: „aby skrze smrt zahladil toho, kterýž má vládařství smrti, to jest ďábla“ (Židům 2:14). Bůh chtěl odstranit osten smrti, zlomit Satanovu moc nad smrtí jednou provždy. Tak dovolil Ježíši sestoupit do smrti, aby ji pohltil.
Když Ježíš ležel tiše v hrobě, Satan se svými hordami jásal. Mysleli si, že dosáhli nezvratného vítězství. Ale hned od začátku se uskutečňoval Boží předurčený plán na vzkříšení života!
Bůh poslal svého Ducha svatého do samotných útrob smrti. A tam Duch svatý oživil Ježíšovo tělo vzkříšením z mrtvých. Potom z hrobu vyšel náš požehnaný Spasitel, přímo skrz těžký kámen. A vynořil se s tímto svědectvím:
„A živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti“ (Zjevení 1:18). Kristus tu říká: „Jsem ten, kdo má věčný život! Byl jsem mrtvý, ale pohleďte, jsem živý, teď a navěky. A mám ve svých rukou klíče od života a smrti.“
Ve chvíli, kdy Ježíš vyšel z vězení smrti, stal se vzkříšením a životem. A neudělal to jen pro sebe, ale pro všechny, kdo v něho od toho dne uvěří. Přinesl nám vzkříšený život, nad kterým nemá smrt vůbec žádnou moc!
A proto už není žádný důvod, aby se křesťan bál smrti nebo ji považoval za nepřítele. Náš Pán nad ní kompletně zvítězil: „Jehožto Bůh vzkřísil, zprostiv ho bolestí smrti“ (Skutky 2:24).
Jestli jsi přijal Ježíše jako svého Spasitele a Pána, pak v tobě přebývá jako mocná síla vzkříšeného života. A ta samá moc vzkříšení, která ho vyvedla z hrobu, zachová i tebe. „Čili sami sebe neznáte, že Ježíš Kristus jest v vás?“ (2. Korintským 13:5). Ve svém vnitřním člověku máš všechno, co je v Kristu, mocnou životní sílu, kterou Satan nemůže zničit!
Apoštol Pavel píše: „Vždycky zajisté my, kteříž živi jsme, na smrt býváme vydáváni pro Ježíše, aby i život Ježíšův zjeven byl na smrtelném těle našem“ (2. Korintským 4:11).
Když Pavel říká: „My, kteří živi jsme,“ opakuje Ježíšova slova ze Zjevení 1:18: „Jsem živý.“ Pavel tu mluví o křesťanech, kteří věří v Krista a jeho život zůstává v nich. Ale co nám Pavel v tomto verši vlastně říká? Říká nám, že i my jsme vydaní smrti!
Tak jako Otec vydal smrti svého syna, vydává smrti všechny, kdo jsou v Kristu. Bůh vede každého z nás za ruku k opravdovým branám smrti a říká: „Tady si vezmi, smrti, ještě tohoto. A dělej si s ním, co chceš!“ A v tu chvíli již není Boží ruka rukou ochrannou. Spíš nás uvádí do skutečných spárů smrti!
Ptáš se, proč to Bůh dělá? Dělá to ze stejného důvodu, pro který vydal smrti svého vlastního syna. On ví, že nás smrt nemůže držet! Smrtelná bolest a zármutek nás již nemůže pohltit nebo zničit. Máme v sobě životní sílu mocnější než smrt, život samotného Krista!
Bůh ví, že tu pro nás není žádné nebezpečí, stejně jako nebylo v případě Ježíše. A má pro nás předurčený plán, stejně jako měl pro svého syna. Tento plán nám přinese největší vítězství, které si dokážeme představit. Ale tohoto vítězství je možné dosáhnout pouze skrze smrt.
Pavel nás varuje: „Jestliže máš v sobě život vzkříšeného Krista, Bůh tě bude vydávat smrti každý den tvého života!“ „Vždycky zajisté my, kteříž živi jsme, na smrt býváme vydáváni pro Ježíše“ (2. Korintským 4:11).
Apoštol dodává: „Jakož psáno jest: Pro tebe mrtveni býváme celý den, jmíni jsme jako ovce oddané k zabití“ (Římanům 8:36). Řecký význam textu je tento: „Každý den jsme vydávaní smrti.“ Stručně řečeno, Pavel říká: „Každý den čelím nové smrtelné situaci.“
Prosím rozuměj, Pavel tu nemluví o fyzické smrti. Mluví o druhu smrti, která se nám děje denně v našem chození s Kristem. Když svědčí: „Na každý den umírám“ (1. Korintským 15:31), poukazuje na soužení, trýzeň, utrpení, úzkost, pronásledování, nebezpečí, trápení všeho druhu.
Pavel v podstatě říká: „My, kdo v sobě máme Kristův život, jsme neustále vydáváni jedné smrtelné situaci za druhou. Každý den se na nás tlačí nějaká nová zkouška, krize nebo pronásledování. Takže jestliže máš v sobě život Božího syna, můžeš očekávat, že se každý den svého života setkáš s nějakou smrtelnou situací!“
Zbožný apoštol Pavel byl plný Ducha svatého a zjeveného poznání. Vroucně se modlil a denně chodil v úzkém obecenství s Ježíšem. Přesto připustil, že dostával neustále rány, byl pomlouvaný, opovrhovaný, ponižovaný. Vedly se o něm klepy, lidé útočili na jeho charakter, haněli jeho jméno. A vrcholem všech těchto duševních útrap bylo, že byl sužován démonickými mocnostmi, zažil ztroskotání, byl bit a kamenován.
Pavel trpěl tolik a tak často, že se i jeho duchovní děti divily, proč neustále čelí nesnázím a pronásledování. Pokaždé, když ho přátelé navštívili, měl tvář samou modřinu nebo měl zlomené kosti nebo měl po těle šrámy.
Nemohli si pomoci, aby se svého duchovního otce nezeptali: „Kde jsou Boží zaslíbení pro tebe, Pavle? Kážeš, že Bůh ochraňuje a osvobozuje. Proč se to neděje tobě? Proč musíš vždy přinášet takový smutek, když nás přicházíš navštívit?“ Domnívali se, že Pavel musí být vinen nějakým hříchem.
Samozřejmě, že to Pavla hluboce zraňovalo. Byl mocným, upřímným a pravým kazatelem Boží milosti a kamkoli se obrátil, nadávali mu a pomlouvali ho. Pomluvy nakonec dosáhly takové výše, že si Pavel v dopise Timoteovi posteskl: „Každý v Asii je proti mně! Založil jsem všechny tyto sbory, ustanovil jsem jejich vedoucí. Ale teď se do mě pustili i oni!“
Apoštol řekl, že mu zůstal jediný přítel, Onezifor, který „se nestyděl za řetězy [pouta] mé“ (2. Timoteovi 1:16). Pavel o svém příteli řekl: „Tento člověk se za mé uvěznění nestyděl. Ví mnohem víc, než aby si myslel, že mám ve svém životě nějaký skrytý hřích!“
Pavel také řekl, že byl povzbuzen skupinou věřících, kteří „zakusili se mnou i vězení“ (Židům 10:34). Řekl: „tito lidé cítí totéž co já.“
Proč tito lidé stáli při Pavlovi v jeho zkouškách? Protože oni sami „byli i pohaněními i ssouženími jako divadlo učiněni, buďto účastníci učiněni byvše těch, kteříž tak zmítáni byli“ (verš 33).
Tito věřící se stali apoštolovými „společníky v soužení,“ protože stejné věci, které se staly Pavlovi, se staly i jim! Nemohli se podívat na apoštolovy těžké zkoušky a obviňovat ho, že to je soud za jeho hříchy. Ostatně snášeli stejné urážky. Museli s Pavlem soucítit, jinak by pochybovali o své vlastní duchovnosti!
Znám hluboce duchovního služebníka, který léta snášel satanské napadání a pronásledování od jiných věřících. Pokaždé, když jsem ho viděl, mě žádal, abych se za něj modlil ohledně jeho trápení. Rád jsem mu vyhověl, ale za čas, když jeho zkoušky stále přetrvávaly, už mě to obtěžovalo. Nakonec jsem se ho přímo zeptal:
„Nerozumím tomu, proč jsi stále sužovaný. Proč se zdá, že jsi neustále terčem démonických útoků? Jsi jedním z nejzbožnějších pastorů, které znám. Máš blízký vztah s Pánem, stále se modlíš, studuješ Jeho slovo. Proč by Pán dovolil, abys neustále čelil tak neměnnému trápení?“
Nemohl jsem si pomoci, abych si nemyslel: „Také mám zkoušky a špatná období, ale nemám je stále a ne takové, jako on.“ Za čas jsem o duchovnosti tohoto muže pochyboval.
Teď však vím, proč byl tento zbožný pastor denně vydávaný smrtelným situacím. Protože byl plný vzkříšeného života! Bůh ho chtěl mocným způsobem použít, a tak ho stále vydával smrti v každé oblasti jeho života. Přál si, aby nezůstalo nic, co by v něm mohlo zakrýt nádhernou manifestaci Krista.
Proto byl Pavel „denně vydávaný smrti.“ Proto byl napadaný, pomlouvaný, pronásledovaný, okradený, uvězněný, proto zažil ztroskotání, byl očerňovaný, nenáviděný, nepochopený. Satan upínal svou naději na to, že zničí svědectví života v něm. Věděl, že v Pavlově životě má brzy vyzařovat mocná manifestace Krista.
Pavel řekl, že jsme vydávaní smrti, „aby i život Ježíšův na těle našem zjeven byl“ (2. Korintským 4:10). Bůh nás přivádí do smrtelných situací, aby Kristův život v nás mohl být zjeven ostatním!
Apoštol také říká: „Za to mám jistě, že nás Bůh apoštoly poslední okázal jako k smrti oddané; nebo učiněni jsme divadlo tomuto světu, i andělům, i lidem“ (1. Korintským 4:9).
Jednoduše řečeno, jsou-li Boží svatí, plní Kristova života, vedeni do smrtelných situací, nikdy to není soukromá záležitost. Písmo říká, že jsme učiněni divadlem pro tři rozdílné inteligentní bytosti: anděly, démony a lidstvo.
Možná že právě teď bojuješ přímo v chřtánu smrti. Nepřítel přichází proti tobě a přináší problém za problémem, zaplavuje tě strachem. Někdy se ve svém boji cítíš úplně sám.
Nejsi však zatažen do nějakého tajného boje. Tvůj boj neprobíhá v nějakém temném koutě. Naopak, tři říše tě sledují s velikým zájmem. Démoni tě sledují, andělé tě sledují a lidé tě sledují. A všichni by rádi věděli: „Jak bude tento Boží služebník reagovat na svou zkoušku?“
O čem jsou takové veřejné „divadelní“ zkoušky? Proč musíme procházet takovou smrtí? Co to v nás je, co tím Bůh sleduje?
Náš nebeský Otec ví, že určité nespasené, nevykoupené oblasti v našich životech překáží plné manifestaci Kristova života v nás. On ví, kde je náš kámen úrazu, ví o našich překážkách, z čeho máme strach, zná naše ctižádosti, ambice a žádosti, ví o všem, co brání vyzařování Ježíše. A tak dovolí, abychom byli vydaní „smrtelným situacím,“ aby naše srdce od těchto překážek osvobodil.
Uvažuj o těchto případech:
1. Jestliže je tvou překážkou strach z lidí, Bůh ti může přivést do cesty někoho, jehož přítomnost tě paralyzuje strachem. Všechno, co tento člověk řekne nebo udělá, zvyšuje tvůj strach, dokud se nestane nesnesitelným. Za čas se začneš cítit ubitý, nehodný, zbytečný, sotva schopný to dál unést.
Viděl jsem, jak tento strach působí Božím svatým fyzickou bolest. Někteří končí kvůli „obtížné osobě“ ve svém životě hyperventilací (chorobně zvýšená plicní ventilace), doslova ztrácejí dech!
Odkud se takový suverénní nadčlověk bere? Proč Bůh dovolí, aby se takový muž nebo žena zapletl do tvého života? Je to proto, že tě tvůj milující Otec vydává smrti! Říká ti: „Tvůj strach z člověka brání vzácnému proudu Kristova života v tobě. Tudíž nemůže produkovat život v jiných. Tenhle strach v tobě musí skončit. Musíš mu zemřít!“
Možná že k Bohu voláš: „Pane, vysvoboď mě z toho!“ Ale Bůh odpovídá: „Ne, nechám smrt, aby konala své dílo. Já to všechno zařídil, abys byl přiveden k smrti!“
2. Jestliže je tvou překážkou ctižádost, ambice, může pro tebe Bůh otevřít dveře úžasné příležitosti. Může to být požehnání tak zřejmé a slibné, že je nemůžeš minout. Mohl by to být největší, nejžádostivější projekt tvého života. A Bůh ti dovolí, abys do něj vstoupil a myslel si: „To je ono! Konečně jsem dostal svou velkou šanci!“
Potom Pán dovolí, aby celá věc zkrachovala. Nakonec stojíš uprostřed ruin svého životního snu a voláš: „Pane, myslel jsem si, že tento projekt je tvoje vůle! Myslel jsem, že je to požehnání od tebe. Věrně jsem se za to modlil a tys mě přivedl až tak daleko. Jak jsi mohl dopustit, aby to tak bídně skončilo?“
Byl jsi vydaný smrti! Neúspěch tvého projektu představuje smrt tvých ambicí, smrt pro všechno, co brání tomu, aby se v tobě projevil Kristův život.
3. Tvou překážkou by mohla být i neuvěřitelná zjevení, která přijímáš z Božího slova. Možná se ptáš: „Jak by se mohlo nejnovější zjevení někdy stát překážkou těm, kdo milují Ježíše?“ Věř mi, že se to stává mnoha oddaným následovníkům Ježíše, a mohlo by se to stát i tobě!
Jednoho dne se možná raduješ z nových pravd, které se pro tebe otevřely. Hlubokomyslné doktríny se pro tebe stávají jasnější než kdykoliv předtím. A tvá důvěra roste, protože důsledně uplatňuješ každé nové zjevení ve svém chození s Pánem. Jsi si tak jistý svým postavením v Kristu, myslíš si: „Konečně jsem našel biblické principy, abych mohl žít naplno vítězný život!“
Potom je tvá duše bez jakéhokoliv zjevného důvodu vystavena suchu. Tvá radost a jistota ustoupí pocitu slabosti a zbytečnosti. Tvou duši naplní nevysvětlitelná deprese a každý den se pro tebe stává břemenem.Písmo, které se ve tvém srdci stávalo tak živé, se teď zdá zavřenou knihou. Místo, abys přijímal zjevení, říkáš si teď, jestli se ještě vůbec někdy něčemu naučíš. Myslíš si: „Zdá se, že už asi nikdy nepochopím ani ty nejjasnější pasáže písma. Nemohu získat od Boha ani jednoduché slovo. Asi jsem duchovní ignorant!“
Problém není ve tvém intelektu. Jsi vydávaný smrti! Tvá vyprahlost je určena k tomu, aby uspíšila tvou smrt každému spoléhání se na tělo. Je to smrt tvé tendenci chlubit se a oslavovat zjevení, které jsi dostal, místo abys měl radost z Krista.
Pravdou je, že zjevení má tendenci produkovat pýchu. Tohle je ten pravý důvod, proč dal Bůh do Pavlova těla osten. Chránil tím Pavla od vychloubání se mnoha úžasnými zjeveními, které dostal. Bůh chtěl, aby jeho věrný služebník zůstal ve všech věcech pokorný!
Celý tento proces, abychom obstáli ve „smrtelných situacích,“ se může zdát krutý. Bezpochyby je to jeden z nejbolestivějších aspektů našeho chození s Ježíšem. Pokud však smrti dovolíme, aby v nás dokončila své dílo, bude z nás volně proudit Kristův pravý vzkříšený život. Ale na druhé straně, pokud toto dílo smrti odmítneme, nikdy v sobě Kristův život mít nebudeme!
Když něčemu zemřeme, ať bylo tou překážkou cokoliv, přestává nás ta věc pevně svírat. Není již tím, kdo nám přikazuje, není již zdrojem pro odvádění pozornosti naší mysli nebo ducha.
Ale kdykoliv Bůh vydává křesťany smrtelným situacím, reagují odlišně. Mnozí reptají a stěžují si. Volají k Bohu: „Pane, uchraň mě toho! Mám toho dost. Je toho mnohem víc, než kolik zvládnu!“
Jiní jsou přesvědčení, že je Bůh zklamal. Rádi by věděli: „Kde byla Boží osvobozující moc, když jsem ji nejvíc potřeboval? Proč nedodržel své slovo? Jeho zaslíbení nefungují!“
Ale ať už čelíme jakékoliv smrtelné situaci, Bůh ví, že to není náš konec. Ví, že neumíráme navždy. Smrt, kterou projdeme, nás nemůže držet ani zničit. Úžasným plánem našeho Otce je, aby nás jeho Duch svatý provedl naší zkouškou vítězně, abychom byli plní vzkříšeného života!
Jednoduše řečeno, naše smrtelné situace jsou určené k ukončení jistých osobních zápasů. Náš Otec nás přivádí na místo, kde si uvědomíme, že musíme být absolutně závislí na Kristu, jinak se z toho nikdy nedostaneme. Chce, abychom řekli: „Ježíši, pokud mě nevysvobodíš ty, je to beznadějné. Důvěřuji ti, že ty to všechno uděláš!“
Pavel prožil tento druh smrti. V určitém bodě svého života přestal hledat vysvobození ze svých smrtelných situací. Jsem si jistý, že na začátku svého chození s Kristem zažil těžké časy. A stejně jako většina z nás pravděpodobně doufal, že když bude Pánu dostatečně důvěřovat, bude přede všemi těžkostmi ochráněn.
Když byl Pavel například poprvé uvržen do vězení, možná prosil o vysvobození: „Pane, otevři dveře tohoto žaláře. Vyveď mě odsud kvůli evangeliu!“ Podobně jeho první ztroskotání asi krutě testovalo jeho víru. A jeho první bití možná způsobilo, že zapochyboval, že je Bůh schopen dodržet své slovo: „Pane, slíbil jsi, že mě ochráníš. Nerozumím tomu, proč prožívám tak strašnou zkoušku!“
Přesto se Pavlova situace stále jen zhoršovala. Písmo nepředkládá mnoho důkazů, že by apoštol někdy zažil velké vysvobození ze svého soužení.
Věřím, že když Pavel ztroskotal podruhé, musel si myslet: „Vím, že Pán zůstává ve mně. A tak musí mít pro tuto zkoušku důvod. Řekl mi, že všechny věci napomáhají k dobrému těm, kteří milují Boha a jsou povoláni podle jeho záměrů. Je-li tohle způsob, aby se v mém životě silněji projevoval Kristus, ať se tak stane. Utonout nebo plavat, můj život je v jeho rukou.“
Při třetím ztroskotání možná Pavel řekl: „Podívejte se na mě, všichni andělé ve slávě! Podívejte se na mě, všichni zlí démoni z pekla. Podívejte se na mě, všichni bratři a hříšníci. Opět sestupuji do hlubokých, temných vod, do samotného chřtánu smrti. Jsem podívanou vystavenou pro každého z vás, abyste to viděli!“
„Chci, abyste všichni poznali, že Bůh ví, že smrt mě nemůže držet! Řekl mi, že tohle není můj konec, ještě neodcházím. Nebudu se mého Pána ptát, proč jsem takto zkoušen. Vím, že tato smrtelná situace skončí velikým vítězstvím pro něj. Takže vy všichni, kteří mě pozorujete, uvidíte, jak moje víra vychází ven tak ryzí, jako zlato!“
Přál bych si potkat Pavla v posledních, vyzrálých letech jeho chození s Pánem. Zeptal bych se ho: „Bratře, co tě ochránilo před odpadnutím a vzdáním se? Byl jsi neustále ze všech stran utlačován.“
Věřím, že by mi Pavel odpověděl: „Ano, byl jsem v tlaku. Ale nic z toho mě nezahnalo do úzkých.“
„Ale píšeš, žes byl svými zkouškami často uveden do rozpaků,“ pokračoval bych.
Možná by odpověděl: „To je pravda, ale nikdy, ani jednou jsem nepodlehl zoufalství.“
„Byl jsi také pronásledovaný víc než kdokoliv jiný.“
„Ano, byl. Ale Pán se mě kvůli tomu všemu nikdy nezřekl.“
„Často jsi byl ubitý nemocemi a soužením.“
„Jistě. Ale nic z toho mě nezničilo.“
Dnes Pavel svědčí celému světu: „Myť se všech stran úzkost máme, ale nebýváme cele potlačeni; v divných jsme nesnadnostech, ale nebýváme v tom pohlceni; protivenství trpíme, ale nebýváme opuštěni; býváme opovrženi, ale nehyneme“ (2. Korintským 4:8–9). Chce, aby Boží lidé věděli: „Všechny vaše problémy jsou lehoučké, pomíjivé soužení. A vytvářejí ve vás věčnou hodnotu slávy, která převyšuje vaše chápání!“ (viz verš 17).
Pavel nám říká: „A tak smrt v nás moc provodí, ale v vás život“ (2. Korintským 4:12). Apoštol velice jasně oznamuje: „Tohle je důvod, proč nás Bůh vydává smrti. Dělá to proto, aby Kristův život proudil z nás k ostatním! Jestliže dovolíme, aby v nás smrt dokončila své dílo, vytryskne z nás Kristův život. A naše svědectví přinese život všem, kdo ho uslyší!“
Pán nás vydává smrti, smrti veškeré žádosti, hříchu, ctižádosti, těla a pýchy, tak aby naše nejvnitřnější bytost přetékala čistými, život dávajícími vodami. Říká nám: „Smrt, do které jsem tě vedl, má přinést život lidem kolem tebe. Pouze služebník, který zemřel tomuto světu, může skutečně přinášet Kristův život do oblasti svého vlivu!“
Zapamatuj si, že až nastanou finanční problémy, až udeří fyzická bolest, až budou pomlouvat tvé jméno a charakter, budou všechny oči upřené na tebe. Tvoji spolupracovníci, kolegové, členové tvé rodiny, tvoji bratři a sestry v Kristu, i cizí osoby tě budou sledovat a čekat na tvou reakci.
Co z tebe uvidí proudit v takových chvílích? Uvidí víru, důvěru, odevzdanost? Nebo uvidí zoufalého, reptajícího křesťana, který sám nevěří v Ježíšovu moc vzkříšení?
Milovaní, ať ve vás smrt dokončí své dílo! Ať odstraní všechno, co brání proudu Kristova života z vás k ostatním.
Řekni Hospodinovi: „Otče, vím, že tyto potíže se mi nepřihodily proto, že se na mě hněváš. Dějí se proto, že se snažíš něčeho dosáhnout v mé duši. Jednej s tím, Pane. Ať to zemře a z té smrti ať přijde život.“