Pouze jediná věc nám dokáže pomoci v nadcházející těžké době, a tou je porozumění Boží slávě. Když se tohoto porozumění přidržíme, otevřeme tím dveře vítěznému životu!

Boží sláva je zjevením přirozenosti a existence našeho Pána. Ve Starém zákoně Mojžíš doslova zahlédl záři Boží slávy. „Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích“ (Exodus 34:6-7).

Když Pán přišel na zem, aby mezi námi pobýval, měl velmi konkrétní poslání. Toto poslání bylo naplánováno před založením světa. Přišel kvůli misii, aby nás učil o Otci, aby dělal mocné skutky, aby nás vysvobodil z hříchu a ze všech našich svázaností.

Takový Spasitel samozřejmě zaujal pozornost mocností vládnoucích světu, avšak navzdory všem obrovským překážkám, které mu kladli do cesty lidé a satan, Ježíš dokázal své poslání splnit.

Král David často dával najevo svůj smutek a zápas: "Kéž bych měl holubičí křídla! Odletěl bych a měl bych klid...Spěchal bych do bezpečí " (Žalm 55:7 a 9). Zármutek někdy Davida dovedl až k slzám a on otevřeně vyjadřoval své zoufalství.

Protože žijeme v padlém světě, všichni čelíme smutku a bojům. Jak najdeme milost v době, když to nejvíce potřebujeme? Když jsme uprostřed krize, spoléhání na teologickou definici milosti nám nepomůže. Pokud jsme zranění, potřebujeme velmi reálně Boží pomoc.

Autor knihy Židům říká: „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (Židům 4:15)

Někteří křesťané jsou stále v krizích a zdá se, že vám chtějí říci o všech problémech, kterým čelí. Cítí potřebu popsat jejich problémy ostatním, ale vypadá to, že nejsou ochotní jít s nimi k Ježíši, jako by neměl co nabídnout.

Nepleťte se. Neodkazuji na křesťany, kteří prochází skutečnými, opravdovými krizemi. Ale je to důležitý znak zralosti nevyzývat Boha k tomu, aby se dokázal viditelným důkazem nebo silným vnitřním hlasem.

Všichni jsme stvoření návyků. Většinou vstáváme ve stejnou hodinu, jíme stejnou snídani, jedeme stejnou cestou do práce, posloucháme při tom stejné rádio. V našich denních rutinách čelíme nekonečnému opakování. To je prostě život. I když se to tak často nezdá, je v tom opravdová vyspělost a růst, když jsme věrní a zodpovědní den co den, týden co týden, rok co rok.

Občas se uprostřed noci probudím s neurčitou úzkostí. "Žalobce bratří" mi šeptá, "jseš k ničemu, jen bezcenné břemeno pro ostatní. Jen se podívej na svou minulost, kolikrát jsi všechno zpackal." Satan miluje, když může křesťany takhle mučit, ale když přišel Ježíš, učinil tomu přítrž. "To teď končí!", prohlásil. A přidal nádherné ujištění: "Nemyslete si, že já vás budu žalovat před Otcem." (Jan 5:45)

Když se narodí miminko, nemocniční personál okamžitě kontroluje známky života. Správné dýchání, hřmotný pláč, adekvátní váha jsou všechno indikátory silného fyzického zdraví novorozeněte. Stejně tak duchovní známky života nám mohou říct, jak moc jsme zdraví. A největší známka života je láska.

Když se v Kristu Ježíši staneme znovu-zrození věřící, dostaneme nové srdce a nového ducha. To není nikdo jiný než Duch Kristův v nás přebývající. Bez Něj není žádný skutečný křesťanský prožitek. „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ (Římanům 8:9)

Mnozí křesťané měří svůj duchovní život podle toho, jak se cítí, a jsou přesvědčeni, že duchovně nerostou. Pravidelně navštěvují církev, poslouchají kázání Božího Slova, čtou Bibli a svědomitě se modlí. Ale připadá jim, že nedělají žádné pokroky. Jeden bratr mi řekl: „Dříve jsem se před Bohem snadno rozplakal, ale teď už tak citlivý nejsem. Prostě nerostu.“

Apoštol Pavel ujistil Tesaloničany, že už se naučili kráčet tak, aby se líbili Bohu. „co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu“ (1. Tesalonickým 4,1). Pavel začal s touto výzvou: „abyste se ještě více rozhojňovali“ (stejný verš).

Rozhojňovat se znamená růst. Pavel jim říkal: „Slýcháte zdravé učení, takže máte pevné základy. Proto byste měli růst v milosti ve všech oblastech – ve víře, v poznání, v lásce.“