Vysvobození z nynějšího zlého světa

Věřím, že ospravedlnění z víry je základní pravdou v křesťanství. Nemůžeš poznat pravý pokoj, dokud nejsi přesvědčen, že nikdy nebudeš v Božích očích ospravedlněn svými vlastními skutky spravedlnosti.

Jestliže nerozumíš, že dokonalá spravedlnost Kristova je i tvou skrze víru, budeš vést život dřiny a lopocení. Strávíš své dny zkoušením potěšit Boha různými beznadějnými pokusy, abys dokázal svou vlastní spravedlnost. Ale pravda je taková, že nikdy nebudeš schopen přinést Bohu žádnou spravedlnost.

Bezpochyby znáš pasáž z proroka Izaiáše, který říká, že všechna naše spravedlnost je jako špinavý šat v Božích očích. To neznamená, že Bůh pohrdá našimi dobrými skutky. Bůh chce naše spravedlivé skutky, a my bychom je měli dělat. Ale jestliže si myslíš, že si svými dobrými skutky zasloužíš spasení – že ti dovolí stanout před Boha jako svatý – pak nejsou ničím, jenom špinavým šatem. Jsi zralý na ztroskotání!

Samozřejmě, že se můžeš cítit dobře, díky svým dobrým skutkům. Pravděpodobně se budeš těšit z vítězství, kdykoliv odoláš pokušení. Budeš se cítit jako spravedlivý, když na tobě bude Boží přízeň.

Ale další den upadneš zpět do hříchu – a zcela určitě ztratíš všechnu svou radost. Myslíš si, že Pán se na tebe hněvá. Rád bys věděl, jestli jsi neztratil spasení. Myslíš si: „Nikdy už to neudělám“ – a schováš se před Bohem!

Je to emocionální houpačka – nahoru a dolů, horký a studený, hřích a vyznání, hřích a vyznání – podle toho, jak si myslíš, že jsi v příslušném dni byl – zda dobrý či zlý. Je to život mizérie – protože se snažíš zalíbit Bohu v těle!

Milovaní, žádná spravedlnost z těla se nikdy nepostaví před Boha. Dokonce ti nejlepší lidé mezi námi – nejmorálnější, dobří, svatí – všichni upadnou a nezískají Boží slávu. Žádný z nás nemůže být přijat v očích našeho Otce skrze naše dobré skutky. Jsme Jím přijímáni jenom proto, že jsme v Kristu!

„…vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Galatským 3:28).

Když se obrátíme vírou k Ježíši, stáváme se jedno v Kristu. Být „v Kristu“ znamená, že nám Bůh připisuje Ježíšovu spravedlnost. Všechny naše hříchy byly smazány pro Jeho dílo, ne pro naše skutky!

Mimoto nejsme pouze jedno v Něm, ale jsme v Něm dokonale doplněni. Na kříži byl náš starý člověk – se vší svou tělesnou tužbou a žádostí, samospravedlností a snažením – v Božích očích zničen. Bůh řekl: „Skončil jsem se starým člověkem. Je přibit na kříž. Od nynějška se přede mne může postavit pouze jeden člověk – dokonale spravedlivý – Ježíš Kristus. A všichni, kdo jsou jedno v Něm, jsou přijímaní, je jim odpuštěno – jsou počítáni jako spravedliví v mých očích!“

Jsme ospravedlněni v Božích očích skrze naši víru v dílo Ježíše vykonané na kříži. Víte, že Bůh nepřijímá nic míň než dokonalou spravedlnost. A je pouze jediná dokonalá spravedlnost – spravedlnost Ježíše Krista. Jedině On dokonale naplnil všechny požadavky zákona.

Děkuji Bohu za všechny dobré, čisté, morální, věrné lidi v těle Kristově – lidi, kteří nepomlouvají, nelžou, nekradou, nepijí, nekouří, neužívají drogy, neroznášejí drby, nejsou spoutáni pornografií. Všichni křesťané by měli žít takovým způsobem.

Ale žádná z těchto věcí neobstojí v Den soudu! Nemůžeme žádnou z nich počítat, abychom získali Boží přízeň nebo přijetí. Ale je smutné, že miliony lidí si myslí, že před Bohem obstojí na základě toho dobrého v jejich životech. Ne! Všichni musíme porozumět této pravdě: můžeme být ospravedlněni pouze skrze víru v dokonané dílo Ježíše Krista na kříži!

Když však toto říkám, nech mě dopovědět zbytek. Jestliže nepůjdeš dále než je ospravedlnění z víry, jestliže zde končí tvá doktrína, jestliže říkáš: „Jsem učiněn spravedlivým v Kristu skrze víru“ – pak jsi ve vážném nebezpečí!

Zde mnoho křesťanů upadá. Říkají: „Jsem spravedlností Ježíše!“ Ne! My nejsme spravedlností Ježíše! Spravedlnost Ježíše nám byla započítána! Nejsme spravedliví sami v sobě, není v nás nic dobrého.

Dokonalá spravedlnost Kristova není do nás vsáknuta či vylita. Jsme v Božích očích spravedliví kvůli Ježíši. Spravedlnost Kristova je připsána na náš účet! Bůh nám připisuje spravedlnost Kristovu.

Tato spravedlnost není něčím, co je v nás. Je pouze v Kristu. Ale když se na nás Bůh dívá, vidí nás pouze v Kristu – jako dokonale spravedlivé!

Když apoštol Pavel kázal toto poznání, že jsme ospravedlněni skrze dokonalou spravedlnost Kristovu, říkalo se, že káže lehkovážnou zvěst o životním stylu. Lidé si začali myslet, že jestliže jsme všichni spaseni, je nám odpuštěno, jsme přijímáni a počítáni za spravedlivé skrze víru v Krista, pak můžeme jít a dále hřešit. Usuzovali, že „Bůh pak dokonce zjeví více milosti – a získá tím více slávy!“

Pavel volal: „To je lež! To není všechno, co jsem kázal!“ V dalších letech se pravda, o které kázal, stala převrácenou naukou skrze ty, kteří ji použili jako omluvu za život pokračující v hříchu. Tato doktrína „život bez omezení“ hodnotila stav „býti svobodným v Kristu“. Říkali: „Mám dokonalou svobodu v Kristu! Nenesu žádné břemeno, žádnou vinu, žádné odsouzení, protože Ježíš za mne zaplatil. On je moje uspokojení pro Boha, takže teď Otec vidí jenom Ježíše, když se dívá na mě. Jsem spasen, na věky spasen – a tak si mohu dělat, co chci!“

Jeden z vůdčích osobností této doktríny byl muž jménem Dr. Crisp. Následuje několik pasáží z podstaty jeho doktríny:

„Boží láska není závislá na tom, co je mně, takže se nikdy nezmění účtováním mých hříchů, a proto, když zhřeším, třeba zcizoložím nebo zabiji, Bůh mě vždy bude vidět jako jedno s Jeho vlastním Synem, který naplnil všechnu spravedlnost pro mě. A protože má ve svém Synu vždycky zalíbení, má i ve mně, protože jsem ‚kost Jeho kostí‘ a “tělo Jeho těla“.

„A tak není žádná hlubina, do které bych nesměl spadnout, aniž by se Mu to nelíbilo, jako tomu bylo s Davidem, když přes své opakované pády neztratil svůj charakter jako muž podle Božího srdce. Mohu s ním zabíjet, mohu uctívat Aštartu se Šalomounem, zapřít Krista s Petrem, loupit s Onezimem, spáchat krvesmilstvo s Korinťany, aniž bych ztratil Boží přízeň nebo Boží království…“

„Ježíš Kristus mě učinil jediným obětováním “dokonalým„ – “posvětil„ mě ve všech mých hříších. Bůh nebude soudit můj hřích, byť by to bylo smilstvo, vražda nebo krvesmilstvo, pro svou Slávu a pro mé dobro…“

Tato doktrína zní pro opravdového křesťana hrozně. Ale dnešní křesťanství často souhlasí s lidmi, kteří žijí v tomto druhu „pošetilého ráje“. Prohlašují, že jsou spravedliví v Kristu. Chlubí se, že jsou na věky vykoupeni. Avšak nikdy nezanechali svých hříchů!

Opíjejí se, kouří, hýří penězi, zatímco všichni říkají:„Jsem zachráněn, protože Ježíš je má spravedlnost!“ A tak nezáleží na tom, co dělám! A tak někteří lidé otročí své staré zkaženosti. Patří stále „světu“ – žijí si v pohodě, poskvrněni duchem tohoto věku, zaslepeni a oklamáni hříchem.

Opravdu mnoho křesťanů slyší kázání o milosti – kázání o spravedlnosti Kristově, že je dosažitelná skrze víru – a to jim dává falešné vědomí pohodlí! Pokračují ve svých hříších a říkají sami sobě: „Možná, že můj hřích není tak zlý, možná, že Ježíš je má spravedlnost, a tak to Bůh přehlédne!“

Ne! Někteří křesťané opovrhují Boží milostí. Pavel říká, že zneužívají slovo o milosti!

Je to riskantní v tom, že ji lidé zneužijí, jako tomu bylo za časů Pavla – lživě rozhlašovali, že čím více hřešíme, tím více Boží milosti může být na nás zjeveno. Tato doktrína je nebezpečná, protože opomíjí něco důležitého – něco hlavního v evangeliu!

Dovol mi, abych ti ukázal jádro pravdivé zprávy o milosti: Není to lehkovážné evangelium, ale je to něco, co nás učí svatosti!

„Objevila se přece Boží milost, přinášející záchranu pro všechny lidi, vyučující nás, abychom si odepřeli bezbožnost a choutky světa a žili v nynějším běhu věcí rozumně, spravedlivě a pobožně, očekávajíce blaženou naději a objevení slávy našeho velikého Boha a Zachránce Ježíše Krista.“ (Titovi 2:11–13)

Podle Pavla nechodíme v milosti, pokud nejsme odtrženi od světské zkaženosti. Pokud nezačneme usilovat skrze moc Ducha svatého vést dobrý a spravedlivý život, vyhlížejíce Pánův příchod v každé chvíli našeho života, potom neznáme Boží milost!

Mnoho křesťanů chce odpuštění – ale to je všechno. Nechtějí být vysvobozeni z tohoto přítomného světa, protože ho milují. Jsou připoutáni ke svým hříchům, nechtějí se vzdát potěšení na této zemi. A tak se přiklání k doktríně, která říká: „Mohu si žít, jak chci – tak dlouho, dokud mohu říct, že věřím!“

Nechtějí slyšet o poslušnosti, pokoře, sebezapření, braní kříže, vzetí břemena a jha Ježíše. Raději by žili v tomto světě bez omezení a mysleli si, že mají Spasitele, který jim nakonec odpustí.

Chtějí, aby jim bylo jednoduše prominuto v soudný Den – aby všechna jejich nespravedlnost byla přehlédnuta. Očekávají, že Ježíš jim otevře brány z perel, obejme je a provede po zlatých ulicích až do jejich připraveného zámku – dokonce ačkoli nikdy nebyli osvobozeni od ducha tohoto světa!

Pavel píše: „a nedávejte se přizpůsobovati tomuto světu, nýbrž proměňovati obnovením vaší mysli, takže budete uměti posuzovati, co je dobrá a příjemná a dokonalá Boží vůle.“ (Římanům 12:2).

Vidíte, že Ježíš nás ospravedlňuje skrze víru záměrně – má nás to povzbudit a posílit, abychom odporovali ďáblu a překonali tento svět, v moci Božího Ducha. Ano, Ježíš za nás zemřel, abychom měli věčný život, je to opravdu úžasné. Ale On také zemřel, abychom se mohli těšit z vysvobození z tohoto zlého světa!

„…Ježíše Krista, jenž sám sebe dal za naše hříchy, tak aby si nás vytrhl z nynějšího zlého věku, podle vůle toho, jenž je náš Bůh a Otec“ (Galatským 1:4).

„jenž za nás dal sám sebe, aby si nás vykoupil od vší bezzákonnosti a sám sobě očistil lid vyhrazený za vlastnictví, horlivý v dobrých činech.“ (Titovi 2:14)

Staletí stará teologická otázka zaznívá i dnes: „Jaký podíl na našem spasení má Bůh a jaký my?“ Je to otázka – víra versus skutky.

Kalvinismus říká, že Kristus dokončil své dílo, a proto žádné další skutky nejsou požadovány. Naopak arminianismus říká, že jsme ospravedlněni, a proto bychom měli činit dobré skutky skrze moc Ducha svatého.

Jedna strana vychází z listu Galatským: „Pavel říká, že evangelium je pouze skrze víru, bez skutků.“ Druhá strana cituje Jakuba: „Jakub říká, že víra bez skutků je mrtvá. Musíme dosvědčit svou víru svými skutky!“

Popravdě řečeno, oba názory jsou správné. Není mezi nimi žádný rozpor. Zde je, co bylo opravdu řečeno:

1. Skutky nikoho neospravedlní ani nikomu nezajistí spasení.
2. Ti, kdo jsou horliví v dobrých skutcích, dokazují, že mají tu víru, která je ospravedlňuje.

Obě tyto pravdy jsou úžasnými, život dávajícími pravdami Písma o vlastnostech víry.

Ale pravdou je, že nejenom víra ospravedlňuje. Nejenom pouhá víra je ta víra, která zachraňuje. Dovol mi, abych tito vysvětlil.

Když byla před devíti lety založena Times Square Church, tisíce lidí padaly na zem do uliček, stály před oltářem a modlily se modlitbu hříšníka. Tito lidé říkali:„Pane, věřím. Zachraň mě!“ Ale spousta z nich se vrátila domů nespasena! Vrátili se ke stejnému životnímu stylu, z jakého přišli.

Mnoho křesťanů říká, že věří v ospravedlnění skrze víru. Ale pouhé řečení toho, že věří, je nespasí. Bible přece říká, že i ďáblové věří a třesou se. Někteří lidé nemají spasitelnou, ryzí víru v Pána.

Jestliže si vyjdeš na ulici a zeptáš se náhodných chodců: „Věříte, že Ježíš byl Boží Syn? Že přišel na tuto zem sloužit? Že byl ukřižován a vzkříšen?“ Ohromná většina ti odpoví: „Ano – tomu všemu věřím.“ Ale oni nejsou zachráněni! Pouhý rozumový souhlas těchto věcí netvoří spasitelnou víru. To není víra, která ospravedlňuje!

Církev Ježíše Krista zoufale potřebuje jasné slovo o víře. Nabízíme víru lidem, kteří na to nejsou vůbec připraveni. Presentujeme ji jako by to byla první splátka na nové auto. Když to děláme, hodnotíme víru jako méně cennou než je krabice krekerů!

Představa církve o víře byla zkažena americkou kulturou. Lidé v této zemi byli hladoví po démonickém evangeliu sebeúcty, vlastní hodnoty, svépomoci. Bylo nám řečeno: „Věř sám v sebe“. Potom se k tomu přidala naše posedlost ke všemu instantnímu, tj. okamžitému – instantní jídlo, instantní nápoje, okamžité informace, okamžité uspokojení.

A nyní církve nabízejí démonskou dietu svévole a víry v sebe. Kazatelé říkají: „Stačí, když budeš duševně souhlasit s Božími zaslíbeními. Okamžitě získáš nebe, okamžitě získáš svatost, okamžitě štěstí!“

Toto plodí světskou, falešnou víru. Lidé dnes běží k Božímu oltáři bez opravdového přesvědčení, říkají: „Ježíši, zachraň mě. Já věřím!“ Ale nemají opravdovou víru. To, co mají, je pouze troufalost!

Pavel nemluvil o víře, dokud neztratil veškerou důvěru ve své tělo. Vzal všechno, co získal – všechno své vzdělání, sebedůvěru, schopnosti, doktríny a horlivost – a zahodil to do hnoje! Mluvil o víře pouze potom, co řekl: „Nespoléhám na své tělo!“

To stejné platí pro nás! Nemáme spasitelnou víru, dokud neskončíme s vírou v něco nebo někoho jiného než Ježíše, že nás může spasit. Než je někdo schopný opravdové víry, musí dojít k poznání, jak ztracený, bezmocný a naprosto beznadějný sám je.

Můžeš namítnout: „Téměř vždy, když Ježíš učinil zázrak, říkal lidem – Jenom věř! – “ Ale v každém příkladě to řekl lidem, kteří již ztratili veškerou naději. Patří sem otec, jehož syna démoni hodili do ohně. Také zde patří Jairus, jehož dvanáctiletá dcera zemřela. Jejich víra se zrodila z poznání, že jim už nic na světě nemůže pomoci. Všechno svěřili Ježíši, volající ve víře: „Ježíši, Ty jsi má jediná naděje! Jestliže Ty mi nepomůžeš, pak již nikdo jiný!“

Ovšem spasující, ospravedlňující víra v sobě zahrnuje více než jen přestat doufat v sebe. Patří sem také poddání celého života Kristu celým srdcem. Pokání, které říká: „Ježíši, nemám nic, co bych Ti mohl nabídnout. Přicházím, abych se Ti poddal jako svému Pánu!“

V Římanům 10:9 Pavel charakterizuje spasující víru jako věřit svým srdcem a vyznávat svými ústy. Říká, že víra je více než jen pouhý duševní souhlas. Ve skutečnosti je to vydání celého života Pánu – celým svým srdcem!

Ve Skutcích 8:37 říká Filip Eunuchovi: „…jestliže věříš celým svým srdcem…“ Eunuch zopakoval: „…věřím…“ – a byl zachráněn! Není to pouhé duševní „ANO“, které zde eunuch Ježíši řekl. Byla to naprostá kapitulace jeho vůle – vydání celého života i budoucnosti do Božích rukou! Onu věřil celým svým srdcem!

Naopak, Šimon – mág, uvěřil Pavlovu kázání. Ale jeho víra byla pouze chvilková, protože v ní nebylo jeho srdce. Stále lnul k hořkosti (Skutky 8.13). Mnoho lidí ve dnech Ježíše uvěřilo v Jeho jméno, ale Ježíš se jim nesvěřoval, protože znal jejich srdce, že nepatřila cele Jemu (Jan 2:23–24).

A tak se teď možná zeptáš, kdo je tedy doopravdy ospravedlněn skrze víru? Komu byla připočtena dokonalá Kristova spravedlnost? Na koho se Bůh dívá jako na svatého?

Je to ten, kdo došel až ke konci svých sil, kdo ví, že je ztracen a beznadějný! Tento člověk už zkusil vše a ztroskotal. A nyní vydává celý svůj život do rukou Pána – celým svým srdcem, celou svou myslí, duší a silou. Volá: „Pane, jsem Tvůj – vem si mě celého! Chci být vysvobozen ze svých hříchů. Chci žít Kristův život. Pane, Ty jsi má jediná naděje!“

Nejsilnější rys opravdové, spasující víry je touha po důvěrném společenství s Tím, který Tě miluje! „Ano, i Kristus zemřel jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu…“ (1. Petr 3:18).

Proč se Ježíš obětoval a zemřel? Proč pro nás opatřil ospravedlnění? Proč je nám započítána jeho dokonalá spravedlnost?

Proto, aby nás přivedl k Bohu! Stalo se to všechno proto, abychom mohli mít důvěrné obecenství s Otcem! Vidíte, že spasující víra má v sobě srdceryvné volání: „Ó, Bože, přiveď mě blíže k Tobě!“ A dokud nemáš takovou víru, pak to nemůže být spasující víra.

Když přicházíš k Ježíši, pak to musí být kvůli něčemu důležitějšímu než jen proto, abys byl v životě šťastný. Něco ve tvém srdci – dáno sem Duchem svatým – musí říct: „Chci poznat toho, který mě miluje. Chci poznat toho, který dal svého jediného Syna, aby za mě zemřel. Chci být blízko v důvěrném společenství s Pánem! “Tohle je mocné prohlášení spasující víry.

Když Adam zhřešil, ztratil nejdražší věc, kterou kdy člověk vlastnil: společenství s Bohem. Hřích oddálil Adama daleko od obecenství s Bohem – ve skutečnosti se skryl před Boží přítomností. A od té doby, kdykoli kterýkoli člověk zhřeší, má tendenci utéct, aby se skryl před Bohem – stejně, jako náš předek Adam.

A to je také důvod, proč Bůh nenávidí hřích – protože nás okrádá o společenství s Ním! Stvořil nás z tohoto velkého důvodu – abychom s Ním měli společenství. A tak toužil po tomto společenství, že poslal svého jediného Syna, aby zemřel na kříži a tak nás ospravedlnil a strhl dolů všechny zdi, které stály mezi námi a Ním.

To je moc evangelia – přičtení dokonalé Kristovy spravedlnosti, která nám otevřela cestu zpět k Božímu prvotnímu záměru stvoření člověka – k obecenství s Bohem!

Současný svět je plný zla, pomluv, satanových lží, svodů, viny, odsouzení – naplánovaných satanem proto, aby nás přivedl do pocitů nesvatosti a nehodnosti přijít do Boží přítomnosti. Ďábel by nás chtěl mít ukryté – stejně jako to udělal s Adamem – držet nás daleko od obecenství s Bohem!

Ale byli jsme z toho všeho vysvobozeni. Máme právo na Boží přítomnost – pozvání k Jeho trůnu – protože před Ním stojíme s dokonalou spravedlností! Mezi námi a naším nebeských Otcem není žádná překážka. Protože jsme oblékli plášť Ježíšovy spravedlnosti, nic nás nemůže odtrhnout od Otcovy milosti spasení!

Ale Bůh nás nepozval pouze ke svému trůnu milosti, On nás přijímá jako svaté v Kristu. Náš hřích je přikryt krví, odpuštěn – a nyní máme právo na přístup k Jeho svatosti. A co víc, jestliže přicházíme k Ježíši s vírou spasení, potom jsme všichni k Němu neseni – a něco v našem srdci po Něm stále touží.

Milovaní, Ježíš nezemřel pouze proto, aby vás přivedl do ráje. Zemřel proto, abyste každý den mohli žít v krásném, důvěrném společenství s nebeským Otcem. Můžete k Němu mluvit, naslouchat Mu, prosit Ho, aby vás vedl, chránil, řekl vám, kde jste chybovali, usvědčoval vás z hříchu – protože On je ve vás svým Duchem svatým!

Být vysvobozen ze současného zlého světa tedy jednoduše znamená:

• Ježíš nás vysvobodil z moci, viny a odsouzení hříchu.
• Vysvobodil nás z odsouzení usvědčujícího svědomí.
• Usmířil každý náš hřích, takže satan již nemá žádné právo nás jakkoli usvědčovat z hříchu.
• Pohřbil naše hříchy do moře zapomnění, přibil vše, co svědčilo proti nám, na kříž.
• Ježíš roztrhl oponu – otevřel nám přístup do svatyně svatých, připravil nám cestu, kde my přistupujeme k Němu a On k nám.

Nepotřebuješ pochopit hloubky teologie – kalvinismu, arminianismu, antinomianismu či jiných teologických pojmů, abyste přijali tuto pravdu. Nepotřebuješ čtyřleté biblické studium. Vše, co potřebuješ, je víra, která touží poznat toho, ve kterého jsi uvěřil – a hlad po Něm ve tvém srdci!

Amen!