Czech Devotionals

Svět je plný knih o Bohu Otci, jenž stvořil vesmír, a o Božím Synu Ježíši je napsáno více knih než o komkoli jiném, kdo chodil kdy po této planetě. Není ale divné, že daleko méně knih bylo napsáno o Bohu Duchu svatém?

 „Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru.“ (Židům 3:19) Pouze jeden hřích bránil Izraeli ve vejití do zaslíbené země.

Kanaán představuje místo odpočinku, pokoje, úrodnosti, jistoty, naplnění, spokojenosti, všeho, po čem opravdový křesťan touží. Je to také místo, kde Pán jasně mluví ke svému lidu, udává mu směr, „Toto je cesta, běžte po ní.“ Ale Izrael do zaslíbené země nemohl vejít.

V první kapitole Lukáše se dočteme o příběhu, který popisuje, jak vážné důsledky má nedůvěřování Bohu. Pamatujete si příběh zbožného Zachariáše, otce Jana Křtitele? Zachariáš byl věrný kněz, který musel nést následky toho, že Hospodinu v jedné věci nedůvěřoval. Na jeho příběhu vidíme, jak Bůh bere tento hřích vážně.

„Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (Židům 4:16).

Kdy je pro nás „pravý čas“? Je to vždy, když zklameme našeho požehnaného Pána. V okamžik, kdy zhřešíme, potřebujeme milost a slitování a Bůh nás zve, abychom směle přistoupili k Jeho trůnu, s důvěrou, že dostaneme všechno potřebné. Nemáme k Němu přicházet pouze, když se cítíme být bezúhonní nebo svatí; máme přicházet pokaždé, když něco potřebujeme.

Hřích nás nutí, abychom se ukryli před Boží přítomností. Podstata nevíry u křesťanů je tato: když zhřešíme a zklameme Boha, chceme z Jeho přítomnosti utéct. Myslíme si, že je natolik rozzlobený, že s námi nechce mít obecenství. Jak by vůbec mohl s námi sdílet důvěrnosti, když jsme tak těžce zhřešili?

V průběhu let začne mnoho vážných křesťanů ve své víře klesat — snad kvůli hlubokému zklamání v předchozí zkušenosti. Aby postoupili ve víře dopředu, musejí tato zklamání "přejít" a naučit se důvěřovat Bohu novým způsobem. 

Důvěřuješ snad Bohu kvůli požehnání, které spočinulo na tvé rodině a dětech? Nebo mu důvěřuješ proto, že očekáváš splnění určité věci ve svém životě? Možná hledáš u Boha osvobození od notorické svázanosti nebo chceš osvobodit od nějaké vnitřní bitvy, která ti brání Mu důvěřovat. 

„Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe“ (Matouš 17,27).

Ježíš právě Matoušovi vysvětlil, že jsou od chrámové daně osvobozeni. Přesto však říká: „Abychom je nepohoršili.“ Jinými slovy – aby naše svědectví v jejich očích neubylo na významu, aby si na nás na ulici neukazovali a neříkali: „Jsou to zloději. Neplatí chrámovou daň!“

V Danielovi 3 vidíme působivý příklad toho, jakou moc má chvála v čase soužení. Je tu příběh o třech hebrejských mladících, které dal král Nabukadnezar  hodit do rozpálené pece. Nebyla to zkouška víry těch chlapců; naopak, jejich víra je do této situace dostala. Je zřejmé, že Bohu šlo o něco jiného. Zamysleme se nad tím: pohanští Babyloňané neslyšeli na modlitby nebo učení mladých Hebrejů. Jejich moudrost a vědomosti, ani jejich svatý způsob života na ně neudělaly valný dojem.

„A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy“ (Římanům 8, 17- 18). Apoštol Pavel zde říká: čím je ve světle slávy, která ho čeká, jeho trápení?

Jak Bůh vyvedl izraelské děti z Egypta? Musel je vložit do pece utrpení, aby je přivedl až do bodu, kdy plakaly: „Dost už! Nechci tady zůstat.“ Potom přišel čas, kdy Bůh řekl: „Běžte“ a ony byly připraveny vykořenit se a stěhovat se do Jeho zaslíbené země.

Bůh nám pomáhá odpoutat se od ducha materialismu tohoto věku a přetvořit nás, abychom se zalíbením putovali do Nového Jeruzaléma.