Zůstávat pevně v Kristu

Poselství, které vám dnes píši, je poselství, které dal Duch svatý mně. Skutečně je považuji za své vlastní, osobní volání k probuzení. Jsem si vědom, že mnozí čtenáři možná nepotřebují stejné popíchnutí jako já. Ale vyburcování Duchem svatým se mě tak hluboce dotklo, že chci mít tyto poznámky neustále před sebou na svém pracovním stole, abych je mohl v příštích dnech číst znovu a znovu.

Víte, existuje jedna věc, které se děsím nad všechny ostatní; a to je pomyšlení, že bych se zatoulal daleko od Krista. Chvěji se hrůzou při představě, že bych mohl zlenivět, být duchovně lhostejný, úplně se přestal modlit a nesháněl se celé dny po Božím slově.

Když jsem v posledních čtyřech letech cestoval po světě, byl jsem svědkem celosvětové „duchovní tsunami“ zlověstného unášení. Vlny této tsunami zaplavují celé denominace, zanechávají za sebou močály plné trosek netečnosti, apatie, lhostejnosti. Děje se to po celém světě, kdysi mocné církve a denominace se odklánějí od zbožných cest svých zakladatelů.

Bible jasně varuje, že se věrní křesťané mohou odklonit od Krista, že to je možné. A poskytuje mocná varování, abychom si dali pozor a neusnuli v této půlnoční hodině. „Proto musíme věnovat tím větší pozornost tomu, co jsme slyšeli, abychom to snad neminuli. Jestliže totiž slovo řečené skrze anděly bylo pevné a každému přestoupení a neposlušnosti se dostalo spravedlivé odplaty, jak potom unikneme my, zanedbáme-li takovéto spasení…?“ (Židům 2:1–3).

Existují biblické příklady kdysi silných církví, které se odklonily od Krista. Ve Zjevení čteme o církvi v Efezu, která zarmucuje Krista tím, že opustila svou první lásku. Podobně též laodikejská církev, která je unášená do vlažnosti, a církev v Sardách, upadající do duchovní smrti. Pavel napomíná věřící v Galácii, že opustili vítězství Kristova kříže a obrátili se ke skutkům těla.

Pavel říká: „Probuď se ty, kdo spíš.“ „Viztež tedy, kterak byste opatrně chodili, ne jako nemoudří, ale jako moudří, vykupujíce čas; nebo dnové zlí jsou“ (Efezským 5:15-16). Pavel také naléhal: „Kromě toho znejte dobu, že už je čas probudit se ze spánku. Vždyť teď je naše spasení blíže, nežli když jsme uvěřili“ (Římanům 13:11). Dodává, že někteří věřící „nedbají na Krista…některé se už totiž uchýlily zpět k Satanovi“ (1. Timoteovi 5:11,15). Každá z těchto pasáží je určená ne pro nevěřící, ale pro Duchem naplněné křesťany. A poselství je jasné: „Probuď se ze své dřímoty. Probuď svůj dar!“

Ale dovolte mi, abych tu uvedl, že mou prvotní starostí není nečinnost a váhavost, kterou vidím v církvi nebo v jejích služebnostech. Ne, mou první a nejpřednější starostí je moje vlastní chození s Kristem. Musím se ptát: „Jak mohu uniknout důsledkům, jestliže zanedbávám Ježíše a nechám se unášet daleko od Něho?“

Pavel řekl, že bychom měli přemýšlet o příkladu Izraele, který se nechal zavát do bláta lenivosti: „Lid si sedl, aby jedl a pil, a vstali, aby se bavili… Proto ať ten, kdo se domnívá, že stojí, dá pozor, aby nepadl“ (1. Korintským 10:7,12). Nerozumějte tomu špatně: Pavel tu nemluví o odpadnutí od Krista. Mluví o odpadnutí od pilnosti. Podobně Pavel varuje: „Ale vy, milovaní, protože to víte předem, chraňte se, abyste nebyli strženi bludem těch zvrhlíků a neodpadli od své stálosti“ (2. Petr 3:17).

Proto Pavel říká: „Raději své tělo tužím a podrobuji do služby, abych snad, když kážu druhým, nebyl sám vyřazen“ (1. Korintským 9:27). Celý Pavlův život je o nesení ovoce. A mluví tu jako ten, kdo se děsí pouhého pomyšlení na odpadnutí od stálosti.

Podobně jako Pavel, i já jsem si jistý svým spasením. Ale musím dbát těchto varování od Pána a od velkého Božího muže.

Uděláme dobře, když si vezmeme lekci z přírodního zákona. Všechny rostliny a zvířata byla stvořena Bohem a jejich životní cykly a péče odrážejí univerzální přírodní zákony. Pavel píše: „Vždyť to, co může být o Bohu poznáno, je jim zjevné… když lidé přemýšlejí o jeho díle“ (Římanům 1:19–20). Opravdu, Ježíš nám říká, abychom se dívali na květiny, ptáky, dobytčata, ovce, mravence a semena, protože z toho všeho se můžeme poučit. Zde je několik duchovních pravd, jejichž vysvětlení jsem našel v přírodě:

1. Zanedbávání způsobuje degeneraci. Pochopil jsem to, když jsem četl o druhu ryb, objevených v jeskyni Mammoth v Kentucky. Je to malý korýš s hlavou, která je naprosto nevýrazná, vybledlá, s dvěma černými skvrnami, které vypadají jako oči. Když však biologové pitvali černé skvrny, ukázalo se, že tyto „oči“ jsou jen nefunkční napodobeniny. Zvnějšku skvrny jen vypadaly jako oči, na povrchu měly perfektní vzhled. Ale za těmato očima bylo všechno zničené. Zrakový nerv byl scvrklý a odumřelý, jenom taková neužitečná nitka. Jednoduše řečeno, tato ryba měla oči, ale neviděla.

Co se stalo? Tento zvláštní druh ryb byl kdysi mnohobarevný a měl oči, které normálně fungovaly. Ale dal přednost tmě, chladu a hlubině před světlem. Protože se skryl, jasné barvy časem vybledly. A nepotřeboval oči, tak se přirozeně přizpůsobily. Kvůli neustálému nedostatku světla úplně ztratily svou funkci zraku.

Tohle je mocná lekce o našem duchovním chození. Co nepoužíváš, to ztratíš. Překlad: Pokud doufáš, že budeš mít duchovní život, musíš neustále používat své duchovní schopnosti. Nemůžeš pouze v neděli chodit do církve a očekávat, že ze shromáždění nasaješ dost života, abys čelil dalšímu týdnu. Musíš sám každý den chodit s Bohem.

2. Zanedbávání může být způsobeno únavou z bojů křesťanského života. Právě teď je mnoho vzácných duší jednoduše jen unavených. Jsou vyčerpaní svými tělesnými a duchovními boji, odrážením palby starostí a úzkostí. A přestávají doufat v Ježíše, očekávají jen starosti. Jsou unavení ze stresu, unavení z boje, a nepociťují už potřebu být ve svém chození tak horliví. Chtějí jen uniknout.

Jeden pastor mi nedávno napsal toto: „Po všechny roky mé služby jsem nikdy neviděl takovou míru starostí, trápení, deprese, problémů ve vztazích a finančního tlaku, jaká v posledních několika letech dopadá na náš sbor. Ale čím víc jsem se modlil a hledal Boha ohledně těchto problémů v naší církvi, tím víc jich přibývá. Nakonec mě napadlo, že zanechám služby. Nikdy bych neopustil Krista, ale věci, kterým teď čelím v naší církvi každý den, se zdají příliš složité, abych s nimi jednal."

David, autor mnoha žalmů, také zeslábnul ze svých bojů. Byl tak unavený ve své duši, tak sevřený trápením a soužením, že všechno, po čem toužil, bylo uniknout do místa pokoje a bezpečí: „Srdce se ve mně chvěje bolestí, obavy ze smrti mne oblehly. Hrůza a děs mě svírají a přemožen jsem úzkostí. Přál bych si mít křídla holubí – odlétl bych a našel klid! Uchýlil bych se někam do dáli, v pustině bych se usadil. Pospíšil bych si do bezpečí před touto smrští a vichřicí“ (Žalm 55:4–8).

Věřím, že právě teď je tělo Kristovo uprostřed „dokonalé bouře.“ Peklo vybuchlo, a Satan zahájil mohutný útok na přemáhající církev. Mnozí věřící jsou na ústupu a chtějí úplně pryč ze svých zápasů. Rozhodli se: „Mám toho dost. Nechci opustit Ježíše, ale budu hledat jednodušší cestu.“

Ježíš se zjevil právě tehdy, když se zdálo, že se loď potápí. Zrovna tak, jako se zjevil svým učedníkům, objevuje se uprostřed naší bouře a kráčí po vlnách. Přichází k nám, když jsme v rozžhavené peci, jako to udělal pro hebrejské děti. A je s námi, když jsme vhozeni do lví jámy, stejně jako byl s Danielem. Opravdu, dostáváme nejvíc Jeho síly v časech naší slabosti. Pavel svědčí: „Řekl mi: Moje milost ti stačí; vždyť má moc se dovršuje ve slabosti“ (2. Korintským 12:9).

Podobně jako David, touží mnozí z nás uniknout, když prožívají časy strachu a slabosti. Chceme uniknout na nějaké místo, kde budeme daleko od lidí, daleko od našich problémů, bojů a zápasů, někam kde je klid a mír. A tak se někteří uzavřou do sebe nebo jen tupě zírají na televizi, žijí v neustálé depresi, jsou odhodlaní to vzdát, proč se namáhat s důvěrou v Boha, že je provede.

Přesto je to právě v čase našich bojů, kdy narážíme na následující přírodní zákon:

3. Zanedbávání ochromuje veškerý duchovní růst. Budete-li zanedbávat rostliny nebo zvířata, připravíte-li je o vodu a živiny, je to začátek smrti. Zkuste se projet po téměř jakékoliv předměstské čtvrti a uvidíte nádherné, sadově upravené zahrádky, zelenou trávu, barevné květiny a rostlinky. Obzvláště o víkendech uvidíte majitele na jejich zahrádkách, jak je zalévají, přistřihují, upravují a hnojí.

Ale pak dojdete k jednomu starému domu, který tu nádhernou scenérii ruší. Všechno tu zdivočelo: tráva je přerostlá a suchá, a všude vyrašil vysoký plevel, který dusí život. Všechno tu odráží smrt, celý ten výjev křičí: „Zanedbání! Loudavost! Lenost!“

Šalomoun popisuje právě takový obrázek: „Kolem lenochova pole šel jsem, kolem vinice jednoho ztřeštěnce. Hle – vše bylo zarostlé trním, vše bylo kopřivami pokryté, kamenná zídka celá zbořená! To, co jsem viděl, jsem si vzal k srdci, z onoho pohledu jsem se poučil: Chvilku si pospíš, chvilku zdřímneš, na chvilku ruce složíš a odpočneš; vtom bída jak tulák navštíví tě, jak loupežník tě nouze přepadne!“ (Přísloví 24:30–34).

Šalomoun nám říká: „Všechno to chřadne vyloženě kvůli zanedbání. Viděl jsem z první ruky, co se děje, když jsi líný, a vzal jsem si to k srdci.“ Tato lekce se dá úplně stejně aplikovat na zanedbávání Božího slova a modlitbu. Když polevíš ve vyhledávání svěžího společenství s Pánem a ve vzácném čase v Jeho Slově, brzy se dostaneš do vleku tělesné gravitace. A cesta zanedbávání směřuje dolů. Nikdo není zatvrzelejší pro probuzení než vlažný křesťan, který je zmítán svým zanedbáváním.

Přemýšlím o jedné ilustraci z mé vlastní zahrádky. Strom, který jsem kdysi zasadil do stínu, začal chřadnout. Rozhodl jsem se ho přesadit na slunné místo a předsevzal si, že ho budu každý den zalévat. Dával jsem do vody lžíci hnojiva „Zázračný růst rostlin.“ Kdykoliv jsem zalévaní vynechal, začínal mít stromek svěšené listy a větve. Ale jak jsem ho zalil směsicí Zázračného růstu, hned oživnul.

Drahý svatý, tvoje Bible je ryzí Zázračný růst. Jestliže ji zanedbáváš, zjistíš, že tvá duše vysychá, vadne. Ale pokud svou duši pravidelně ošetřuješ touto „zázračnou stravou,“ vrátíš se plný síly a života.

Ještě jednou mi dovolte ujasnit, pro koho je toto poselství Ducha svatého. Je adresováno ne hříšníkům, ale přemáhajícím křesťanům: tobě a mně. Slyším Ducha, jak říká: „Davide, milovníku Krista, kazateli Bible – říkáš druhým, jak modlitba změnila tvůj život a službu. Ale zanedbáváš mé Slovo? Jestli nebudeš brát vážně to, co ti musím říct, a budeš ignorovat, že lhostejní lidé kolem tebe ztroskotali, zažiješ pozvolný přesun k lenosti. Ve tvém duchu začne nepostřehnutelná gravitační strnulost a ta tě změní, staneš se vlažným.“

Nepleťte se, toto poselství není o zákonictví, ale o osobní zodpovědnosti. Pavel na toto téma mluvil k Timoteovi, školil svého mladého svěřence: „Dokud nepřijdu, zabývej se čtením, povzbuzováním a vyučováním. Nezanedbávej dar, který je v tobě, který ti byl dán skrze proroctví s vkládáním rukou staršovstva. O tom přemýšlej a v tom buď, aby tvůj pokrok byl zjevný všem. Věnuj pozornost sobě a učení. V těch věcech zůstávej, neboť když to budeš dělat, zachráníš sám sebe i ty, kteří tě poslouchají“ (1. Timoteovi 4:13–16).

Pavel tu samozřejmě mluví o čtení Božího slova. A říká Timoteovi: „Věnuj mu pozornost, medituj nad ním, zcela se mu obětuj.“

Ještě jedna lekce z přírody ukazuje, co se děje, když se vzdáme dobrého boje pro nějakou snadnější cestu a necháme svůj zápas daleko za sebou. Nedávno jsem četl biologickou studii o krabech, tvorech, kteří žijí v bouřlivých, nebezpečných životních podmínkách mezi rozeklanými skalami. Krabi jsou téměř denně rozbíjeni vlnami a ze všech stran jsou napadáni živočichy z hlubších vod. Stále bojují, aby se zachránili, a během času si vyvinou silnou skořápku a mocné instinkty pro přežití.

Překvapivě někteří z krabí rodiny svůj boj o přežití vzdávají. Hledají si bezpečné útočiště a zabírají si místo v odložených skořápkách jiných mořských živočichů. Tento druh krabů je znám jako krab poustevník. Spokojili se s bezpečím, ustoupili z boje a unikli do obnošených domů, které již byly hotové.

Ale „bezpečné domečky“ krabů poustevníků se ukazují být drahé a škodící. Rozhodující části jejich těl kvůli nedostatku námahy degenerují. Protože je nepoužívají, chřadnou i jejich údy. Za čas ztrácí krab poustevník schopnost pohybu, stejně jako životně důležité části potřebné k úniku. Tyto údy se prostě zmenší, krab je sice mimo nebezpečí, ale je nepoužitelný udělat cokoliv vyjma existence.

Mezitím krabi, kteří dál bojují a namáhají se, rostou a vzkvétají. Jejich pět párů nohou je pevných a silných z toho, jak vzdorují mocnému přílivu a odlivu. A učí se skrývat před svými zhoubci tím, jak obratně peláší pod skalní útvary.

Tento přírodní zákon také ilustruje zákon Ducha. Jako věřící jsme zmítáni a mláceni vlnami potíží. Čelíme zlostným a nebezpečným dravcům satanských knížectví a mocností. Ale pokud dál bojujeme, stáváme se silnější. A rozpoznáváme ďáblovy úskoky a nástrahy, které proti nám užívá. Když důvěřujeme Ježíši, objevujeme své pravé útočiště, „štěrbinu ve skále.“ Jenom tehdy jsme skutečně bezpeční uprostřed našeho boje.

Křesťan, který usiluje o „pokoj a bezpečí za každou cenu“ a pouze se pověsí na spasení, platí vysokou duchovní cenu. Takže, jak se můžeme mít na pozoru, abychom se nezatoulali od Krista a nezanedbávali „tak velikého spasení“? Pavel nám říká jak: „Proto musíme věnovat tím větší pozornost tomu, co jsme slyšeli, abychom to snad neminuli“ (Židům 2:1).

Boha nezajímá, jestli jsme schopni „rychle se pročíst“ Jeho Slovem. Čteme-li denně mnoho kapitol nebo se snažíme rychle Bibli přečíst, poskytne nám to možná dobrý pocit skvělého výkonu. Ale co je mnohem důležitější, je to, že „slyšíme,“ co čteme, duchovníma ušima a meditujeme nad tím tak, že se to „ozývá“ v našich srdcích.

Stát pevně v Božím slově, to pro Pavla nebyla malá věc. On nás s láskou napomíná: „Proto musíme věnovat tím větší pozornost tomu, co jsme slyšeli, abychom to snad neminuli“ (Židům 2:1). Také říká: „Zkoušejte sami sebe, zda jste ve víře, sami sebe prověřujte. Neznáte snad sami sebe, že je ve vás Ježíš Kristus? (Pokud ovšem nejste zavrženi)“ (2. Korintským 13:5).

Pavel neobviňuje ty věřící, kteří jsou zavržení. Spíš na ně naléhá: „Jako milovníci Krista zkušujte sami sebe. Udělejte duchovní inventuru. Víte dost o svém chození s Ježíšem, abyste věděli, že On vás miluje, že se od vás neodvrátil, že jste vykoupení. Ale ptejte se sami sebe: jaké je vaše společenství s Kristem?“

Stali jsme se přece účastníky Krista – udržíme-li si ovšem to počáteční ujištění pevné až do konce“ (Židům 3:14).

Možná si uvědomuješ: „Vidím trochu utíkání ve svém životě, pozoruji sklon k dřímotě. Vím, že se modlím stále méně. Moje chození s Pánem není takové, jaké by mělo být.“

Když jsem požádal Ducha svatého, aby mi ukázal, jak si dát pozor na zanedbávání, vedl mě k tomu, abych přemýšlel o Petrově zakolísání a jeho konečné obnově. Tento muž zapřel Krista, dokonce se rouhal, když jeho žalobcům řekl: „Neznám ho.“

Co se stalo? Co dovedlo Petra do tohoto bodu? Byla to pýcha, důsledek pokryteckého vychloubání. Tento učedník řekl sobě i ostatním: „Moje láska k Ježíši nemůže nikdy vychladnout. Dosáhl jsem ve své víře místa, kde nepotřebuji žádné varování. Jiní možná odejdou, ale já zemřu za svého Pána.“

Přesto byl Petr první mezi učedníky, kdo své úsilí vzdal. Zřekl se svého povolání a vrátil se ke svému starému životu, když řekl ostatním: „Jdu rybařit.“ Ve skutečnosti říkal toto: „Nezvládnu to. Myslel jsem si, že nemohu selhat, ale nikdo nikdy nezklamal Boha hůř než já. Já prostě nedokážu čelit dalšímu boji.“

Potom Petr činil pokání ze svého zapření Ježíše. A byl obnoven Ježíšovou láskou, když se Kristus zjevil svým následovníkům v uzavřené místnosti a „dechl na“ ně na všechny, aby přijali Ducha svatého. Petrovi bylo odpuštěno, ze svého útěku byl vyléčen a byl mu vdechnut Duch svatý. Přesto to byl stále ještě muž vnitřně rozervaný.

Teď, když Ježíš čekal, až se učedníci vrátí na břeh, zůstával v Petrově životě nevyřešený problém. Nestačilo, že byl Petr obnovený, upevněný ve svém spasení. Nestačilo, že se postí a modlí jako každý věrný věřící. Ne, problém, který chtěl Kristus v Petrově životě oslovit, bylo zanedbávání v jiné formě. Vysvětlím to.

Když se posadili na břehu kolem ohně, jedli a měli společenství, zeptal se Petra třikrát: „Miluješ mě víc než tito ostatní?“ Pokaždé Petr odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ A Kristus mu vždy odvětil: „Krm mé ovce.“ Všimněte si, že mu tentokrát Ježíš nepřipomíná, aby bděl a modlil se, nebo aby byl pilný ve čtení Božího slova. Kristus spoléhal, že o těchto věcech již hodně vyučoval. Ne, nařízení, které teď Petrovi dal, znělo: „Krm mé beránky.“

Věřím, že těmito slovy Ježíš říkal Petrovi, jak si dát pozor na zanedbávání. V podstatě říkal: „Chci, abys zapomněl na své selhání, zapomněl na to, že ses ode mě odvrátil. Teď ses ke mně vrátil a já jsem ti odpustil a obnovil jsem tě. Takže je čas, aby ses přestal dívat na své pochybnosti, neúspěchy a problémy. A způsob, kterým to uděláš, je ten, že nebudeš zanedbávat můj lid a budeš sloužit jejich potřebám. Jako Otec poslal mě, posílám já tebe.“

Faktem je, že se mohu víc vydat modlitbě, být horlivým studentem Bible, podmaňovat své tělo, vyvarovat se i jen zdání zla, často se postit a vášnivě milovat Krista. Ale i když budu dělat všechny tyto věci, stále ještě je možné, že budu zanedbávat to veliké spasení, které jsem dostal. Jak? Tím že se uzavřu před lidskými potřebami. Budu-li dělat všechny tyto věci, ale nebudu se starat o ztracené a potřebné, nebo ignorovat zraněné v Kristově těle, budu podobný krabu poustevníkovi, zaměřenému jen na své vlastní potřeby a bezpečí.

Pastoři mi smutně říkali: „Nemohu teď na nic najít pracovníky nebo dobrovolníky. Po shromáždění lidé nasednou do svých aut, nikdy se nezastaví, aby nabídli svou pomoc v některé z našich služeb.“ Jak tragický obrázek takové církve: plné duchovních slabochů, kdysi silných lidí, kteří se vydali cestou kraba poustevníka.

Kniha Skutků přináší objasnění našeho povolání k tomu, abychom se zaměřili na potřeby druhých víc než na své vlastní. Po vylití Ducha o Letnicích lidé „zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Skutky 2:42). Bylo dobře, že apoštolové pomáhali druhým, aby zůstávali ve Slově a v modlitbách.

Potom se Petr a Jan chystali „vejít do chrámu,“ aby se modlili, a uviděli tam chromého muže, který je žádal o almužnu. Samozřejmě, že učedníci viděli tohoto muže už předtím, když byli v chrámu při jiné příležitosti, a pravidelně ho tam viděli žebrat.

Tentokrát však Petr viděl žebráka ve světle slov, která mu Ježíš řekl: „Krm mé ovce.“ A učedník reagoval. Písmo říká, že mu „pohlédnul do očí“ (3:4), a tentokrát Petr jeho volání nepřehlédnul. Rozhodnul se: „Musím něco udělat,“ a začal tím, že vzal muže za ruku a zvednul ho. Zbytek příběhu znáte: ten chromý muž nakonec skákal a chválil Boha, byl úplně uzdraven.

Často jsou naše oči jako oči toho řídkého druhu ryb, který jsem zmínil na začátku: vypadají jako funkční, ale ve skutečnosti „nevidí.“ A pravda je, že existují potřeby, které máme stále před očima a Ježíš nám je dává poznat. Potřebujeme jen duchovní oči, abychom je viděli.

Jestli jsi vytrvalý v modlitbě a v Božím slově, tvá duše bude vzkvétat. Ale teď je také čas žádat Ducha svatého, aby otevřel naše oči potřebám před našimi dveřmi. On bude věrný, aby tě vedl k příležitostem sloužit, aby ti ukázal potřebu, kterou jsi často bez povšimnutí míjel, ale nikdy předtím jsi ji „neviděl.“ Budeš-li na takové vedení reagovat, nikdy se neodchýlíš. Toto je záruka, ochranná zeď: „Krm mé ovce.“

Použité s povolením, které je uznané společností World Challenge, P. O. Box 260, Lindale, TX 75771, USA.