Zvuk Jeho hlasu

Když Ježíš žil svůj život na zemi, byl zcela závislý na nebeském Otci. Náš Spasitel neudělal ani neřekl nic, dokud se nejprve neporadil se svým Otcem ve slávě. A neprovedl žádné zázraky kromě těch, které mu Otec přikázal udělat. Prohlásil: „Sám od sebe nic nečiním, ale jakž mne naučil Otec můj, takť mluvím. A … neopustil mne samého Otec; nebo což jest jemu libého, to já činím vždycky“ (Jan 8:28–29).

Kristus to objasňuje: denně byl veden svým Otcem. A uplatňování jeho úplné závislosti v praxi, vždy naslouchat hlasu svého Otce, bylo součástí jeho každodenního chození. Vidíme to na scéně z Janova evangelia. Jednou v sobotu, o židovském svátku, se Ježíš procházel kolem rybníka Bethesda, když uviděl zmrzačeného muže, který ležel na rohoži. Kristus se k němu obrátil a přikázal mu, aby se zvedl ze svého lůžka. Ten člověk byl okamžitě zdráv. Odcházel uzdraven.

Židovské vůdce to rozzuřilo. Podle jejich mínění porušil Ježíš uzdravením toho člověka sobotu. Ale Ježíš jim odpověděl: „Udělal jsem pouze to, co mi Otec řekl, abych udělal.“ Vysvětloval: „Otec můj až dosavad dělá, i jáť dělám … Nemůžeť Syn sám od sebe nic činiti, jediné což vidí, an Otec činí. Nebo cožkoli on činí, toť i Syn též podobně činí. Otec zajisté miluje Syna, a ukazuje mu všecko, což sám činí“ (Jan 5:17–20).

Ježíš velice prostě oznámil: „Můj otec mě naučil všechno, co mám dělat.“ Možná si říkáš: „Kdy přesně Bůh Otec ukázal Kristu, co má dělat? Kdy Ježíš viděl Otce činit zázraky? Kdy s ním Otec o všem mluvil, co má říkat a dělat?“

Stalo se to všechno ve slávě, předtím než přišel Kristus v těle? Posadili se ti dva spolu ještě před stvořením a načrtli plán pro každý den Ježíšova života? Pověděl Otec Synovi: „Druhou sobotu šestého židovského měsíce se budeš procházet kolem rybníka Bethesda. Potkáš tam zmrzačeného muže. Přikážeš tomu muži, aby vstal a chodil.“

Kdyby to tak bylo, nemohlo by se to vztahovat na nikoho z nás. Taková úmluva by neměla platnost pro naše každodenní chození s Pánem. Nicméně víme, že Ježíš přišel, aby nám dal vzor, který máme následovat. Ostatně přišel na zem, aby zakusil všechno, co děláme, cítil všechny naše pocity a byl dotčen našimi bolestmi a slabostmi. A naopak my máme žít, jako žil On, chodit jako chodil On.

Faktem je, že se Ježíš ve svém těle musel denně spoléhat na vnitřní řízení Otcovým hlasem. Musel být po celou dobu závislý na Otci, aby slyšel jeho hlas, který ho vedl. Jinak by Ježíš prostě nemohl dělat věci, které dělal. Ježíš musel slyšet hlas svého Otce hodinu za hodinou, zázrak za zázrakem, celý den.

Jak mohl Ježíš slyšet jemný, tichý hlas svého Otce? Bible nám ukazuje, že se to dělo skrze modlitbu. Znovu a znovu odcházel Ježíš na opuštěné místo, aby se modlil. Učil se slyšet hlas svého Otce v kleče na svých kolenou. A Jeho Otec byl věrný a ukazoval mu všechno, co má dělat a říkat.

Představ si Ježíše, který stojí před důležitým rozhodnutím, jako je výběr jeho učedníků. Jak Pán vybral dvanáct z ohromného množství těch, kteří ho následovali? Muselo to být závažné rozhodnutí. Ostatně tito učedníci budou tvořit sloupy jeho novozákonní církve. Dal mu Otec dvanáct jmen, když byl ještě ve slávě? Kdyby ano, proč by Ježíš předtím, než jmenoval dvanáct učedníků, trávil celou noc na modlitbě?

Lukáš nám říká: „Vyšel Ježíš na horu k modlení. I byl tam přes noc na modlitbě Boží“ (Lukáš 6:12). Následující ráno Ježíš povolal dvanáct učedníků? Otec mu je předcházející noc zjevil.

Navíc dal Otec tu samou noc svému Synovi Kristovo kázání na hoře: „Blahoslavení chudí … Blahoslavení lkající … Blahoslavení jste, když vám zlořečiti budou …“ (Matouš 5–7). Ježíš to všechno získal přímo z Otcova srdce.

Bylo to v těch hodinách, když byl s Otcem sám, tehdy Kristus slyšel mluvit Jeho hlas. Opravdu, Ježíš přijal každé slovo povzbuzení, každé prorocké varování během modlitby. On žádal Otce, uctíval Ho a podvolil se Jeho vůli. A po každém zázraku, každém vyučování, každé konfrontaci s farizeji spěchal Ježíš zpátky do společenství se svým Otcem.

Vidíme tento druh oddanosti v Matouši 14. Ježíš se právě dozvěděl zprávu o smrti Jana Křtitele. „A uslyšev to Ježíš, plavil se odtud na lodičce na místo pusté soukromí“ (Matouš 14:13). (Říkám si, zda šel na tu samou poušť, kde Jan trávil roky v meditacích a přípravě na službu.)

Ježíš tam byl sám, modlil se a hluboce truchlil nad Janovou smrtí. Jan byl jeho milovaný přítel, právě tak jako vážený Boží prorok. Teď, když měl Kristus společenství s Hospodinem, žádal a přijímal milost. A zde v poušti, zatímco byl uzavřený se svým Otcem, přijal Ježíš pokyny na nejbližší den.

Okamžitě poté, co opustil toto místo, začal Ježíš provádět zázraky: „A vyšed Ježíš, uzřel zástup mnohý. I slitovalo mu se jich, a uzdravoval nemocné jejich“ (14:14). Ten samý den Ježíš nakrmil 5 000 z pěti bochníků a dvou ryb. Pokus se představit si, jaký to byl pro něj rušný, plný, těžký den. Později toho dne poslal zástupy pryč.

Co v tom okamžiku Ježíš dělal? Mohl by sis myslet, že si možná rád odpočine nebo se nerušeně nají. Možná shromáždí několik svých blízkých učedníků a podrobně vylíčí události dne. Nebo by si možná přál jít do Betanie, aby se zotavil pohostinností rodiny Marie a Marty.

Ježíš neudělal žádnou z těchto věcí. Písmo říká: „A rozpustiv zástupy, vstoupil na horu soukromí, aby se modlil. A když byl večer, sám byl tam“ (14:23). Opět Ježíš rychle pospíchal zpátky ke svému Otci. Věděl, že jediné místo, kde se zotaví a vzpamatuje, je v přítomnosti jeho Otce.

Nuže, Ježíš si byl plně vědom skutků, které přišel činit na zemi. Všechno to bylo nastíněno v Písmu: že bude uzdravovat nemocné a sklíčené, otevírat oči slepých, těšit všechny zkroušeného srdce, otevírat dveře vězení, osvobozovat zajaté, uspokojovat hlad a žízeň zástupů. Přesto ve svém každodenním chození Ježíš neudělal žádnou z těchto věcí, aniž se nejprve nepodřídil Otci. Ačkoliv pro něj byly tyto skutky naplánovány, vždy hledal Otcovo vedení vteřinu za vteřinou.

Písmo nám říká, že v případě nutnosti Ježíš uzdravil „všechny, kteří se ho dotkli.“ Přesto jindy nikoho neuzdravil pro lidskou nevíru. Jak Ježíš věděl, kdy uzdravovat a kdy ne? Musel slyšet tichý jemný hlas svého Otce, který mu dával slovo vedení. A on jásal, že slyšel hlas svého Otce.

Totéž je pravdou v našem povolání. Známe všechny věci, které od nás Písmo vyžaduje: máme se milovat navzájem, máme se bez přestání modlit, jít do celého světa a činit učedníky, studovat, abychom se ukázali být osvědčení, chodit ve spravedlnosti, sloužit chudým, nemocným, potřebným a uvězněným. Přesto máme dělat také určité další věci, které Písmo nezmiňuje. Čelíme určitým potřebám ve svém každodenním chození, ať už jsou to krize nebo jiné naléhavé situace. V takových chvílích potřebujeme Otcův hlas, aby nás vedl, mluvil k nám věci, které nejsou uvedené v Jeho přikázáních. Jednoduše řečeno, potřebujeme slyšet ten samý hlas Otce, který slyšel Ježíš, když byl na zemi.

Víme, že Kristus měl tento druh výměny názorů se svým Otcem. Řekl svým učedníkům: „Všecko, což jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám“ (Jan 15:15). Také řekl náboženským vůdcům: „Pravdu mluvil jsem vám, kterouž jsem slyšel od Boha. Tohoť jest Abraham nečinil“ (8:40). Co tou poslední frází Ježíš mínil? Říkal učitelům Izraele: „Dal jsem vám pravdu přímo z Božího srdce. To Abraham dělat nemohl.“

Kristus říkal: „Žijete v mrtvé teologii. Studujete minulost, uctíváte svého otce Abrahama, učíte se pravidla a předpisy pro svůj život. Ale to, co vám říkám, není z nějaké vzdálené historie. Právě jsem byl se svým Otcem. Dal mi to, co vám kážu. Ukázal mi, co potřebujete slyšet.“

Jan Křtitel svědčil proti těm samým náboženským vůdcům: „A což viděl a slyšel, toť svědčí, ale svědectví jeho žádný nepřijímá“ (Jan 3:32). Dnes nám Ježíš říká to samé poselství: „Jste uspokojeni nasloucháním kázání z nějaké příručky. Ale Slovo, které vám chci dát, je čerstvé.“

Ptal jsem se Pána, zda je možné dnes, v tomto čase milosti, žít jako žil On. Můžeme být úplně závislí na hlase Otce ve slávě? Je možné slyšet jeho vedení pro naše životy den po dni, vteřinu za vteřinou? Existuje taková cesta naplánovaná pro nás, abychom také mohli říci: „Mluvím jen to, co jsem slyšel od Pána, a dělám jen to, co ho vidím dělat“?

Znám radost, která přichází z přebývaní o samotě s Kristem. Přichází, když ho uctívám, sloužím mu, čekám na Něj, aby mi zjevil své srdce. Nazývám to časem krmení Ježíše. Sedím v jeho přítomnosti, naslouchám jeho tichému, jemnému hlasu. A On ke mně mluví, slouží mi svým Duchem svatým, ukazuje mi věci, které bych se nikdy nemohl naučit z knihy nebo od člověka. Jeho pravda přichází do života v mém duchu. A moje srdce ve mně skáče.

Ale ještě jsem toho nedosáhl. Tato příležitostná zkušenost se ještě nestala způsobem mého života. Takže se ptám Pána: „Je zcela závislý život možný? Nebo je to jen zbožné přání? Sním o něčem, co je nemožné naplnit?“

Věřím, že mnozí z nás žijí „pod úrovní“ výhod, které máme jako Boží děti. Například čtu o Eliáši, jak stojí před Hospodinem a slyší jeho hlas. Čtu o Jeremiáši stojícím v Boží přítomnosti, jak slyší jeho radu. Volá: „Nebo kdož jest stál v radě Hospodinově, a viděl neb slyšel slovo jeho? Kdo pozoroval slova jeho, neb vyslechl je?“ (Jeremiáš 23:18). Čtu o podobném volání od Izaiáše: „A ušima svýma slýchati slovo tobě po zadu řkoucích: Toť jest ta cesta, choďte po ní, buď že byste se na pravo neb na levo uchýlili“ (Izaiáš 30:21).

Proč by Bůh nemluvil v naší generaci, když je tu tolik strachu a nejistoty? Svět je ve zmatku, hledá odpovědi. Proč by byl Pán zticha teď, když potřebujeme slyšet jeho hlas víc než kdy dřív? Je tragedie, že mnoho služebníků dnes káže kázání bez života. Jejich poselství ani neusvědčuje z hříchu ani neodpovídá na hluboký pláč a volání srdce. Je to naprosto zločinné. Prázdné filosofie, chrlené v čase velkého hladu, způsobí v posluchačích pouze větší zármutek.

Jan Křtitel vyučoval: „Kdož má nevěstu, ženichť jest, přítel pak ženicha, jenž stojí a slyší ho, radostí raduje se pro hlas ženicha. Protož ta radost má naplněna jest“ (Jan 3:29). Doslovný řecký význam se překládá: „Přítel ženicha, který je věrný a setrvává s ním.“ Jan Křtitel říká svým učedníkům: „Slyšel jsem hlas ženicha. A to mi způsobilo největší radost. Jeho zvuk naplňuje mou duši. Jak mohu slyšet jeho hlas? Když budu stát blízko něj, naslouchat mu, když mluví jeho srdce.“

Můžeš si říkat: jak Jan poznal zvuk Ježíšova hlasu? Pokud víme, ti dva se setkali tváří v tvář pouze jednou, při Kristově křtu. A to byla velice krátká výměna názorů, sestávala z pouze několika slov.

Jan se učil slyšet Pánův hlas zrovna tak, jako to dělal Ježíš: sám na poušti. Tento muž se izoloval na poušti již v útlém věku. Nedovolil si žádnou radost tohoto světa, včetně chutného jídla, měkké postele nebo dokonce pohodlného oděvu. Neměl žádné učitele, žádné rádce, žádné knihy. Během těchto osamělých let měl Jan společenství s Hospodinem. A celý ten čas byl vyučován Duchem svatým, aby slyšel Boží jemný tichý hlas. Kristus mluvil k Janovi dokonce předtím, než přišel v těle.

Jan se naučil všechno, co znal, tím, že byl v neustálém společenství s Hospodinem. Tak přijal poselství o pokání, poznal příchod Beránka, uvědomil si svou vlastní potřebu menšit se, aby Mesiáš mohl růst. Jan se všechny tyto věci učil od Pána. A zvuk Božího hlasu byla jeho radost.

Vidíme takový život načrtnutý v Písmu. Nemluvím jen o osamoceném životě proroka. Zaprvé je tu příklad Ježíše. Jeho život byl zaneprázdněný, často měl zaplněnou každou hodinu. Ale Kristovo srdce bylo upřené k hledání Otce každý den. Dával Bohu drahocenný kvalitní čas, seděl u jeho nohou, sloužil mu a naslouchal jeho hlasu. A byl každý den vyučován a veden svým Otcem.

Můžeš se ptát: „Ale co my ostatní? Ježíš byl doslova Syn Boží, zplozený Otcem. Pro nikoho není možné dosáhnout úrovně jeho příkladu.“

Uvažuj o Kornéliovi, setníkovi. Tento muž nebyl kazatel ani duchovní kněz. Vlastně to byl pohan a nemohl se ani počítat mezi Boží lid. Přesto Písmo říká, že tento voják byl „nábožný a bohabojný se vším domem svým, čině almužny mnohé lidu a modle se Bohu vždycky“ (Skutky 10:2–3).

Zde byl jeden zaměstnaný člověk. Kornélius měl 100 vojáků pod svým přímým velením. Přesto se modlil v každé volné chvíli. A jednoho dne, když se modlil, k němu promluvil Pán. Objevil se anděl a zavolal Kornélia jménem. Setník poznal, že to je hlas Boha. Odpověděl: „Co chceš, Pane?“ (10:4).

Pán mluvil přímo ke Kornéliovi, řekl mu, aby vyhledal apoštola Petra. Dal mu detailní instrukce, včetně jmen, adresy, dokonce slova, která má říci. Mezitím se Petr modlil na střeše domu, když „stal se hlas k němu“ (10:13). Opět dává Duch svatý detailní instrukce: „Aj, muži tři hledají tebe. Protož vstana, sejdi dolů a jdi s nimi, nic nepochybuje; neboť jsem já je poslal“ (viz 10:19–20).

Petr následoval muže do domu Kornélia na opravdu božskou schůzku. To, co se tam stalo, šokovalo celou židovskou letniční církev. Pán rozevřel, zpřístupnil evangelium pro pohany. Přesto bylo pro židovské věřící nejtěžší věcí přijmout to, že Bůh mluvil k prostému, neškolenému pohanovi. Nemohli pochopit, jak mohl Kornélius slyšet Boží hlas tak jasně, a mluvené s takovou mocí. Povzbudilo to všechny věřící, kteří tam byli.

Pavel také přijal zjevení Ježíše přímo z nebe. Svědčil, že věci, které prozrazoval o Kristu, ho nenaučil žádný člověk. Přesněji řečeno slyšel hlas samotného Ježíše, když klečel na kolenou a modlil se. „Oznamujiť pak vám, bratří, že evangelium to, kteréž kázáno jest ode mne, není podle člověka. Nebo aniž jsem já ho přijal od člověka, ani se naučil, ale skrze zjevení Ježíše Krista“ (Galatským 1:11–12). „Ale když se zalíbilo Bohu … zjeviti Syna svého mně, abych jej kázal mezi pohany, hned jsem se neporadil s tělem a krví“ (1:15–16).

Nuže, v Pavlových dnech bylo mnoho velkých učitelů, vedoucích, kteří byli mocní v Božím slově, jako například Apollos a Gamaliel. A byli tam apoštolové, kteří chodili a rozmlouvali s Ježíšem. Ale Pavel věděl, že zjevení Krista z druhé ruky nestačí. Musel mít stále vzrůstající zjevení Ježíše od Pána samotného.

Ovšem že Pavel nebyl proti učitelům. Ostatně byl jedním z nich. Učil: „A onť [Bůh] jest dal některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné evangelisty, jiné pastýře a učitele“ (Efezským 4:11). Ale Pavel věděl, že bude čelit bezbožnému pohanskému světu. A potřeboval osobní zjevení Ježíše, aby to vydržel. Vlastně Pavel říká každému věřícímu, že potřebuje být vyučován Pánem: „Ač jestliže jste ho slyšeli a o něm byli vyučeni, jakž ta jest pravda v Ježíšovi“ (4:21).

Dnes existují tucty dobře vyškolených služebníků, velice uznávaných mužů pokrokového učení. Tráví roky v seminářích, studují teologii, filosofii a etiku. A vyučují je obdarovaní učitelé, vážení muži, kteří jsou experty ve svém oboru.

Ale když se mnozí z těchto školených služebníků postaví za kazatelnu, aby kázali, mluví pouze prázdná slova. Mohou vám říci mnoho zajímavých věcí o životě a službě Krista. Ale ať řeknou cokoliv, váš duch zůstává lhostejný. Proč? Nemají žádné zjevení Ježíše, žádnou osobní zkušenost s ním. Cokoliv vědí o Ježíši je filtrováno skrze mysli jiných lidí. Jejich pohledy jsou pouze nudná vyučování.

Pavel se opravdu ptal Efezských: „Jak jste poznali Krista?“ Jinými slovy: kdo vás naučil to, co víte o Ježíši? Přišlo to z mnoha kázání, které jste slyšeli ve své nedělní škole? Pokud ano, je to dobré. Ale je to hranice toho, co víte o Kristu? Nezáleží na tom, jak mocně možná váš pastor káže nebo jak pomazaní jsou možná vaši učitelé. Potřebujete víc Ježíše než pouze znalosti v hlavě.

Mnoho věřících je uspokojeno tím, co nazývám počáteční, jednorázové zjevení Kristovy zachraňující moci a milosti. Je to jediné zjevení Ježíše, které kdy měli. Svědčí: „Ježíš je Mesiáš, Spasitel. On je Pán, Boží syn.“ Každý pravý věřící zakusil toto nádherné zjevení, které mění život. Nicméně to je jen první krok. Co leží před námi je celý život hlubších, slavnějších zjevení Krista.

Pavel tohle věděl. Přijal neuvěřitelné zjevení Ježíše na cestě do Damašku. Pavel byl doslova sražen z koně a mluvil k němu hlas z nebe. Žádný člověk neměl nikdy větší osobní zjevení Krista, než je toto. Přesto Pavel věděl, že to byl jen začátek. Od tohoto momentu dál „jsem usoudil nic jiného neuměti mezi vámi, nežli Ježíše Krista, a to ještě toho ukřižovaného“ (1. Korintským 2:2).

Matouš nám poskytuje výmluvný příklad jednorázového zjevení Krista. Ježíš právě přednesl tvrdé vyučování zástupům a mnoho lidí se odvrátilo. Tak Ježíš svolal své učedníky dohromady a ptal se: „Vy pak kým mne býti pravíte? I odpověděv Šimon Petr, řekl: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Matouš 16:15–16).

Ježíš na to řekl: „Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě toho, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích“ (16:17). Kristus říkal: „Tohle zjevení jsi, Petře, nezískal pouhým chozením se mnou. Můj Otec ti to zjevil z nebe.“ Krátce, Petr přijal slavné, počáteční zjevení, které přichází každému, kdo věří. Ukázala se mu sláva Kristova spasení.

Přesto hned dále čteme: „Tedy přikázal učedlníkům svým, aby žádnému nepravili, že by on byl ten Ježíš Kristus“ (16:20). Proč to Ježíš řekl? Nebe samo už nechtělo rozhlašovat, že je Beránek Boží, který přichází, aby spasil svět?

Faktem je, že učedníci nebyli připraveni, aby o něm svědčili jako o Mesiáši. Jejich zjevení o Něm bylo neúplné. Nevěděli nic o kříži, o cestě utrpení, hloubce oběti jejich Mistra. Přesto již uzdravovali nemocné, vyháněli démony a svědčili mnohým. Ale i když byli během těchto let s Ježíšem, stále ještě neměli hluboké osobní zjevení o tom, kdo On je.

Následující verš to potvrzuje: „A od té chvíle počal Ježíš oznamovati učedlníkům svým …“ (16:21). Jinými slovy, Kristus jim začal zjevovat sám sebe, ukazoval jim o sobě hlubší věci. Verš pokračuje: „… že musí jíti do Jeruzaléma, a mnoho trpěti od starších a předních kněží a od zákoníků, a zabit býti, a třetího dne z mrtvých vstáti“ (16:21).

Byl jsi vyučován Ježíšem ve své tajné modlitební komůrce? Hledal jsi ho ve věcech, které jsi nemohl získat z knih nebo od učitelů? Seděl jsi tiše v jeho přítomnosti, očekával, abys uslyšel Jeho hlas? Bible říká, že všechna pravda je v Ježíši. A On sám ti ji může odhalit skrze svého požehnaného svatého Ducha.

Možná teď ve tvé mysli povstala otázka: „Není to nebezpečné otevřít svou mysl tichému jemnému hlasu? Není to právě tohle, proč se tolik křesťanů dostalo do problémů? Nepřítel vstupuje a imituje Boží hlas, říká jim, aby udělali to nebo věřili nějaké směšné věci. A oni jsou nakonec podvedeni. Není Bible jediný hlas, kterému máme věnovat pozornost? A nemá být Duch svatý náš jediný učitel?“

Zde je to, čemu v této věci věřím:

1. Podobně jako Otec a Syn, je Duch svatý zřetelná, živá, mocná, inteligentní, božská osoba v něm samém. Není to osoba z masa, ale duchovní osobnost po jeho vlastní pravici. A on vládne církvi. Přináší božský pořádek, utěšuje zraněné, posiluje slabé, a vyučuje nás Kristovu bohatství.
2. Písmo nazývá Ducha svatého Duchem Syna: „Bůh poslal Ducha Syna svého v srdce vaše“ (Galatským 4:6). Je také znám jako Duch Kristův: „Na který aneb jaký čas mínil by ten, kterýž v nich byl, Duch Kristův“ (1. Petr 1:11). „Jestližeť pak kdo Ducha Kristova nemá, tenť není jeho“ (Římanům 8:9). Je jasné, že Boží Duch a Duch Krista je jeden a ten samý. Kristus je Bůh a ten samý Duch proudí, vyzařuje z obou. Duch svatý je v podstatě jak Otce, tak Syna a posílají ho oba.
3. Existuje způsob, kterým můžeme být ochráněni od podvodu během hluboké, hledající modlitby. Naše ochrana je v očekávání. Hlas těla vždy pospíchá. Chce okamžité vyhovění, takže nemá trpělivost. Vždy je zaměřen na sebe víc než na Pána, vždy se nás snaží rychle vyhnat z Boží přítomnosti.

Nuže, hlas nepřítele je trpělivý, ale jen do určitého okamžiku. Může být jemný, něžný, vlídný, ujišťující a logický. Ale když ho testujeme prostým očekáváním — to znamená, okamžitě nejednáme, prověřujeme, abychom věděli, že je to Pánův hlas — stane se netrpělivý a sám se odhalí. Náhle se stane nepříjemným, začne vyžadovat, bude se nám posmívat a bude nás odsuzovat. Potom poznáme, že to není Boží hlas.

Proto Bible znovu a znovu říká: „Očekávej na Hospodina … očekávej na Něj … očekávej.“ Je to během našeho očekávání, kdy jsou tyto jiné hlasy odhaleny nebo zeslábnou a odejdou. Máme čekat, čekat, čekat, tak aby jak nebe, tak i peklo vědělo, že se nevzdáme, dokud Pán nepřevezme vedení.

Vidíme to demonstrované v Jeremiáši 42. kapitole. Zbytek Božího lidu přišel k Jeremiáši, aby hledal slovo vedení od Hospodina. Tak se prorok začal modlit. Potom „Stalo se pak po přeběhnutí desíti dnů, když se stalo slovo Hospodinovo k Jeremiášovi“ (Jeremiáš 42:7). Desátého dne Bůh konečně promluvil k Jeremiášovi. Prorok trpělivě čekal, dokud nepoznal, že slyší Boží hlas.

Jsme chráněni i jinak: všechno, co slyšíme, máme měřit podle Bible. A nemáme přijmout nic, pokud to neodpovídá Božímu slovu.

Takže, drahý svatý, taková cesta je možná. Musí se stát naší svatou posedlostí.