Abraham ve své víře nezakolísal. Naopak, „posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil“ (Římanům 4:20-21). Poznal, že Bůh dokáže učinit z ničeho. Vždyť náš Pán tvořil v prázdnotě. Zamysli se nad zprávou z Genesis: Bůh stvořil svět z ničeho. Tvořil pouhým slovem. A může pro nás učinit zázraky – z ničeho.
„Neochabl (Abraham) ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo – vždyť mu bylo asi sto let – i na to, že Sára již nemůže mít dítě“ (Římanům 4:19).
V tomto jediném verši nalézáme podstatu opravdové víry. Bůh právě Abrahamovi zaslíbil, že mu dá syna, z něhož vzejde mnoho národů. Je pozoruhodné, že Abraham tomu slibu uvěřil, i když mu již dávno minul věk, kdy mohl zplodit děti. Místo toho Abraham toto slovo od Hospodina přijal „i když pomyslil na své již neplodné tělo … i na to, že Sára již nemůže mít dítě.“
Podle toho co Pavel píše korintské církvi je pravděpodobné, že byla obtížena mnohými hříchy, i když byla obdarována bohatě Duchem svatým. Skutečně je to díky korintským, o kterých víme, že měli dary Ducha svatého; Pavlův dopis potvrzuje, jak mocně v nich tyto dary působily. Ale i když měli korintští velké vědomí o Božích věcech, postrádali lásku, kterou nám Ježíš přikazuje. Pavel je v této věci ostře pokáral:
Vzpomeňme si, jak se člověk stane křesťanem. Dříve než zjistíme, že potřebujeme Ježíše Krista jako spasitele, musíme být usvědčeni z hříchu. „Až [Duch svatý] přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud“ (Jan 16, 8). Duch svatý odhaluje náš hřích a potřebu spasitele. To zažívá každý věřící, když se obrátí ke Kristu.
Ježíš také učil, že vstoupit do království (stát se znovuzrozenými) můžeme pouze působením Ducha svatého: „Ježíš mu odpověděl: ‚Amen, amen říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3, 5).
Ježíš řekl učedníkům, aby své dílo začali v Jeruzalémě, svém domovském městě, než půjdou „na konec světa“ (viz Skutky 1, 8). To mi napovídá, že naše první mise musí vést do vlastního srdce. Jinými slovy, Duch svatý musí nejdříve jednat v nás, aby poté mohl jednat skrze nás.
Je důležité, abychom nepropadali frustraci, že nejsme zrovna misionáři v Africe nebo jinde na světě. Pán nikdy neodsuzuje své děti za jejich povolání - vždyť právě On ti dal tvé místo ve svém těle. "Bůh srovnal části svého těla tak, jak se mu to zalíbilo." (1. Korintským 12:18, parafrázováno).
Samozřejmě je také důležité zůstat otevřený a ochotný slyšet, co Duch říká o službě někde jinde. Ale je naším úkolem poddat danou věc cele Božímu vedení. Bůh ví, jak nás inspirovat a otevře dveře pro službu, doma i v cizině.
Když přemýšlím o dni zúčtování, představuji si vzrušení apoštola Pavla. Budou vylíčeny všechny jeho vyhrané zápasy o duše, stejně jako všechny církve, které založil. A potom budou nesčetní neznámí muži a ženy z Antiochie přivoláni, aby si stoupli vedle Pavla. Jsou to lidé, kteří se za apoštola postili a modlili, kteří na něho vložili ruce a vyslali jej jako misionáře. Též ho obětavě podpořili dary.
Proč bude i jim dán stejný díl s apoštolem? Protože sehráli určitou úlohu při Pavlově získávání duší, budování církví, a při Pavlových cestách.
Chci promluvit ke všem křesťanům, kteří kvůli okolnostem nemohou odejít na misii do ciziny. Hovořím k těm, kteří podporují misie věrnými modlitbami a obětavým dáváním. Pro všechny tyto věřící mám jasné slovo z 1. Samuelovy 30:24: „Podíl toho, jenž vyšel do boje, bude stejný jako podíl toho, jenž zůstal u výstroje; dostanou stejný díl.“ Zásobujete bitevní frontu a kořist patří i vám.
“Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada HOSPODINOVA” (Genesis 13:10).
Dávej pozor na biblický záznam toho, co Lot udělal. Podíval se na zem svýma očima. Nedíval se na pokyny, vedení, na moudrost od Hospodina. Viděl co chtěl svýma vlastníma očima a bezohledně si vybral to, co se mu líbilo.
“Líbí se mně to. Je to téměř jako zahrada Eden; je to tak nádherné, vezmu si to.”
"... jdi k jezeru, a nahoď udici. V ústech první chycené ryby najdeš peníz. Ten vezmi a dej jim ho za mě i za sebe." (Matouš 17:27)
Je nám jasné, že Ježíš chtěl, aby zaplatili chrámovou daň. Otázkou je, proč Ježíš nesáhl do kapsy a peníz Petrovi prostě nepodal. Proč bylo zapotřebí složitých instrukcí o cestě k jezeru, nahození udice a nalezení mince v ústech ryby, kterou vytáhne? Nakonec, jestli Ježíš neměl peníze v kapse, mohl je tam zhmotnit stejně jako v tlamě ryby. Co to mělo za význam?