Můj přítel chtěl postavit přístavbu k budově církve, ale musel nejprve získat povolení od většiny sousedů v oblasti tří bloků. Šel od dveří ke dveřím a dotazoval se, a téměř každý soused řekl: „Rozhodně můžete přistavět. Žili jsme vedle vás 10 let a ani jednou jste nás neobtěžovali.“

Ale jen o dva bloky dál mu někdo řekl: „Jasně. Ani jsme si nevšimli, že tam jste.“ Byl zděšen, protože si uvědomil, že jeho církev má dopad pouze na své návštěvníky.

V 2.Timoteovi 4,10 Pavel píše: „Démas mě totiž opustil, protože více miloval tento svět, a odešel do Tesaloniky.“ Démas cestoval s Pavlem. Jak je možné cestovat s Pavlem, slyšet ho kázat, vidět zázraky a pak ho opustit?

Bible o tom říká: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.“ (1. Janova 2,15)

Když jsem se modlil za to, co Pán chce dát v tomto poselství, Duch svatý mi jasně řekl: „Povzbuď Boží lid. Řekni jim, jak moc je Pán miluje a jak velkou radost má ze svých dětí.“

Věřím, že je to zvláštní slovo pro mnohé. Potřebujete hluboko v srdci, právě v tuto hodinu slyšet, že vás Pán miluje a zachová ve zkoušce, kterou procházíte. Zde je text, o kterém jsem přesvědčen, že ho právě teď potřebujete přijmout od Pána jako osobní slovo:

Chci se s vámi podělit o jeden text přeložený z původní hebrejštiny, který mi byl požehnáním: „Když se ke mně přiblížili lstiví pronásledovatelé, kteří jsou daleko od tvého zákona; tehdy jsi, Hospodine, byl blízko se všemi věrnými přikázáními (Žalm 119, 150-151).

V dopise Judy čteme, že přijdou časy, kdy bude vládnout taková bezbožnost a zkaženost, že Bůh přijde s tisíci svatých, aby vykonali rozsudek za všechny bezbožné skutky. Juda prorokoval, že lidé budou vydáni napospas svým špinavým žádostem a smyslnosti a budou se vysmívat nadpozemským mocnostem, budou „chrlit svou vlastní hanebnost“ (viz Juda 1,13). To odkazuje na společnost, která „se oddala smilstvu a propadla zvrhlosti“.

Když jsem si připravoval kázání, Duch svatý ke mně jasně promluvil: „Požehnej těm lidem skrze mé slovo, povzbuď je.“ Odpověděl jsem: „Pane, rád bych jim požehnal, co chceš, abych jim řekl? Musíš mi dát na srdce nějaké mocné slovo určené přímo pro tento čas.“

A Pán mi dal následující poselství. Doufám, že tě patřičně povzbudí a dotkne se tvého srdce. Možná právě tvé srdce Bůh připravil, abys přijal slovo povzbuzení.

Někdy si klademe příliš vysoké cíle. Ježíšův následovník by měl mít vysoké cíle a dobrý smysl pro naplnění zaslíbení. Ale naše realita je často nízko a cíle se zdají být nedosažitelné. Co se stane, když je mezi nimi tak obrovská propast?

Možná jsou vaše touhy podobné mým. Chci mít hluboký vztah se svou ženou. Chci, aby moje čtyři děti byly skvělé, milující, následovaly Ježíše, byly úspěšné v životě a milovaly bližní jako sebe. Chci se každé ráno probudit brzy, abych hledal Pána. To jsou moje vysoké ambice.

Když přemýšlím o Žalmu 71, okamžitě pomyslím na svou ženu Chantal. Po několik desetiletí jsem viděl Chantal několikrát týdně telefonovat matce a otci. Pravidelně je navštěvovala, obklopila je péčí a zůstala s nimi až do jejich posledního dechu. Vždy pro mě byla vzorem v péči o rodiče v jejich problémech a bolestech na konci života.

Posledních několik dní jsem přemýšlel o žalmech 142 a 143. Zajímalo mě, čím procházel král David, když řekl: „Když můj duch ve mně umdlévá, ty znáš moji stezku. Na cestě, kterou kráčím, mi nastražili past. Pohleď napravo a uzříš: není tu nikoho, kdo by se ke mně znal, nemám kam utéci, nikdo se nestará o moji duši.“ (Žalm 142,4-5)

David skutečně volal k Hospodinu: „Věnuj pozornost mému bědování, vždyť jsem velmi zubožený … Vyveď mou duši z vězení“ (Žalm 142,6-7).

Chci ti připomenout, že bitva, které čelíš, není tvojí bitvou, ale Boží. Pokud jsi Boží dítě, můžeš si být jist, že satan bude proti tobě běsnit.