Dnes existuje falešná náboženská představa, že můžeme přijmout Ježíše, ale odmítat některé části Bible. Pokud odmítnete část Božího slova, odmítáte Krista úplně. Pokud odmítnete jakoukoli část zaslíbení, varování, proroctví v Písmu, odmítáte také osobu, která je naplnila. Buď všechno, nebo nic. Buď se Bohu klaníme, nebo se snažíme umlčet nebo dokonce zničit jeho Slovo.
„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu“ (Židům 1,1).
Bůh mluví. Jak úžasné muselo být slyšet Božího proroka, jak mocně vyřizuje slovo pravdy z nebe. Jak nádherné je, když hlas anděla říká slova naděje nebo vedení v době nouze. Jak ohromující je vidět Boží slova napsaná na kamenných deskách. To všechno jsou slova Boží, Bohem inspirovaná a neomylná.
„Duch Panovníka Hospodina spočívá na mně, protože mne Hospodin pomazal. Poslal mne přinášet radostnou novinu pokorným, ovázat rány zlomeným v srdci, vyhlásit zajatcům propuštění a vězňům otevření žaláře; vyhlásit Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha; potěšit všechny truchlící; zajistit pro truchlící na Sijónu, aby jim byla dána čelenka místo popela, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha malomyslnosti. Budou nazváni: ‚Stromy spravedlnosti‘, ‚Sadba Hospodinova‘, aby byl oslaven.“ (Izajáš 61,1-3)
Když nastal rok milosti, každý dluh byl smazán. Veškeré nájemní smlouvy a majetky se vrátily zpět původnímu nájemci, což znamenalo, že každý získal zpět svou půdu a rodinu (viz Leviticus 25).
Dokážete si představit radost, která nastala v Izraeli a Judsku, když začaly znít polnice?
Zamysleme se na chvíli nad způsoby, jak Bůh v průběhu dějin naplňoval potřeby svého lidu.
Když byl Izrael v poušti, neměli tam žádné supermarkety ani obchody s potravinami; ale Bůh dal z nebe manu podobně jako rosu, aby lidé měli chléb. Potom poslal křepelky, aby padly z nebe na tábor Izraelců, aby měli maso. Bůh také způsobil, že ze skály vytryskla voda.
V srdci každého Ježíšova následovníka je určitý hlad. Je to vášnivá horlivost být svatý před Bohem: osvobozený od hříchu, vítězit nad tělesností, být čistý a neposkvrněný před Bohem.
Každé ráno, když vstanete, co všechno vám přikazuje: „Budeš mi sloužit“? Pokud je to cokoliv jiného než Ježíš Kristus, nesmí to mít před Bohem přednost. Nic nemá právo ani moc ovládat váš život.
Jsme zděšeni, když vidíme velikost protivníků a průměrnost naší schopnosti s nimi bojovat. Pokud se začneme dívat na sebe a vlastní síly a zdroje, ztrácíme ze zřetele Boha. Proto se v našich srdcích postupně usazuje, až hluboce zakoření, strach.
Všichni známe křesťany, jejichž manželství se rozpadlo, jejichž podnikání krachlo, jejichž děti odpadly od víry nebo jejichž partner zemřel. Navzdory jejich nanejvýš zoufalým prosbám k Bohu se jejich svět rozpadl. Avšak Boží uzdravující síla je i v tom všem utěšovala, obnovovala jejich zlomená srdce a přivedla zpět k životu.
Ve 25. kapitole knihy Leviticus je vysvětlena historie židovského svátku odpočinutí. Tento svátek začíná Hospodinovým příkazem, aby Izrael nechal zemi každý sedmý rok odpočinout.
Většina z nás si pod pojmem Sodoma představuje novodobé hříšné město jako například San Francisco, New York nebo New Orleans. Skutečnost je ale taková, že stačí, abychom se podívali do vlastních srdcí, a nalezneme Sodomu.
Všichni jsme se narodili se sodomskou přirozeností, se srdcem, které je až příliš hříšné a plné zlých věcí. „V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou“ (Žalm 58,3).