Bůh shlédl na hříchem nemocný svět lidí spoutaných ve vězení strachu a zoufalství, a poslal svého vlastního Syna. Ježíš přišel na zem a vzal na sebe slabost lidského těla a řekl všem, kteří naslouchali: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Matouš 11,28)

V Lukášově evangeliu Jan Křtitel popisuje, co se stane, až evangelium přijde. „Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš. Na to Jan všem řekl: ‚Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm‘ “ (Lukáš 3,15-16). 

Jan Křtitel měl větší zjevení a vhled do evangelia než kterýkoli ze starozákonních proroků a řekl, že až toto evangelium přijde, bude to evangelium Ducha svatého a ohně.

Co může mít poetický rozhovor dvou dávných milenců společného s naším každodenním životem? Věřím, že hodně.

„Utíkám se k Hospodinu. Pročpak mi říkáte: ‚Jen si lítej, ptáče, po té vaší hoře! Hle, jak svévolníci luk už napínají, šípy na tětivu kladou, aby skláli ve tmách ty, kdo mají přímé srdce.‘ “ (Žalm 11,1-2)

Žalm 11 začíná problémem a končí zaslíbením. Mezitím se zabývá třemi otázkami, které si klademe v souvislosti s naší znepokojivou temnotou a útoky, které na nás přicházejí.

Když Boží lid zhřešil modloslužbou, uvrhl na sebe Boží hněv. Tento hřích Boha rozzlobil víc než jakýkoli jiný hřích ve Starém Zákoně, a to natolik, že prohlásil: „Synové sbírají dříví, otcové zapalují oheň a ženy hnětou těsto, dělají obětní koláč pro královnu nebes a přinášejí úlitby jiným bohům, aby mě vyprovokovali k hněvu“ (viz Jeremjáš 7,18).

Takové je Boží prohlášení o modlářství ve Starém Zákoně. A stejně tak Bůh nenávidí modlářství i dnes. Modlářství přivádí Boží hněv na každou generaci, včetně té dnešní.

Pokání znamená víc než říct: „Pane, jsem špatný“. Znamená to také vyznat: „Pane, ty máš pravdu!“

Pokání znamená uznat pravdu o svém hříchu, a to, že musí okamžitě skončit. Je to krizový okamžik pravdy, místo odhalení, kde připustíte: „Nemohu pokračovat ve svém hříchu a zároveň mít Ducha Svatého. Pokud nepřestanu, přijdu o všechno. Pane, máš pravdu, že hřích mi přináší smrt. Vidím, že když v něm budu pokračovat, zničí mě i moji rodinu. Pane, už se na nic nevymlouvám.“

Milovaní, toto poselství vám nemá něco vytýkat nebo vás poučovat. Spíše věřím, že je pro vás slovem naděje. Dovolte mi vysvětlit, proč pro vás může být těžké být laskavým, příjemným a milosrdným křesťanem, jakým chcete být.

Klíč najdeme v Žalmu 119. Žalmista zde činí mocné prohlášení: „Kéž je mi tvé milosrdenství útěchou, jak jsi svému služebníku zaslíbil.“ (Žalm 119,76) Význam verše zní: „Pane, tvé Slovo mi říká, že mám být utěšen vědomím, že jsi ke mně milosrdný a plný soucitu. Dovol mi čerpat útěchu z této velké pravdy.“

Jako Božím dětem nám má jít o věci našeho Otce - máme Boží poslání. Někdy lidé špatně rozumějí tomu, co děláme. Dokonce i lidé v naší vlastní církvi nebo společenství nás mohou špatně pochopit a říct: „Jste příliš zaměřeni navenek a nenaplňujete mé potřeby.“

Mnozí se podívají na svůj život a zjistí, že nejsou hodni milosti. To je časté trápení. Nebezpečí spočívá v tom, že se staví na místo Boha a usoudí: „Kdybych byl Bohem, nedal bych si milost.“

Podívejte se na Ezechiela 22; izraelský národ byl v hrozném stavu. Litanie o zločinech a zneužívání, které prorok zapsal, nás nutí zakrýt si tvář a plakat. Čteme to a říkáme si: „Bože, tento národ si jistě zaslouží soud.“

„Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?“ (Žalm 10,1)

Davidův pláč byl jako pláč mnoha křesťanů, které znám po desetiletí. „Proč jsi ode mě tak vzdálený, když procházím těmito hroznými věcmi? Proč stojíš tak daleko, když trpím?“

V některých obdobích zkoušek se naplněni hrůzou bojíme, že se ze svého boje nikdy nevynoříme a že nás Bůh možná opustil. Znám to a mohu vám říci, že Žalm 10 má moc učinit hluboký posun ve vašem životě.