Vyjděte ze Sodomy

Kdysi jsem slyšel jednoho pastora, jak říká svým posluchačům: „Starý zákon nemá pro naši dobu význam. Není třeba jej ještě studovat.“

Jak se mýlil! Jeden důvod, proč miluji čtení Starého zákona, je to, že vysvětluje Nový zákon v jasných, jednoduchých termínech. Jeho příběhy jsou plné modelů a stínů věčných pravd, vyjádřené v praktických životech skutečných lidí.

Například – ve Starém zákoně je Izrael modelem křesťana a Egypt představuje svět. A cesta Izraelců přes poušť představuje naši duchovní práci jako křesťanů. Také strom, který uzdravil vody v Marah, je modelem Kristova kříže. A skála, ze které vyšly vody na poušti, je modelem našeho Spasitele, do kterého udeřili na kříži.

Opravdu, Písmo objasňuje, že všechny fyzické bitvy Izraele odrážejí jako v zrcadle naše duchovní bitvy dnes: „A toto všechno se jim stalo na výstrahu a bylo to zapsáno pro napomenutí nám, ke kterým dospěly konce věků“ (1. Korintským 10:11). I svatostánek a jeho vybavení jsou příklady nebeských věcí: „Ti slouží obrazu a stínu nebeských věcí, jak bylo Mojžíši od Boha sděleno, když měl dokončit stánek. Řekl mu přece: Hleď, abys všechno udělal podle vzoru, jenž ti byl ukázán na této hoře“ (Židům 8:5).

Všechny tyto starozákonní příklady jsou určené k tomu, aby nás uchránily před upadáním do nevíry, jako se to stalo Izraeli. Autor epištoly Židům píše: „Vynasnažme se tedy vstoupit do toho odpočinku, aby snad někdo neupadl do téhož příkladu neposlušnosti“ (4:11). Jinými slovy: „Studujte Starý zákon a učte se na příkladu Izraele. Nedělejte stejné chyby, jako udělali oni!“

Kdykoliv nerozumím pravdě v Novém zákoně, uchyluji se ke Starému zákonu, abych to tam našel nějak vysvětlené. Například – řekněme, že se chci naučit, jak strhnout jakoukoliv duchovní zeď, kterou možná ďábel postavil v mém životě. Obrátím se k příběhu Jozue, abych poznal, jak padly zdi Jericha. Fyzická bitva Izraelců s těmito zdmi mi poskytuje obrázek a vzor, které mi pomohou porozumět, jak mohu strhnout všechny zdi, které mi brání v dosažení plnosti v Kristu.

Podobně, jestliže se chci naučit o přemáhání, vítězství v modlitbě, obracím se k příběhu Jákoba, abych věděl, jak zápasil s andělem. Nebo, jestliže se chci naučit, jak uchránit své pomazání jako služebníka, budu číst o Samsonovi, abych nastudoval, jak své pomazání ztratil.

Tímto způsobem nám příběh Sodomy poskytuje mocný příklad Boží nenávisti k hříchu. Apoštol Petr píše: „Bůh…města Sodomu a Gomoru obrátil v popel, když je odsoudil ke zkáze, aby dal výstrahu budoucím bezbožníkům“ (2. Petr 2:6). Petr říká: „Tohle je účel toho, co Bůh udělal Sodomě. Jeho jednání s tímto městem by mělo být příkladem pro každou společnost!“

Připomeňme si příběh Sodomy, abychom mohli odkrýt Novozákonní pravdu, kterou objasňuje:

V 19. kapitole Genesis čteme příběh Lota, který byl Abrahamovým synovcem. Apoštol Petr popisuje Lota jako spravedlivého muže (viz 2. Petr 2:7–8). Ale Lot žil na místě, kde nikdy neměl být – v hříšné Sodomě.

I dnes je Sodoma spojována se vším, co je hříšné, zlé, násilnické, zvrhlé a bezbožné. Hříchy města se staly tak ohavné a nemravné, jejich odporný zápach dosahoval až do nebe. Nakonec Bůh řekl: „Dost! Hřích tohoto města vystoupal k nebi. Teď Sodomu do základů vypálím!“ (Hebrejský význam „Sodomy“ je „sežehnutý, vypálený.“)

Většina z nás přemýšlí o Sodomě jako o typu novodobého hříšného města – jako je San Francisco, se svými militantními homosexuály, nebo New York City se svou chamtivostí a násilím, nebo New Orleans se svými ďábelskými masopusty. Ale pravda je, že se potřebujeme jen podívat na svá srdce, abychom našli Sodomu.

Víš, všichni jsme se narodili se sodomitskou povahou – se srdcem, které je neobyčejně hříšné, plné všech zlých věcí. „Anobrž raději nepravosti v srdci ukládáte, a násilí rukou svých v zemi této odvažujete“ (Žalm 58:2). „Převrácenost všeliká jest v srdci jeho, smýšlí zlé všelikého času, sváry rozsívá“ (Přísloví 6:14). „Srdce, kteréž ukládá myšlení nepravá, noh kvapných běžeti ke zlému“ (verš 18).

Ježíš sám řekl, že je v nás od narození sodomitská přirozenost: „Ze srdce totiž vycházejí zlé myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, falešná svědectví, urážky. Tyto věci špiní člověka…“ (Matouš 15:19–20).

Navzdory této přirozenosti nazval Bůh Lota spravedlivým. Ale Lot měl hluboký duchovní problém: byl přivázán neviditelným provazem k Sodomě! Toto hanebné město mělo vliv na jeho srdce. A Lot se z něj nedokázal uvolnit, navzdory neustálému rozkladu své duše: „Neboť když ten spravedlivý muž mezi nimi bydlel, trýznil den za dnem svou spravedlivou duši tím, co viděl a slyšel: jejich zločinnými skutky“ (2. Petr 2:8).

Lot věděl dobře, že nemá zůstávat v Sodomě. Písmo říká: „Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá“ (Žalm 1:1). Lot se možná rozhodnul: „To je to – musím se odsud dostat! Jestli tu ještě chvíli zůstanu, tak se mě ta nepravost zmocní. Bude mě to stát mou duši!“ Ale nikdy neměl sílu vůle odejít.

Bůh již dal Lotovi nejméně jednu příležitost odejít. Ve 14. kapitole Genesis čteme, že spojené armády čtyř králů přepadly Sodomu a Gomoru, vyrabovaly města a vzaly lidi do zajetí. Lot a jeho rodina byli mezi zajatými (viz Genesis 14:12).

Když o útoku uslyšel Abraham, vyzbrojil svých 318 služebníků a útočníky pronásledoval. A působením Boží zázračné moci přemohl tyto nepřátelské krále a získat všechno zpět. „I odjal zase všecko zboží; také i Lota bratra svého s statkem jeho zase přivedl, ano i ženy a lid“ (verš 16).

Lotovi se dostalo nadpřirozeného vysvobození ze Sodomy. Ale místo aby hříšné město opustil, rovnou se do něj vrátil!

Můj zesnulý přítel Leonard Ravenhill, veliký Boží prorok, napsal knihu „Sodoma neměla Bibli.“ Skutečně, Sodoma neměla žádné Písmo svaté – ale toto město mělo jedno z nejmocnějších kázání, které kdy bylo lidstvu kázáno. Tím kázáním byl Abraham – zbožný muž, který symbolizoval spravedlnost.

Lidé ze Sodomy viděli Abrahama uctívat, platit desátky a chodit pokorně před Hospodinem. A když odmítl přijmout odměnu za záchranu jejich města, byla to milující výtka jejich hříšného životního stylu. Abraham nemohl přijmout ani řemínek obuvi ze Sodomy! (viz verš 23).

Tento příklad zbožného muže měl způsobit, aby se Lot otřásl hrůzou – ale nestalo se. Lot stále odmítal opustit Sodomu. Často jsem si říkal: „Proč Lot nešel? Bible říká, že miloval Boha. Určitě měl obavy o svou duši.“

Věřím, že Bůh nám v této pasáži na něco ukazuje. Tím bodem je, že žádný člověk – ani svatý kazatel jako Abraham – nás nedokáže osvobodit od hříchů v našem srdci. Nikdo nás nemůže vyvést ze Sodomy – protože lidské tělo nemá samo o sobě moc, která by poskytla úplné a kompletní osvobození!

Lot představuje druh bojujících křesťanů dneška. Tento věřící vírou přijal udělenou spravedlnost Krista. Ale jeho duše je zmítaná hříchem, který vidí jak ve společnosti, tak ve svém vlastním srdci. Ví, že miluje Boha. Ale něco v jeho duši zůstává – možná špatný zvyk nebo neodbytné zlé myšlenky.

Boží zákon mu říká: „Odlož stranou každé břemeno a zakořeněný hřích. Mzdou hříchu je smrt.“ Opravdu, zákon neustále vyžaduje poslušnost tohoto věřícího. Ale také neustále usvědčuje jeho srdce. Pokaždé, když selže, zaječí: „Vinen!“

Tento křesťan ví, že je neschopný opustit svůj hřích. Čas od času Bohu slibuje, že se polepší. Ale vždy jen přidává ke své nepravosti. A nakonec volá: „Jsem úplně svázaný. Nemám žádnou moc, abych to přemohl.“ Nedokáže se sám ze Sodomy dostat!

Pod Starou smlouvou byla vyžadována absolutní poslušnost. Boží zákon neslevil při nejnepatrnější neposlušnosti. Jednoduše řečeno, duše, která zhřešila, zemřela.

Tato přikázání byla jasně stanovena, popisovala dokonalou poslušnost a požadavky svatého Boha. Ale zákon neučinil v těle žádné opatření pro takovou poslušnost. A člověk sám sebe shledal úplně neschopným dodržovat přikázání zákona. Pavel nazval zákon jako: „…jho na šíji učedníků…které nemohli unést ani naši otcové ani my?“ (Skutky 15:10).

Ale Pavel také píše, že „…zákon byl naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry“ (Galatským 3:24). Zákon odhalí naše srdce, naučí nás, že máme slabou vůli, že jsme bezmocní jako děti, že potřebujeme spasitele.

V tuto chvíli bys možná rád věděl: „Proč od nás Bůh vyžaduje absolutní poslušnost, a přitom nás nevybaví mocí, abychom jí dostáli?“ Bible to objasňuje: Bůh nás musí dostat na místo, kde si uvědomíme, že nemáme žádnou moc, abychom unikli našemu hříchu!

Dal Izraeli 400 let utrpení, aby se naučili, že nejsou schopni se postarat o své vlastní vysvobození. Nedokázali se sami, ve své síle, zbavit svých otrokářů. Potřebovali vysvoboditele – Boha, který natáhne svou ruku a vyvede je z jejich otroctví.

A trvalo to staletí – až do času Zachariáše – aby Izrael uznal svou potřebu vykupitele. Nakonec se přesvědčili, že potřebují spasitele, který bude „…jeho zdí ohnivou vůkol, a slávou budu u prostřed něho“ (Zachariáš 2:5). Bůh sám bude ohněm kolem nich – a Jeho sláva v nich!

Ale mnoho dnešních křesťanů se stále ještě této lekci nenaučilo. Žijí pod zákonem – snaží se ve svém těle, dávají sliby Bohu, pokoušejí se osvobodit ze svého hříchu. Každý den vstávají se slovy: „Tohle je ten den, Pane! Najdu sílu a také sílu vůle, abych zlámal tyto okovy. Jen trochu víc námahy a budu svobodný!“

Ne – to se nikdy nestane! Skončí to jen ve větší vině. Zákon je určený k tomu, aby je vedl ke kříži – k uznání jejich bezmocnosti, jejich potřeby vykupitele!

Možná zůstáváš v pohodě a myslíš si: „Toto poselství se na mě nevztahuje. Nemám žádný zakořeněný hřích. Nejsem zapleten ve smilstvu nebo cizoložství, a také nepiji ani nekouřím. Díky Bohu, není ve mně nic ze Sodomy.“

Nemůžeš se víc mýlit! Jakub píše: „Každý, kdo je pokoušen, je vlečen a váben svou vlastní žádostivostí“ (Jakub 1:14). Všichni jsme vábeni našimi žádostmi – každý z nás, bez výjimky!

Jakub pak dodává: „…když žádostivost počne, porodí hřích…“ (verš 15). Mluví tu o procesu narození. V každém z našich srdcí je lůno žádostí – a každý hřích, kterého se dopustíme, se narodí v tomto lůně. Tak jako žádné dvě děti nejsou stejné, žádné dva hříchy nejsou stejné. Každý člověk vytváří svůj vlastní druh hříchu. A po léta jsou se svých tajným hříchem v pohodě. Podobně jako Lot se k němu stávají slepí a začínají ho brát na lehkou váhu.

Přemýšlím o mnoha takových příkladech v těle Kristově. Přimhouříme oko nad hříchem vyhledávání chvály od druhých. Přimhouříme oko nad hříchem touhy po postavení. Přimhouříme oko nad hříchem pýchy na naše duchovní kořeny, na naše biblické znalosti, na náš důsledný modlitební život. Sami sebe možná vidíme jako pokorné, laskavé, učenlivé – ale my nejsme!

Bůh nebere žádný z našich hříchů na lehkou váhu. Naučil jsem se to dost nepříjemným způsobem. Když se dnes podívám zpátky na svých téměř padesát let služby, mám pocit odporu k dobám, kdy jsem byl oklamán hříchem pýchy.

Vzpomínám si, že jsem byl uvádějícím mluvčím na jedné místní konferenci pastorů. Myslel jsem si: „Bůh mi požehnal tak velikým zjevením. Nejsem ohromen žádným z těchto lidí velkých jmen. Bůh mě od mého narození oddělil jako pomazaného kazatele!“

Nedlouho poté jsem skončil pod pátracím reflektorem Ducha svatého – a ten zasvítil přímo na mou pýchu. Kdybych se nedržel Pavlova napomínání, abych minulé věci hodil za sebe, skončil bych v zoufalství. Ale Bůh mi ukázal svou milost. Díky Pánu za jeho milosrdenství a trpělivost, kterou se mnou má, tenkrát i teď.

Dnes je voláním mého srdce: „Pane, vím, že nejsem ten pokorný, skromný služebník, který jsem si vždycky myslel, že jsem. Jsem domýšlivý, sebevědomý, impulsivní. Teď jsem si uvědomil, že každé pomazání, které mám, je jen díky tvé láskyplné péči!“

Moje žádosti nemusí být tvými žádostmi. Ale věřím, že existují tři věci, které musíme my všichni udělat, máme-li být vysvobozeni ze Sodomy:

I řekl Hospodin: Proto že rozmnožen jest křik Sodomských a Gomorských, a hřích jejich že obtížen jest náramně“ (Genesis 18:20). Všichni rádi slyšíme o Boží milosti, milosrdenství a trpělivosti. Ale nechceme čelit skutečnosti, že někdy v budoucnu, brzy, půjde Bůh proti všemu, co je ze Sodomy.

Bůh zjevil svou přirozenost Mojžíšovi takto: „Nebo pomíjeje Hospodin tvář jeho, volal: Hospodin, Hospodin, Bůh silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě, Milosrdenství čině tisícům, odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích…“ (Exodus 34:6–7). Ale v tom samém verši Bůh dodává: „…(Bůh) kterýž nikoli neospravedlňuje vinného…“ (verš 7).

Hospodin říkal: „Nezamhouřím oči nad hříchem! Ano, jsem milosrdný a trpělivý. Ale přichází čas, kdy má trpělivost s tvým hříchem skončí. A tehdy Sodomu vypálím!“

Lot dostal toto varování. Dva andělé k němu přišli a řekli: „Vstaň, vezmi ženu svou a dvě dcery své, kteréž tu jsou, abys nezahynul v pomstě města“ (Genesis 19:15).

Víme, že Lot nebral toto varování vážně. Vlastně spal tak tvrdě, že ho příští ráno museli andělé vzbudit. Lotovi zeťové si museli myslet: „Kdyby doopravdy věřil tomu varování, už by byl na cestě pryč. Ale on tomu nevěří – tak proč bychom měli my?“ To by pro nás mělo být lekcí! Můžeme svědčit o Ježíšově návratu, jak chceme. Ale jestliže nebudeme žít, jako by se Kristus už chystal k návratu, nikdo nám nebude naslouchat!

Nuže, já věřím v to, co se nazývá „Boží ultimáta (poslední výzvy).“ To je, když Duch svatý ví, že tě tvůj hřích chce co nejdřív zničit. Ale dřív, než se tvá tajná žádost rozhoří stravujícím plamenem, přijde k tobě Pán a řekne: „Já jsem Bůh milosti a chci tě odtud vyvést. Ihned se odvrať od svého hříchu. Poslechni mé slovo!“

Tato ultimáta najdeme všude v Bibli. Například Ananiáš a Safira byli varováni, aby nezarmucovali Ducha svatého tím, že budou lhát. A když to udělali, padli mrtví k zemi (viz Skutky 5). Rovněž Pavel varuje před zarmucováním Ducha: „A nezarmucujte Božího Svatého Ducha, jímž jste byli označeni ke dni vykoupení“ (Efezským 4:30).

Nezáleží na tom, jak moc se modlíš nebo postíš, nebo jak věrně pracuješ na Božím díle. Jestliže nepřipustíš, že tvůj hřích byl zplozen tvými žádostmi – a nevěříš, že Bůh s ním bude vážně jednat – jsi oklamán!

Lotův den zúčtování nakonec přišel. Divoká chátra Sodomitů obklíčila jeho dům, bušila na dveře a vykřikovala oplzlosti. Dožadovali se, aby jim Lot poslal ty dva anděly, aby je mohli znásilnit: „I volali na Lota, a řekli jemu: Kde jsou ti muži, kteříž přišli k tobě v noci? Vyveď je k nám, ať je poznáme“ (Genesis 19:5).

Byla to hrůzná scéna. Přesto se Lot ve své reakci pokusil mužům nabídnout dohodu. Očividně byl Lot soudcem v Sodomě, protože seděl v městské bráně a měl reputaci, která ho chránila. Tak se pokusil chátře domluvit. Šel dokonce tak daleko, že je nazýval „bratry“ – což dokazuje, že bral hřích Sodomy příliš na lehkou váhu!

„…Prosím, bratří moji, nečiňte zlého. Aj, mám teď dvě dcery, kteréžto nepoznaly muže; vyvedu je nyní k vám, čiňte s nimi, jak se vám líbí; toliko mužům těmto nic nečiňte…“ (verše 7–8).

Jeden teolog píše, že Lot věděl, že tito muži jeho dcerám neublíží, protože to byli homosexuálové. Možná si Lot sám pro sebe odůvodnil: „Tito muži jsou homosexuální prostituti, hledající uspokojit své perverzní chtíče. Nejsou pro ženy žádnou hrozbou. Když jim teď pošlu své dcery, vrátí se zítra domů nedotčené.“

Jak směšné! I kdyby to byla pravda, Lot by se snažil zbavit jednoho hříchu jiným. Ale je nemožné vyjednávat s chtíčem! Kdykoliv se kolem něj pokusíš postavit meze, vždycky je prolomí, rozlije se za své hranice.

Lot je příkladem toho, co může skrytý hřích udělat se spravedlivým člověkem. Je jasné, že byl oklamán. Jeho hřích v něm vyvolal tak nebezpečný stav, že by se vzdal všeho, aby si zachoval tvář – včetně své milované rodiny. Pravděpodobně si myslel: „Kdyby to vyšlo, zachráním své dcery a rovněž svou reputaci. Všechno bude jako předtím. Život v Sodomě vůbec není tak špatný!“

Tento muž nebyl připravený čelit realitě! Zbytečně prodlužoval čas, kdy bude skládat účty – stále čachroval, pokoušel se odložit Boží vysvobození ve svém životě. A moji milí, tohle je postoj mnoha dnešních křesťanů. Přesvědčují sami sebe: „Můj Bůh je Bůh milosrdenství. Osvobodil mě z hříchu dříve a udělá to zas.“

Ne! Bůh ti v této pasáži říká: „Žádné další smlouvání. Žádné další obchodování s lehčím hříchem za těžší hřích. Všechno to musí pryč!“

Lot by zemřel při holocaustu, kdyby Bůh nevzal věci do svých rukou. Hospodin doslova popadnul Lota a jeho rodinu a vytáhnul je z města: „A když prodléval, chopili muži [andělé] ruku jeho, a ruku ženy jeho, a ruku dvou dcer jeho, nebo se slitoval nad ním Hospodin; i vyvedli jej, a pustili za městem“ (Genesis 19:16).

Jak nádherný obrázek Novozákonní milosti našeho Pána! Jak Lot prodléval na pokraji zkázy, bez jakékoliv síly nebo vůle sám se zachránit, Boží ruka vedla tohoto zmateného, oklamaného, hříchem spoutaného muže do bezpečí. V podstatě Lotovi řekl: „Miluji tě, a nenechám tě zemřít v tomto holocaustu. Jsi spravedlivý muž, Lote – a já jsem tě varoval. Teď běž!“

„Kristus totiž, když jsme my ještě byli bezmocní, v určený čas zemřel za bezbožné“ (Římanům 5:6). Doslovný význam pro „bezmocní“ je zde „bez schopnosti nebo vůle.“ Bůh říká, že je ochotný jednat v náš prospěch – protože nemáme nic, co bychom dali!

Hospodin měl pro Lota ještě jeden příkaz: „Zachovejž život svůj, neohlédej se zpět, ani se zastavuj na vší této rovině; ujdi na horu, abys nezahynul“ (Genesis 19:17). Hora tu představuje Boží přítomnost, místo kde jsi sám s Bohem. Vidíme tento obrázek všude v Písmu: Bylo to na hoře, kde se Mojžíš setkal s Boží slávou…kde byl Kristus proměněn před svými učedníky…kde Ježíš hledal svého Otce v modlitbě. Všechny tyto věci se staly na hoře.

„Veliký jest Hospodin, a převelmi chvalitebný v městě Boha našeho, na hoře svatosti své“ (Žalm 48:1). „…Poďte, a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova, a bude nás vyučovati cestám svým, i budeme choditi po stezkách jeho…“ (Izaiáš 2:3). Je tu poselství: „Když tě Bůh osvobozuje vírou v Jeho zaslíbení, utíkej rovnou na horu Jeho svatosti!“

Ale Lot stále ještě nebyl ochotný utíkat do Boží přítomnosti. Řekl: „…ale jáť nebudu moci ujíti na tu horu, aby mne nepostihlo to zlé, a umřel bych“ (Genesis 19:19). Místo toho žádal Hospodina, aby ho nechal jít do města Ségor.

Bůh mu to dovolil. A Lot nakonec opravdu skončil na hoře. Ale když už tam jednou byl, stalo se ještě něco horšího než v Sodomě. Lot se opil a byl sveden svými dvěma dcerami, které porodily syny zplozené v krvesmilstvu. Jak tragický obrázek! A to všechno se stalo proto, že Lot – ačkoliv byl vysvobozen – nepokračoval dál do plnosti v Bohu.

Věřím, že následující pasáže zjevují, jak nás Bůh vysvobozuje ze Sodomy:

„Tak jako nám jeho božská moc darovala všechno, co patří k životu a zbožnosti, skrze poznání Toho, který nás povolal svou slávou a ctností, jejichž prostřednictvím nám byla darována veliká a drahá zaslíbení, abyste se díky nim stali účastníky božské přirozenosti, když jste unikli zkáze, která ve světě panuje skrze žádosti“ (2. Petr 1:3–4).

Bůh k nám přichází, když jsme oklamáni a svázáni, s mocnými sliby úplného a kompletního vysvobození. Říká: „Zavazuji se, že tě vysvobodím a ochráním před nepravostí. A dám ti srdce, abys mě poslouchal. Ať se tě nepustí moje zaslíbení!“

Jak nádherná, osvobozující pravda! Jsme vyváděni z našeho hříchu tím, jak přijímáme Boží zaslíbení za své. Chvíli o tom přemýšlej. Petr řekl, že věřící, na které se ve své epištole obracel, „…unikli zkáze, která ve světě panuje skrze žádosti“ (verš 4). Jak tito křesťané unikli hříchu? Byla jim darována božská moc – život a zbožnost – skrze jejich víru v Boží zaslíbení!

Drahý svatý, tvůj otec chce, abys znal plnost radosti v Kristu. A tato radost propukne jen tehdy, když jsi osvobozený od moci hříchu. Takže, dovol Duchu svatému, aby vstoupil do lůna tvých žádostí a odstranil všechno, co se nepodobá Kristu. Modli se k Pánu právě teď:

„Drahý Otče – souhlasím s tebou ohledně mého hříchu. Zápach mého kompromisu proniknul do nebe. A já vím, že musí okamžitě pryč! Pane, přijímám Tvé milující, božské ultimátum. Všechno skládám před Tebou. Zapal všechno, co je ve mně zlé a hříšné. A ať se Tvá zaslíbení zmocní mého srdce. Veď mě na horu Tvé svatosti!“