Když dovolíme Ježíši, aby se nás dotýkal hlouběji a zaostřil naše oči a naše srdce, povede nás dále v plánu, který má pro nás život. A nakonec uvidíme lidi kolem nás tak, jak je vidí On.

Milovaní, nikdy nebudete hodni Božích požehnání! Nikdo není hoden — ale on k nám přichází pouze ve své milosti, aby nám požehnal duchovními požehnáními přesahujícími naše porozumění.

Mnoho křesťanů se modlí bez smyslu pro závazek; jiní se modlí jenom tehdy, když uhodí krize nebo je přepadne náhlá tragédie. Potřebujeme uchopit základní pravdu, kterou je to, že se nemodlíme kvůli vybojování svých osobních bitev nebo pro úlevu. Účelem je potěšit Pána.

Podstatou skutečného poselství milosti není evangelium benevolence, ale evangelium, které nás vychovává ke svatosti!

„Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku, očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista“ (Titus 2, 11–13).

“Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti (2. Korintským 5:21).

Věřím, že ospravedlnění vírou je základní pravda křesťanství. Nemůžeš poznat pravý odpočinek a pokoj, dokud si neuvědomíš, že v Božích očích se nemůžeš ospravedlnit svými skutky.

Když byl Jozue pověřen rolí vůdce Izraelského národa, Bůh ho velmi povzbuzoval. Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš?“ (Jozue 1:9).

Bůh tím Jozuovi říkal, „Neztrácej odvahu a neboj se. Buď silný, protože tě vedu k něčemu skvělému.“ Když byl Jozue připraven zaujmout pozici lídra podle úžasného Božího plánu, stalo se něco, co se ještě nikdy předtím nestalo. Ale Jozue musel povstat a aktivně vstoupit do Božích zaslíbení.

David byl muž velké víry a stal se z něj zbožný, moudrý, milovaný král. „David si ale na všech taženích vedl úspěšně a Hospodin byl s ním“ (1. Samuel 18, 14). Trávil spoustu času na modlitbách a jen málokdo vzdával Bohu takovou chválu jako on. Bůh se v srdci radoval z jeho písní. Nebyl nikdo, kdo by měl s Bohem důvěrnější vztah než David.

Církev zná Abrahama jako muže víry. Skutečně, Bible jej pokládá za příklad víry: “Abraham uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost” (Galatským 3:6).

Bůh se zjevil Abramovi (jak byl dříve nazýván) a řekl, “Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna!” (Genesis 15:1). Bůh také slíbil Abramovi, že bude pohřben “v utěšeném stáří” (viz verš 15). A je zde více! Kromě toho Bůh přislíbil, že každý, kdo zkusí ublížit Abramovi nebo jej prokleje, bude sám proklet (viz Genesis 12:3).

Známe Daniela jako oddaného, obdarovaného mladého muže, který věrně sloužil Nebúkadnesarovi, králi Bybylonie, a vykládal jeho sny. Ale úplně nejvíc vyzískal z toho, že byl spravedlivým mužem modlitby.

Daniel žil oddaným, svatým životem. Neočekávali by jste, že ho někdy uvidíte činit pokání před Pánem. Ale jeho srdce bylo velmi citlivé na hřích. Ztotožnil se s nejhoršími hříchy lidu Izraele. Všimněte si, že ve své modlitbě používá vícekrát zájmeno my.

Já věřím, že pokání platí stejně pro věřící tak pro hříšníky; křesťané, kteří si udržují postoj pokání na sebe připoutávají Boží speciální pozornost. Pokud chodíme před Pánem s kajícím srdcem, budeme zaplaveni neuvěřitelnými požehnáními.

Pozoruhodnou charakteristikou kajícího srdce je ochota přijmout vinu za provinění a říci: „Pane, já jsem ten, kdo zhřešil.“

„Neboť zbožná lítost tvoří pokání vedoucí ke spasení“ (2.Korintským 7:10). A Jan píše: „Jestliže říkáme, že nemáme hřích, podvádíme sami sebe a pravda v nás není“ (1. Janova 1:8).