Pokaždé, když projevíte milosrdenství, kdykoliv jste laskaví a milí k jiným věřícím, poskytujete útěchu.

Pamatuji si, jak jsem jako mladý evangelista kázal na evangelizační výpravě před 5 000 lidmi v Los Angeles. Zde se nejméně 2 000 lidí z hnutí hippies stalo křesťany. Právě se znovu narodili a byli zachráněni z kultury hippies. Mnoho z těchto mladých lidí sedělo na podlaze, bosí, s dlouhými vlasy a v roztrhaných šatech.

Ježíš vyprávěl podobenství o služebníkovi, kterému byl odpuštěn velký dluh (viz Matouš 18,23-35). Tento muž našel milost a soucit u svého pána, ale nevážil si toho. Hned nato, co mu byl dluh odpuštěn, vyšel ven a potkal muže, který mu dlužil malou, bezvýznamnou částku peněz, a začal křičet: „Vrať mi dluh, hned!“ Když ho ten dlužník požádal o smilování, odmítl a nechal ho uvěznit.

Jaké je poslání církve? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, musíme prozkoumat poslání Ježíše Krista na zemi. Když porozumíme jeho poslání, budeme vědět jakým směrem má směřovat poslání církve.

Ježíšovo poslání bylo stejné jako jeho Otce. Přišel, mluvil a kázal. Učil: „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal“ (Jan 6,38).

Mnohokrát lidé čtou následující verše s určitým výkladem, o kterém se domnívám, že je mylný. „Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase.“ (Žalm 100,3) Pravděpodobně jste už slyšeli, že jsme přirovnáni k ovcím, protože ovce jsou hloupé, ale já si nemyslím, že nás Bůh nazývá hloupými. Znamená to, že ovce se nemohou samy zachránit před medvědy nebo lvy, stejně jako se my nemůžeme sami zachránit od zákona Božího. Podle zákona jsme všichni zhřešili a nemůžeme se sami zachránit.

„Pronárody klesly do pasti, již udělaly, v síti, kterou nastražily, uvízla jim noha. Hospodin tu zřejmě zjednal právo: svévolník uvízl v léčce přichystané vlastní rukou.“ (Žalm 9,16-17)

V těchto verších se David přesunul od individuálního nářku ke smutku celostátního měřítka. Volal, aby jeho národ a jeho vůdci nezapomněli na Boha.

„Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ (Lukáš 6,35-37)

Pravděpodobně si pamatujete příběh o Sodomě a Gomoře z knihy Genesis. Dva andělé v podobě mužů přišli k branám Sodomy. S největší pravděpodobností byli oblečeni jako obyčejní lidé.

V Božím slově je mocný slib: „… přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte své ruce, hříšníci, a očistěte svá srdce, vy, kdo máte dvojakou mysl.“ (Jakub 4,8)

Představte si člověka, který je znechucený svým hříšným zvykem, a přesto padá stále hlouběji do jeho spárů. Stokrát si předsevzal, že už to nikdy neudělá, na chvíli pokušení odolá a užívá si jistou míru svobody, ale hřích se vrátí s ještě větší silou.

Tento člověk zakrývá svůj hřích, lže a podvádí kvůli němu; a přineslo mu to velký zármutek. Už s ním ale nedokáže přestat. Hřích se prostě pořád vrací.

Filozofu Friedrichu Nietzschemu se křesťanská naděje nelíbila. Připadala mu nepatřičná. Sledoval, jak se křesťané modlí za své problémy a potřeby a hledají kvůli tomu Boha, a utahoval si z nich. Viděl lidi, kteří na naději doslova viseli i v případech, kdy si myslel, že by se měli veškeré naděje vzdát.