Z hlubin bezedných Tě volám!

„Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine. Pane, vyslyš hlas můj, nakloň uší svých k hlasu pokorných proseb mých. Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí? Ale u tebe jest odpuštění, tak aby uctivost k tobě zachována byla“ (Žalm 130:1–4).

David neuvěřitelně trpěl pod Hospodinovou trestající metlou. Na všech frontách přišly v jeho životě hrozně zlé věci. Čelil zdrcující povodni soužení, strašlivým fyzickým chorobám, tragédii za tragédií, království bylo ve zmatku. Jeho trápení se tak vystupňovala, že ho ani nenapadlo, že by mohl přežít. A volal: „Vysvoboď mne, ó Bože, neboť jsou dosáhly vody až k duši mé. Pohřížen jsem v hlubokém bahně, v němž dna není; všel jsem do hlubokosti vod, jejichž proud zachvátil mne“ (Žalm 69:1–2).

Ale Davidova vnější soužení ho netrápila tolik, jako hrůza uvnitř. Bál se, že se ho Hospodin naprosto zřekl. Napsal: „Spustils mne do jámy nejzpodnější, do nejtemnějšího a nejhlubšího místa“ (88:6). „Dolehla na mne prchlivost tvá…“ (verš 7). „…snáším hrůzy tvé…“ (verš 15). „Hněv tvůj přísný na mne se obořil…“ (verš 16).

David věřil, že ho Bůh kvůli jeho hříchu opustil – myšlenka, kterou prostě nemohl unést. Prosil u Boha: „Aby mne nezachvátili proudové vod, a nesehltila hlubina, ani se nade mnou zavřela prohlubně“ (69:15). Říkal: „Ó, Pane, prosím – nedovol, abych se propadnul tak hluboko, že bych se nedostal ven!“

David se trápil mučivou bolestí z ostudy, kterou Izraeli způsobil. Jeho hřích vyšel najevo a celý svět o něm věděl. Jeho zármutek nad hanbou, kterou způsobil, byl tak zdrcující, že žebral na Bohu: „…za posměch bláznu nevystavuj mne“ (Žalm 39:8).

David se dokonce bál, že by si Bůh mohl vzít jeho život jako soud za jeho hřích. Každá jeho bdělá chvilka byla naplněna myšlenkami, že bude v hněvu zabit. Volal: „Hospodine, v prchlivosti své netresci mne, ani v hněvě svém kárej mne“ (38:1).

Když tyto úzkosti dopadaly na Davida, byla jeho duše naplněna svatou Boží bázní. Vyznával se: „Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se…“ (77:3). Tohle je záhadné prohlášení. Proč by byl David zarmoucený, když mu všechny jeho vzpomínky na Boží jednání v jeho životě přinesly radost a štěstí? Jak by ho teď mohly trápit?

David byl nešťastný, neboť všechny jeho myšlenky byly stravovány pomyšlením, jak bude Bůh jednat s jeho hříchem. Cítil na svém těle Hospodinovu trestající metlu, šípy pravdy pronikaly jeho duši s divokou prudkostí: „Nebo střely tvé uvázly ve mně…“ (38:2).

Svědomí tohoto muže na něj teď dosedlo jako těžké závaží. Věděl, že zhřešil proti vší lásce a světlu, které z nebe přijal. Hospodin ho milosrdně a soucitně znovu a znovu vysvobozoval ze všech jeho minulých chyb. A tentokrát David věděl, že si zaslouží zavržení. Tak upadal ještě více do zármutku a zmatku. Píše: „…dostihly mne mé nepravosti, tak že prohlédnouti nemohu; rozmnožily se nad počet vlasů hlavy mé…“ (40:12).

Znám mnoho křesťanů, kteří jsou právě takoví jako David. Milují Ježíše – přesto hrozně zhřešili proti světlu, které dostali. Slyšeli tisíce spravedlivých kázání, po léta čtou denně Bibli, tráví nesčíslný počet hodin v modlitbě. Přesto zhřešili proti všem Božím požehnáním. Jak? Mají zakořeněný hřích, se kterým nikdy nejednali!

Za čas jejich hřích uzavřel jejich společenství s Ježíšem. A teď Duch svatý ukazuje na jejich zlozvyk a vyzdvihuje ho před nimi. Varuje je: „Víc ne – tenhle hřích musí pryč! Nebudu přimhuřovat oko nad tím, že si ho stále dopřáváš. Běží ti poslední termín. Zjevil jsem tvůj hřích tobě – ale brzy může být zjevený světu!“

Kdykoliv teď navštíví Boží dům, nemohou ani pozvednout své hlavy. A volají jako David: „Mých hříchů je tolik, že je nelze spočíst! Mé nepravosti mě dostihly, že nemohu ani zvednout svou tvář k nebi!“

Ztratili všechnu svou radost, náladu a svobodu, ze které se kdysi radovali. Již se nedokáží modlit nebo zpívat s nějakou živostí nebo mocí. Nosí si s sebou mocné vědomí selhání. Zeslábli, trpí depresí, jsou zdrceni, hotoví omdlít. A vědí, že to všechno je kvůli jejich hříchu, který zničil jejich společenství s Bohem!

Popisuje to stav tvé duše právě teď? Jestliže ano, děkuj Bohu za jeho milosrdenství. Právě do tebe vštěpuje svatou Hospodinovu bázeň! Proto klesáš dál do hlubin usvědčení. Jsi pod tíhou ztrápeného svědomí!

Většině křesťanů se uleví, když poznají, že nejsou zahrnuti do Pavlova seznamu odsouzeníhodných přestoupení:

„Zdali nevíte, že nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou? Nemylte se, však ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zženštilí, ani samcoložníci, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani zlolejci, ani dráči, dědictví království Božího nedůjdou“ (1. Korintským 6:9–10).

Ale když čtou následující verš, cítí pronikavě ostré šípy pravdy: „A takoví jste někteří byli, ale obmyti jste, ale posvěceni jste, ale ospravedlněni jste ve jménu Pána Ježíše Krista a skrze Ducha Boha našeho“ (verš 11). Náhle si připomenou zakořeněnou žádost, kterou nejsou schopni setřást. Myslí si: „Počkej chvíli – byl jsem osvobozen a posvěcen. Tak proč se nedokážu tohohle zlozvyku zbavit? Nejsem úplně svobodný!“

Možná ses nedávno vrátil k nějakému starému chtíči. Možná jsi navštívil nějakou pornografickou webovou stránku na Internetu nebo ses dopustil cizoložství nebo homosexuálního hříchu. Nebo jsi svému zaměstnavateli ukradl nějaké zboží, nebo ses šel cestou z práce domů tajně někam napít. Ať už je tvůj zlozvyk jakýkoliv, víš, že v této jediné oblasti nejsi svobodný. Ale Bůh řekl velice jasně: „Jestli budeš pokračovat ve svém hříchu, nemůžeš vejít do mého království!“

Nebuď překvapen, až začneš cítit totéž co David. Kdykoliv Hospodin vidí, že se některé z jeho dětí potýká s nějakým chtíčem nebo otroctvím, velice rychle k němu přijde, aby ho přivedl zpátky na cestu poslušnosti, pokoje a odpočinku. Jak to dělá? Přivodí v našich životech takové okolnosti, že nás donutí čelit svému hříchu!

Často to znamená, že nás vede dolů do hlubin, jako to Bůh učinil s Jonášem. Dopustí, že cítíme jeho kárání a že jsme pohlcováni našimi okolnostmi. Přesto to bylo právě v těch nejtemnějších hlubinách, kdy Jonáš volal k Bohu. A Hospodin odpověděl na volání svého služebníka rychle, obnovil ho pro své požehnání a vůli!

V zoufalství David volal: „Pane, vyslyš hlas můj, nakloň uší svých k hlasu pokorných proseb mých“ (Žalm 130:2). Zní mi to jako prosba umírajícího člověka. David zřejmě nebyl zrovna vyjádřením „modlitebních představ.“ Ležel tváří na zemi – zlomený, zkroušený, kající – prosil Boha z úplné hloubi svého srdce:

„Ó, svatý Bože – ty musíš slyšet mé volání, můj pláč! Já už dál nemohu. Přede mnou je stále můj hřích a já umírám strachem a hrůzou. Prosím, Bože, měj se mnou slitování!“

David věděl, že jeho duše potřebuje osvobození. A obracel se k Bohu samotnému, aby toto osvobození nalezl. Uzavírá: „Jsem v tak příšerném stavu, že mi teď může pomoci jedině Hospodin. Nemohu se spolehnout na poradce, přátele, ani svou rodinu. Moje jediná naděje je v modlitbě. Tak budu volat celou noc a den, dokud Hospodin mou prosbu neuslyší!“

Mnoho křesťanských manželství potřebuje stejný druh vysvobození, které hledal David. Po celé zemi vidím manželské dvojice, které se pomalu utápějí v temných jámách zoufalství. Manželé prohlašují, že se navzájem milují, ale vůbec nejsou zdvořilí, když spolu mluví. Cizím osobám prokazují mnohem víc vlídnosti než svému partnerovi. Za čas se z jejich domovů stanou mrazničky naprosté sprostoty. Nevědí o tom, ale padají volným pádem do záhuby, jejich vztah se rychle vymyká jejich kontrole.

Možná že tvé manželství upadlo tak hluboko, jak jen je možné. Ty a tvůj partner(ka) jste narazili na skalnaté dno a ty se každý den probouzíš a rád bys věděl, zda zůstala nějaká naděje. Dokonce jsi byl v poslední době v pokušení vztah natrvalo opustit.

Milovaný, musíš se probrat ze svého stavu! Spadl jsi do černé díry, plné bezbožných postojů. A tento stav prostě sám od sebe působit nepřestane. Pokud nezačneš jednat, bude se jen zhoršovat, dokud jeden z vás dvou manželství nezabije.

Uvědom si teď hlas Ducha svatého! Ve tvém manželství je hřích – a dopouštíš se ho jak ty, tak i tvůj partner(ka). Musíš s ním jednat nebo zůstaneš navždy na dně temné studny!

Takže komu svěřuješ svůj zármutek? Vyléváš nitro svému nejlepšímu příteli? Pokud ano, buduješ pouze spor proti svému partnerovi? Jestli navštěvuješ poradce, nehledáš vlastně ospravedlnění pro ukončení toho všeho?

Prosím, nerozuměj mi špatně – věřím v manželské poradenství. Ale pokud se chceš vážně dostat k příčině problému, existuje pouze jediné místo, kam jít. Nemusíš se dívat dál než do svého vlastního srdce! Hřích je právě tam, uvnitř tebe. A stejně jako David, musíš volat k Bohu o milost!

Jsi tak zoufalý, jako byl David? Zavřel ses sám s Pánem, padl na svou tvář a volal k němu? Chabé, tiché, líné modlitby nedokážou nic. Jestli si neulehčíš vyznáním své duše Bohu, nestojíš doopravdy o uzdravení – chceš ven!

David svědčil: „…řvu pro úzkost srdce svého… a vzdychání mé není před tebou skryto“ (Žalm 38:8–9). Musíš křičet hlasitě jako David: „Pane, vyslyš mou prosbu! Neodejdu od tebe, dokud mi neodpovíš!“

Dovolte, abych ilustrovat druh zoufalství, v němž byl David. Představ si, že se jednoho dne vracíš domů. Když zahýbáš za roh své ulice, vidíš požární vozy zaparkované před tvým domem. Černý dým se valí z oken, celý prostor kolem se ocitá v plamenech. A ty víš, že tvá manželka a děti jsou uvězněni uvnitř.

Řekni mi – jak tichý a klidný v tu chvíli budeš? Jak dlouho budeš nečinně stát a doufat, že oheň sám od sebe uhasne? Budeš tam sedět a tiše se modlit: „Ježíši, já doufám, že uhasíš oheň“? Ne! Máš-li ve svém srdci vůbec nějakou lásku, proběhneš ohněm do svého domu a budeš se snažit něco udělat!

Je-li tvé manželství v problémech, tak je tvůj dům v ohni – a tvůj vztah hoří v plamenech! A jestli dopustíš, aby ten oheň pokračoval dál, ztratíš všechno!

Takže, máš v sobě Boží bázeň ohledně svého manželství? Tíží tě břemeno viny a odsouzení za tvou roli v jeho rozpadu? Jestliže ano, nesnaž se ulehčit svému svědomí. Bůh ti posílá své mocné slovo, protože tě miluje. On tě milosrdně varuje, snaží se tě probrat dřív, než zničíš sám sebe. Tak k němu utíkej a pilně se modli. Tam začíná každé uzdravení – naléhavým voláním k Jeho jménu!

David věděl, že musí mít život zachraňující slovo, jinak bude všechna naděje pryč. Tak volal: „Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí?“ (Žalm 130:3).

Kdybych převedl Davidova slova do moderního každodenního jazyka, zněla by nějak takto: „Ó, Pane – poznal jsem tě jen jako mocného soukromého vyšetřovatele na nebi – který mě sleduje každou minutu dne, zapisuje si všechny moje chyby, odposlouchává můj telefon, naslouchá všem mým myšlenkám, pořizuje si videozáznam každého mého kroku, denně dává dohromady spor proti mně. A shromáždil jsi proti mně dost důkazů, abys mě navždy odklidil.“

„Pane, jakou budu mít šanci proti všem důkazům, které jsi shromáždil? Jak mohu obstát, když proti mně stojí má vlastní zlá slova a tajné skutky? Co mohu dělat jiného, než čekat, až budu souzen a odsouzen?“

„Každý den vstávám ve strachu z tvého hněvu kvůli mému hříchu. Kdo může obstát před svatým Bohem, který trestá nepravost? Ani nejsvatější, nejpokornější, nejspolehlivější duše nemohou uniknout tvému soudu. A jestliže oni nedosahují úrovně tvého zákona, jakou šanci mám já? Zhřešil jsem mnohem více než oni všichni!“

„Vím, že tě můj hřích urazil, Pane. A vím, že jsi nedopustil, aby pokračoval. Ale jestli brzy neuvidím znamení tvé milosti, je se mnou konec. Má duše je zničena, beznadějně. Nemohu jít dál!“

Mnoho křesťanů zápasí jako David. Když je do jejich duší implantován svatý, oprávněný strach z Boha, vyvstává před nimi neustále jeho děsivý majestát. Proudy z jeho ohnivého zákona směřují do jejich srdcí a oni začínají trápením chřadnout a uvadat. Stejně jako David volají: „Pane, kdo před tebou obstojí? Kdo může snést tvou svatost?“

Naše služba dostává pravidelně dopisy od upřímných křesťanů, kteří zápasí s homosexualitou. Tón jejich psaní zní hodně jako Davidovo trápení. Mnozí z těchto vzácných lidí vyrostlo v církvi a milují Ježíše celým svým srdcem. Ale nedokážou se osvobodit ze svého homosexuálního chtíče. Končí v zoufalství, chřadnou pod pocitem viny a odsouzení. Jeden zoufalý mladík napsal: „Pastore Davide, jestli nenajdu rychle vysvobození z tohoto otroctví, nemám na výběr. Vezmu si život.“

Je tragedie, že mnoho homosexuálů, lesbiček, alkoholiků a drogově závislých si vzalo život, protože spadli velice hluboko. Nedokážou uniknout pocitu, že neustále zklamávají Boha. A neustále se diví: „Měl bych mít moc, abych to překonal, ale nemám. Jak bych mohl někdy dosáhnout vysvobození?“

Jonáš se ptal úplně stejnou otázku. Byl doslova na dně, na dně oceánu, neschopný uniknout svému dilematu. Také volal: „Nebo jsi mne uvrhl do hlubiny, do prostřed moře, a řeka obklíčila mne; všecka vlnobití tvá i rozvodnění tvá na mne se svalila… Až k spodkům hor dostal jsem se…“ (Jonáš 2:3–6).

Kdo podle Jonáše ho uvrhnul do těchto temných hlubin? Hospodin! Opravdu, byl to Bůh, kdo zavedl proroka na úplné dno a připravil velrybu, aby ho spolkla. Když Jonáš nazval své soužení „vlnobití tvá i rozvodnění tvá,“ zmiňuje se o Hospodinu.

Ale Bůh nebyl na Jonáše naštvaný, pouze účtoval s jeho hříchy. Takže proč dopustil, aby se mu to stalo? Proč ho poslal do hlubin? Chtěl zadržet svého služebníka, aby neutíkal před Jeho vůlí! Přál si, aby Jonáš poslechnul jeho plán, aby tak byl požehnán. Zkrátka, Bůh vzal Jonáše do hlubin, aby ho obnovil!

Jonáš 2:2 nám přesně říká, co tím Bůh zamýšlel: „Z ssoužení svého volal jsem k Hospodinu, a ozval se mi; z břicha hrobu křičel jsem, a vyslyšel jsi hlas můj.“ Hospodin čekal, až se k němu Jonáš obrátí – až bude volal k němu samotnému! „Bylť jsem již řekl: Vyhnán jsem od očí tvých, ale ještěť pohledím na tvůj svatý chrám“ (verš 4). „Když se svírala ve mně duše má, na Hospodina jsem se rozpomínal…“ (verš 7).

Dnes dělá Hospodin totéž s námi: Osvobozuje nás tím, že dopustí, abychom se dostali do hlubin. Nechá nás, abychom si zoufali nad svým hříchem, dokud nebudeme mít žádný zdroj, k němuž bychom se obrátili, než k němu. A nakonec z břicha pekla voláme: „Ó, Pane, prosím, vyslyš mě! Narazil jsem na dno, žádná naděje na dohled. Vysvoboď mě!“

Možná jsi v koncích pro svůj hřích, narazil jsi na dno. Nevypadá to, že bys dosáhl vítězství nad tímto jedním zakořeněným chtíčem nebo hořkostí. A teď Pán dopustil, aby ses dostal do hlubin. Ale to všechno má důvod. On doufá, že stejně jako Jonáš, „pohledíš opět k němu.“

Spolehněte se, že když Jonáš volal k Hospodinu, Bůh ho rychle vysvobodil: „Rozkázal pak byl Hospodin rybě té, i vyvrátila Jonáše na břeh“ (verš 10). Bůh řekl velrybě: „To už stačilo – teď ho vyplivni. Můj služebník ke mně volal a já mu odpovím!“

Tvůj nebeský otec nechce, abys zůstal dole na dně a chřadnul pod těžkým břemenem viny a odsouzení. Jeho touhou je, aby ses tam naučil lekci – a vložil veškerou svou důvěru na něj!

Pro mnoho křesťanů znamená klesání ke dnu konec. Jsou tak zdrceni svými chybami, že si vypěstují pocit nehodnosti. A za čas cítí, že jsou chyceni a není jim pomoci. Izaiáš o takových věřících napsal: „Ó ssoužená, vichřicí zmítaná, potěšení zbavená…“ (Izaiáš 54:11).

Někteří se během doby naštvou na Boha. Unaví je očekávání na jeho jednání. Tak vyčítavě volají: „Pane, kdes byl, když jsem tě potřeboval? Volal jsem k tobě, abys mě vysvobodil, ale tys mi nikdy neodpověděl. Udělal jsem všechno, co jsem měl, ale stále ještě nejsem svobodný. Jsem unavený z činění pokání a pláče, aniž bych viděl jakoukoliv změnu!“ Mnoho takových věřících se jednoduše vzdá jakýchkoliv pokusů a zcela se vydá své žádosti.

Jiní upadnou do mlhy duchovní apatie. Jsou přesvědčeni, že už o ně Bůh nestojí. Říkají si: „…Skrytať jest cesta má před Hospodinem, a pře má před Boha mého nepřichází?“ (40:27). „Opustiltě mne Hospodin, a Pán zapomenul se na mne“ (49:14).

Další nakonec zaměří svou pozornost na svůj hřích a snaží se setrvávat v neustálém stavu odsouzení. Ale tohle pouze způsobí, že jsou zmatení a volají: „…přestoupení naše a hříchové naši jsou na nás, a my v nich svadneme, i jakž bychom živi byli?“ (Ezechiel 33:10). Faktem je, že vědomí usvědčení není samo o sobě konec. Když jsme poníženi vinou a zármutkem nad naším hříchem, nemáme se s těmito pocity spokojit. Jsou zamýšleny k tomu, aby nás dovedly ke konci našeho já – a k vítězství kříže!

Po všem pláči a volání k Hospodinu David nakonec dosvědčuje: „Ale u tebe jest odpuštění, tak aby uctivost k tobě zachována byla“ (Žalm 130:4). Duch svatý začal zaplavovat jeho duši vzpomínkami na Boží milosrdenství. A náhle se David upamatoval na vše, co se vyučil o otcově odpouštějící, milosrdné přirozenosti. „…Ty však, Bože, snadný k odpuštění, milostivý a lítostivý, dlouho shovívající a hojný v milosrdenství…“ (Nehemiáš 9:17).

Brzy se David radoval, připomínal si: „Nebo ty jsi, Pane, dobrotivý a lítostivý, a hojný v milosrdenství ke všechněm, kteříž tě vzývají“ (Žalm 86:5). „Budeš-li nepravosti šetřiti…“ (103:3).

Zde je jedno ze základních zaslíbení Nové smlouvy. Jeremiáš prohlašoval: „…milostiv zajisté budu nepravosti jejich, a na hřích jejich nezpomenu více“ (Jeremiáš 31:34). A Pavel v Novém zákoně přidává: „…odpustiv vám všecky hříchy“ (Koloským 2:13). Bůh slíbil, že nám odpustí všechny hříchy!

Ale toto zaslíbení odpuštění je omezeno na určité lidi. Dá se použít pouze na ty, kteří jsou zdrcení a zhnusení ze svých hříchů… kteří zapadli do hlubin viny… kteří dovolili Duchu svatému, aby prozkoumával jejich duše… a kteří činili pokání a obrátili se s vírou k Ježíši.

Ježíš sám řekl, že ne každý, kdo říká: „Pane, Pane,“ vstoupí do Božího království. Je smutné, že spousty křesťanů jejich hříchy neznepokojují. Jejich zakořeněné zlozvyky je v nejmenším netrápí. Přesvědčili sami sebe, že Bůh je tak milosrdný a plný milosti, že jim odpustí, i když umíněně dál hřeší.

Ne – nikdy! Přivlastnili si falešný pokoj! Potlačili, umlčeli usvědčování Ducha svatého, znemožnili mu jeho prozkoumávání a jednání. Usilovali o odpuštění dřív, než mohla jejich vina dozrát ke zbožnému smutku!

Ale zároveň platí, že Boží odpuštění lze získat pouze vírou. Nemůžeme si ho vydedukovat. Kristův dar vykoupení jeho krví, který nám dává, je tak hluboký, tak milosrdný, tak tajemný, že je daleko mimo jakoukoliv schopnost lidského porozumění. Můžeme vidět, že na naše hříchy platí zákon. Můžeme cítit odsouzení, strach a vinu za naše přestoupení. Ale náš nebeský otec stojí po celý čas s láskou vedle nás, připravený odpustit. Kristova krev, Otcova láska, Hospodinova touha odpustit – všechna tato požehnání lze poznat pouze vírou: „…nebo spravedlivý z víry živ bude“ (Galatským 3:11).

Možná bys rád věděl, kolikrát ti Pán odpustí, když se znovu a znovu dopouštíš stejného hříchu? Buď si jistý, že jeho neuvěřitelné odpuštění je neomezené. Pokaždé, když zhřešíš, můžeš jít k Ježíši a nalézt osvobození. Přesto není Pánovo odpuštění nemoudré nebo slepé. Pravda, náš nebeský Otec nám odpouští – ale v jistou chvíli nás trestá, aby nám zabránil pokračovat v hříchu.

Když mé čtyři děti vyrůstaly, musel jsem je trestat, když dělaly něco špatného. Zavolal jsem je do svého pokoje, abych jim naplácal – a když v mé ruce viděly pásek, propukly v pláč. Křičely: „Ne, tati, ne! Je mi to tak líto. Prosím, odpusť mi!“

Odpustil jsem jim. Ale to mi nezabránilo, abych nepoužil pásek. Věděl jsem, že kdybych ho nepoužil, stalo by se to pro ně bezvýznamné – spíš vtip než zdroj kázně. Podobně je tu vždy Boží zákon, aby nám připomněl jeho svatý standard. Je to svazek paprsků jeho svatosti k nám, aby nám připomněl jeho cesty – a že to, co říká, myslí vážně!

Dovolte, abych uzavřel se slovem naděje. Jestli jsi právě teď v hlubinách kvůli svému hříchu – jestli roníš slzy kvůli Boží metle na svých zádech – buď povzbuzen. On tě trestá, protože tě něžně miluje. Zavedl tě dolů, protože chce, abys poznal jeho bázeň!

Co to přesně znamená bát se Hospodina? Znamená to být schopen říci: „Vím, že mě otec miluje. Jsem v bezpečí, navždy jeho, a vím, že se mě nikdy nezřekne. Cítí mou bolest, kdykoliv bojuji. A má se mnou trpělivost, když bojuji proti hříchu. Je vždy připraven mi odpustit, když k němu volám. Ale také vím, že mi nedovolí, abych dál neposlouchal jeho slovo. Můj nebeský otec mě nebude šetřit – protože mě hluboce miluje!“

To je smysl toho všeho. Bůh chce, abychom přijímali jeho odpuštění, abychom se ho mohli bát, měli před ním bázeň. „Ale u tebe jest odpuštění, tak aby uctivost k tobě zachována byla“ (Žalm 130:4). Když jednou máme Hospodinovu bázeň, budeme chtít víc než jen poslouchat jeho slovo. Budeme se mu chtít zalíbit, udělat mu radost, vyloudit úsměv na jeho tváři. To je požehnaný důvod svaté Boží bázně!