Bůh slíbil, že vyjdeš z každé bitvy jako vítěz korunovaný jeho silou. „Pozvedni se, Hospodine, ve své moci! Budeme zpívat a pět žalmy o tvé bohatýrské síle“ (Žalm 21,14).
Tak málo křesťanů slaví vítězství a prožívá radost. Spousta jich nikdy uprostřed zkoušek nepoznala odpočinutí duše nebo pokoj Kristovy přítomnosti. Procházejí jimi smutní, připadá jim, že jsou spíš pod palcem Božího hněvu než pod jeho ochrannými křídly. Pohlíží na Boha jako na krutého zadavatele úkolů, který má vždycky připravený bič na jejich záda. Žijí bez naděje a jsou spíše mrtví než živí.
V Božích očích není problémem věřících hřích, protože Ježíš vyřešil problém hříchu na Kalvárii jednou provždy. Nepředhazuje nám stále: „Tentokrát jsi překročil čáru.“ Ne! Zaujímá vůči nám opačný postoj. Jeho Duch se nám neustále nabízí a připomíná nám Otcovu milující laskavost, přestože selháváme.
Když se zaměřujeme na svůj hřích, ztrácíme ze zřetele to, co je pro Boha nejdůležitější. „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Židům 11,6). Tento verš říká všechno. Největším problémem věřících je nedůvěra.
Náš Bůh je dárcem odměny a natolik touží nás zaplavit svou milující laskavostí, že nám žehná, ještě než vykročíme. Takové je pojetí našeho nebeského Otce, který nás touží mít u sebe. On ví, že budeme činit pokání z našich selhání a hříchů. Ví, kdy začneme činit pokání. Touží, abychom důvěřovali jeho svaté přirozenosti a očišťující moci krve jeho Syna.
Duch svatý z nás vyhání veškerý strach – strach ze selhání, z odříznutí od Boha, ze ztráty přítomnosti Ducha – a vlévá do nás svou radost. Máme jít vpřed radostně, stejně jako David, protože Bůh nás ujišťuje, že získáme takové vítězství, jaké nám již daroval v Kristu.