Ježíšova cesta do Betanie, popsaná v 11. kapitole Janova evangelia, nebyla ani tak o Lazarově smrti, jako o smrti Ježíšově. Přemýšlejte: když nastal čas, aby šel Ježíš na kříž, jak by mohli Jeho učedníci vůbec věřit, že může být vzkříšen? Existoval jen jeden způsob, jak tomu mohli uvěřit. A to znamenalo, že Ježíš – v Betanii se svými milovanými přáteli – vstoupí do naprosto beznadějné situace a bude činit to, co je v lidských očích nemožné.
Napříč Žalmy a dalšími moudrými spisy jsme obeznámeni s tím, že máme Boha, který se směje, pláče, rmoutí a může být popuzen k hněvu. Stejně tak nám říká Nový Zákon, že máme v nebi velekněze, jehož dojímají pocity naší nemohoucnosti. Tentýž Člověk z masa a kostí, jenž byl Bohem na zemi, je nyní oslaveným Člověkem na věčnosti.
Bezpochyby je náš Pán Bohem, který cítí. A mně udivuje, jak může být Ježíš nezraněný tou obrovskou nevírou, k níž dnes dochází všude na světě.
Jak často dnes Církev zraňuje Pána svou nevírou?
19. kapitola Lukášova evengelia nám působivě vykresluje, jak Ježíš naposled vstupoval do Jeruzaléma. Kristus se blíží k městu na oslu a obrovské zástupy Mu provolávají chválu. Vyjel od Olivetské hory a čím více se blížil k městské bráně, tím početnější zástup Ho obklopoval. Poté před Ním lidé prostírali na cestu své pláště, mávali palmovými ratolestmi a volali: „Už je tady! Přišla hodina, kdy přijíždí Král Izraele. Do Jeruzaléma přišel pokoj. Konečně tu máme Jeho království!“
V srdcích zkažených lidí narůstá hněv vůči jménu Ježíš. Všude po světě roste palčivá nenávist k Božímu slovu. Bezbožní lidé pohrdají Biblí, vysmívají se jí a proklínají ji. Ptám se vás: co takového je na jménu Ježíš, že při pouhé zmínce rozněcuje takový hněv? Žádné jiné jméno není v takovém pohrdání, ani v žádném jiném jménu kromě Jeho není spasení. "A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni“ (Skutky 4:12).
Přejití Izraele přes Jordán se událo v čase sklizně. Během tohoto období jsou břehy řeky ne jen plné, ale přímo přetékající. Řečeno jednoduše, byl to ten nejhorší čas na přejití.
Pochybovači kolem Jozua by se jistě posmívali, „Vybral jsi nesprávný čas, Jozue. Máme těhotné ženy, nemocné, staré. Toto nemůže být od Boha.“
Avšak Hospodin nás povolává do věcí, které jsou lidsky a fyzicky nemožné. Dívá se na naši situaci a říká, „Podmínky jsou skvělé pro to, abych mohl skrze svůj lid jednat. Teď svět uvidí, jak mě těší, když svým služebníkům dopřávám vše, co potřebují.“
Kdybych měl říci jednu věc, kterou jsme se naučili při naší službě – když jsme čelili nepříteli na jeho území, znovu a znovu, den za dnem, týden za týdnem – tak říkám to, že Satan je zbabělec. Vybírá si mezi námi ty nejslabší, nejbezbrannější a nejzoufalejší. Je jako školní tyran, který šikanuje malé děti na hřišti, ale běží se schovat, jakmile se ukáže dítě stejně velké jako on. Stejně tak Satan uteče, jakmile zahlédne opravdovou moc.
Krále Davida děsil duch jeho doby, který se tak stavěl proti Bohu. Volal k Němu, "Pohleď, jak mnoho je mých nepřátel, jak prudkou nenávistí nenávidí mě!" (Žalm 25:19). A stejně tak v Žalmu 124:2-3 čteme, "Kdyby s námi nebyl Hospodin tenkrát, když nás lidé napadli, tehdy by nás zaživa spolykali ve svém zuřivém běsnění."
David vyjadřuje to, co cítí mnozí v dnešní Církvi. Někdy se zdá, že jsme proti těm šikujícím se silám zla bezmocní. Jen těžko se dá pochopit, jak je morálka naší země den za dnem zadupávána do země.
Radikální, pohanské náboženství se stává jakýmsi Babylonem současnosti s podobně šílenými vůdci, jako byl král Nabukadnezar. Toto náboženství ohrožuje celý svět, když vyžaduje, abychom uctívali jeho božstvo. Teroristické organizace s oporou v náboženství hlásají: „Klaňte se našemu bohu, nebo budeme vyhazovat do vzduchu vaše letadla. Odpálíme bomby ve vašich městech, vlacích, autobusech a tunelech. Budeme vás unášet, mučit a stínat. Naše náboženství převládne.“
Ve třetí kapitole knihy Daniel čteme, že král Nebúkadnesar zhotovil v Babylóně zlatého boha a vyžadoval, aby byl tento bůh uctíván. Každý úředník, zmocněnec a obyvatel ve více než stech babylónských provinciích musel před tímto bohem padnou na zem, jinak čelil smrti. Existovaly pouze dvě volby: poklonit se nebo být upálen. Kdokoli by odmítl uctívat Nebúkadnesarovu modlu, byl by zaživa spálen v obrovské peci.
Jednou, když jsem se vydal na „modlitební procházku“ a hovořil s Bohem o svých starostech se zdravím u několika členů rodiny, promluvily ke mně tyto biblické verše: „A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? … A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo nevěřili?“ (Židům 3:17-18). V slzách jsem se modlil: „Pane, tito lidé Tě zarmoutili! Zarmoutil jsem Tě i já kvůli své nevíře? Ježíši, přes padesát let s Tebou zažívám drahocenné chvíle. Miluji Tě a vím, že Ty miluješ mne, nedávno jsem ale měl ve své mysli nějaké pochybnosti.