Po každém vítězství, které vyhrajeme nad tělem a ďáblem, bude brzy následovat ještě větší pokušení a útok. Satan se ve válce proti nám prostě nevzdá. Pokud ho jednou porazíme, zdvojnásobí síly a znovu zaútočí. Tak se ocitneme zpět v duchovní válce, o které jsme si mysleli, že jsme ji již vyhráli.

Mnoho lidí prohlašovalo, že následují Krista; přesto většina z nich opustila Ježíše jako zdroj své síly. Týká se to i těch, kteří slouží. Proč?

Nedávno jsem četl o historické události zvané Velké vyhnání. V roce 1662 v Anglii prohlásilo dva tisíce puritánských duchovních, že autoritu v anglikánské církvi by měl mít Bůh, nikoli král. Byli okamžitě odstraněni ze svých postů během jediného dne a donuceni opustit svou farnost a svůj lid a byli vyhnáni ze země. Mnozí z nich byli uvrženi do vězení a někteří byli popraveni. Jejich vliv se nesl historií a pomohl inspirovat Velké probuzení.

Ježíšovi byla dána veškerá autorita a moc na nebi i na zemi. V Janovi 13 čteme, jak se Ježíš připravoval na budoucí události, že bude vydán Římanům, přibit na kříž, na vzkříšení, návrat do nebe a usednutí po pravici Boží. Byl v centru Boží vůle, na prahu uskutečnění největších událostí v dějinách lidstva.

Mnoho křesťanů cituje jednu pasáž z Pavlova listu, ale nerozumí správně jejímu smyslu. „Žijeme sice v těle, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit pevnosti.“ (2. Korintským 10,3-4) Většina z nás si myslí, že pevnosti jsou sexuální přestupky, drogová závislost, alkoholismus nebo jiné navenek se projevující hříchy, které řadíme na první místo seznamu „nejhorších hříchů“. Ale Pavel zde mluví o něčem mnohem horším.

Největší nebezpečí, kterému čelíme, není v neschopnosti vidět Ježíše, když máme problémy, ale v tom, že místo něj vidíme přeludy. V Matoušovi 14. kapitole čteme, jak Ježíš přiměl učedníky nastoupit na loď, která mířila do bouře. Bible říká, že je poslal napřed na lodi. Musel vědět, že brzy přijde bouře. Kde zůstal Ježíš? Nahoře na kopci sledoval moře. O samotě se modlil a hledal Otce, potom v nejtemnějších hodinách noci vykročil na jezero, aby se setkal s učedníky.

Když Adam zhřešil, pokoušel se před Bohem ukrýt. Když Jonáš odmítl kázat v Ninive, ze strachu uprchl z Pánovy přítomnosti a jeho strach ho dohnal do oceánu. Petr utekl a hořce se rozplakal poté, co zapřel Krista.

Adam, Jonáš a Petr utekli od Boha. Nikoli proto, že by ztratili svou víru, nýbrž proto, že se báli, že je na ně Pán natolik rozhněvaný, že s nimi nebude mít slitování.

V Bibli můžeme nalézt spoustu jmen a titulů, které jsou zde použity pro našeho Pána. Tato Boží jména nám pomáhají pochopit jeho charakter a popisují, kým Bůh je. Pokud tato jeho jména známe a důvěřujeme Bohu, že je skutečně takový, jak sám sebe popisuje, získáváme tím účinnou ochranu proti útokům nepřítele. Skrze svého proroka promluvil Bůh k Izraeli: „Můj lid zajde, protože odmítá poznání“ (Ozeáš 4,6). Pán nám zde sděluje, že pokud důvěrně známe jeho povahu, která je nám zjevena skrze jeho jména, máme tím k dispozici mocný štít na obranu proti Satanovým lžím.

Ačkoliv je to dnes v mnoha amerických církvích nepřijatelné, řada věřících přiznává: „Byl jsem tak přetížený, že mi sotva zbývaly síly na život samotný.“ To je realita, myslí si někteří velmi zbožní křesťané. Proč by to tak nemělo být? Sloužíme Bohu, který vysvobozuje zajatce a který uleví těm, kteří jsou přetíženi.

Došel jsem k závěru, že není mnoho lidí, kteří se představují jako křesťané. Místo toho věřící říkají něco jako „Jsem konzervativní“. Hlavním znakem Kristových učedníků, podle kterého by nás měl svět poznat, by mělo být to, že se navzájem milujeme. Avšak lidé obviňují jeden druhého a říkají: „Poslouchej, vždycky jsem věděl, že jsi démon.“ To se děje v těle Kristově.