Jako křesťané víme, že Ježíš je pro svět jedinou nadějí.
Pavel o této naději hovoří, když píše:"Pamatujte,... V té době jste byli bez Krista, oddělení... cizí, pokud jde o smlouvy zaslíbení, BEZ NADĚJE a bez Boha na světě. Nyní... jste díky Kristově krvi blízcí. ON SÁM JE NÁŠ POKOJ" (Efeským 2:11-14)
Být zlomený znamená vzdát se veškeré naděje, že se dostaneme do nebe zásluhou jakékoli míry vlastních dobrých skutků. Znamená to cele se obrátit k vítězství Kristova kříže s vírou, že On je jediná cesta. A také to znamená důvěřovat, že nám dá skrze Svého Ducha sílu, abychom naplnili Jeho záměr s našimi životy.
Potřebujeme být zlomení a pokorní, abychom mohli stále kráčet ve víře: „Hospodin je blízko ztrápeným srdcím, sklíčené v duchu zachrání! (Žalm 34, 19).
Ježíš byl vzkříšen jako naše jediná spása – pouze on představuje cestu, jak se zalíbit Bohu.
Otec řekl o Ježíši: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si oblíbil“ (Matouš 3,17). Apoštol Pavel nám toto ve svých epištolách připomíná znovu a znovu a učí nás, že v Božích očích jsme ospravedlněni pouze skrze Krista.
V poslušnosti Bohu vzal Abraham svého syna Izáka na horu, aby přinesl oběť. Cestou se zeptal Izák svého otce: „Kde je beránek k obětování?“ Abraham odpověděl ve víře: „Můj synu, Bůh si sám vyhlédne beránka k zápalné oběti“ (Genesis 22:8). A Bůh to udělal, vedl Abrahama, aby našel berana chyceného v křoví.
Abrahamova víra k nám mluví dnes jasně, tak jako mluvila k Izákovi: „Jen pokud se budeš dívat, uvidíš, že Bůh poskytne, co je třeba k oběti.“
Písmo nám ukazuje čtyři způsoby, jakými se Duch svatý pohybuje v našich životech. Zaprvé, jak říká Ježíš, nikdo jej nemůže poznat, dokud se neznovuzrodí z Ducha. Proto Boží duch přebývá v každém křesťanovi. Zadruhé, jsme povoláni k tomu, abychom přebývali v Duchu, abychom s ním měli důvěrné obecenství v modlitbě. Zatřetí, máme být neustále naplněni Duchem, neustále pít z jeho zdroje živé vody. Nic z toho neznamená, že nás Duch opouští, ale spíše to, že máme ve vztahu s ním zaujmout svoje místo.
Jistá žena v našem kostele je známá svou zářivou, radostnou povahou. Před několika lety přišla do mé kanceláře a sdílela se mnou nějaké zničující zprávy. Když mluvila, byla neuvěřitelně vyrovnaná a její duchovní svěžest mě zcela dostala. Když jsme skončili rozhovor, zeptala se mě upřímně: "Mohu se za tebe modlit?"
Tato drahá svatá začala tím, že mi vyprávěla otřesné zprávy, a pak skončila tím, že se za mne pomodlila! Byl jsem ohromen její radostí, kterou vyzařovala i přes některé velmi bolestivé okolnosti v jejím životě.
Svatá trpělivost je ochota čekat na Boží načasování. Existuje taková věc jako načasování svatého Ducha. „Už velmi, velmi brzy přijde Ten, který má přijít, a neopozdí se" (Židům 10:37). Tento verš hovoří nejen o Kristově druhém příchodu; je také o příchodu Krista, který uspokojuje naše potřeby.
Není možné, že by se Bůh opozdil. Marie a Marta si myslely, že se Ježíš zpozdil, když zemřel jejich bratr Lazar. Řekli mu: „Pane, kdybys byl tady, můj bratr by nezemřel" (Jan 11:21). Jinými slovy: „Ježíši, přišel jsi příliš pozdě! Propásl jsi termín."
„Potřebujete však vytrvalost, abyste vykonali Boží vůli, a tak dosáhli zaslíbení" (Židům 10:36).
Pisatel Židům zpozoroval únavu a netrpělivost plížící se mezi věřící. Chtěl to vyjádřit identifikací Satanovy nejúčinnější zbraně proti těm, kteří se stávají unavenými a pasivními v dobrých skutcích. Tou zbraní je netrpělivost s Bohem.
Nepřítel přichází jako povodeň proti svatým, kteří nemají žádný podíl s temnotou. Satan to prezentuje způsobem, jako by se všechno v jejich životě začalo hroutit: jejich modlitby se zdají být překážkou, nebe je jako mosaz a zakoušejí utrpení ze všech stran. V takové době by jim jejich srdce mohlo našeptávat odsouzení: „Chybí ti víra. Kdybys jen věřil víc spravedlivě – kdybys byl blíž k Ježíši, kdyby tvoje myšlenky nebyly tak zlé – nic z toho by se ti nestalo. Byl bys na vrcholu, jako ti, které vidíš kolem sebe. Užíval by sis hojnosti a blízkého obecenství s Bohem."
Proč se zdá, že někteří lidé jednoduše proplouvají životem? Vypadá to, že vůbec netrpí. Všechno, čeho se dotýkají, prosperuje a vždy vypadají šťastně, jako by na světě neměli žádné problémy.
Můžete se ptát, jak se to může stát. Když se podíváte na takové křesťany, můžete uvažovat: „Co je špatně v mém případě? Proč jsem po té, co jsem odevzdal všechno Ježíšovi, musel vytrpět jednu obtíž za druhou? Když jsem byl studený a vlažný ve víře, všechno bylo v pořádku. Nevěděl jsem, že taková utrpení existovala, než jsem začal brát Boha vážně."