ZNALOST BOHA

Každá generace křesťanů musí zkoumat, jestli její misie a skutky vzdávají čest Bohu. Neustále se musíme ptát sami sebe: „Sloužíme ještě Pánu a svým bližním věrně a obětavě? Nebo směřujeme ke způsobu myšlení vyjádřené jediným přáním: „Ať jsme požehnáni.“?

Kristus přesně znal srdce svých následovníků. „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se“ (Jan 6:26). Proč zde Ježíš zmiňuje „znamení“? Zamysli se nad tím, k čemu znamení slouží. Je symbolem něčeho důležitého a vyjadřuje to pro každého srozumitelným způsobem. Když říká dopravní značka: „Denver 60 mil,“ víme, že ještě nejsme v Denveru, ale že k němu směřujeme. Stejně tak Ježíš dával učedníkům najevo, že nejde o chléb a ryby. Zjevoval jim milující péči nebeského Otce, jehož zázraky jsou znamením jeho péče o nás.

Reakce zástupů odhalila jejich srdce: „Mojžíš jim dal jíst chléb z nebe“ (Jan 6:31). Uplatňovali proti Ježíši příklad Mojžíše. Bylo to stejně podlé, jako když jde dítě za každým z rodičů zvlášť, aby dostalo, co chce. Hledáme Boha uprostřed nás, nebo chceme pouze jeho zaopatření? Upřímně řečeno, často, když se modlíme, chceme odpověď hned, dnes, v tom okamžiku. Je to bohužel znak kultury našeho světa: „mít všechno a hned.“ V duchovním smyslu postrádáme úžasnou hodnotu, které si cenily dřívější generace: vědět, že vírou nakonec uvidíme obrovská požehnání.

Křesťanu, jenž zná Boha, nejde jen o okamžité uspokojení jeho potřeb. Pán se neskloní před naší poživačností, aby nám dal všechno, co chceme – když si to žádáme. On touží po vztahu s námi – po neustálém dlouhodobém vztahu přinášejícím ovoce. A proto jeho požehnání nejsou naplněním tohoto vztahu; jsou znamením jeho věrnosti a slitování –symbolem , po kterém každý z nás ve vztahu touží. Dokladem i znamením budoucí reality jsou právě Kristovy zázraky, které vykonal.