Podobenství o hřivnách začíná tím, že pán domu plánuje vyrazit na cestu. Rozhodne se svěřit své peníze neboli „hřivny“ služebníkům. Hřivny rozdá těsně před odchodem, přičemž každému sluhovi dá jinou částku. V Písmu je řečeno: „Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.“ (Matouš 25,15)
Občas jsem radil jednomu muži, který měl problémy v manželství. Po pravdě řečeno, choval se nesnesitelně a svou ženu slovně napadal. Nakonec jsem mu řekl: „Respektuješ mě? Jsi ochoten mě poslouchat?“ Odpověděl: „Jestli tě respektuji? Jezdím sem devět let. Za vše, čím jsem, vděčím tobě!“
Složil jsem hlavu do dlaní. „Ale ne. Tohle jsem nechtěl slyšet.“ Bůh mě pokořil, ale Bůh také dal na tomto poradenském sezení průlom a jistě si bude moci nyní použít tyto manžele, aby mu sloužili.
Petr řekl: „Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.“ (1. Petr 1,5) Vidím v tom proroctví, že v těchto posledních dnech Bůh svému lidu znovu zjeví svou moc.
Starozákonní Boží lidé znali Boha způsobem, o kterém víme jen velmi málo. Znali ho jako Pána zástupů! Bůh je tímto jménem ve Starém zákoně označen více než 200krát. Tento majestátní titul rezonuje všemi žalmy.
- „Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.“ (Žalm 46,8)
- „Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako ty? Jsi nepřemožitelný, Hospodine, a tvá věrnost tě provází všudy.“ (Žalm 89,9)
Napínavý starozákonní příběh ve 2. Královské 6 kapitole nejlépe ilustruje, co to znamená být chráněn Boží mocí. Aramejský král Ben-hadad vyhlásil Izraeli válku a vytáhl proti němu s velkou armádou. Jak jeho vojska postupovala, často svolával válečné poradce, aby naplánovali strategii na další dny. Prorok Elíša však o tom posílal izraelskému králi zprávy s podrobným popisem pohybu nepřátelských jednotek. Díky tomu Izraelité několikrát unikli porážce.
David v žalmech říká, že je to Bůh, kdo ukončuje války: „Bůh … zastavuje války … Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh!“ (Žalm 46,9.11) Hebrejské slovo pro „dost už“ je „rafah“, což znamená „přestat, zeslábnout“. Pochází z kořene „rapha“, což znamená „opravit a stát se úplným rukou lékaře“.
Vidíme, že Boží slovo je důsledné! Je to Bůh, kdo ukončí války v našich srdcích. Máme se přestat spoléhat na vlastní spravedlnost a úsilí, a svěřit vše do jeho rukou, přiznat svou slabost a svěřit celou budoucnost do rukou Krista, velkého lékaře.
Bůh ve svém slově často zdůrazňuje, že naše identita pochází od něho. Proč? Je to proto, že naše mentální schopnosti jsou velmi nespolehlivé. Ačkoli historie ukazuje, že lidský intelekt je udivující v tom, co všechno si dokáže představit, rozeznat a vytvořit, přesto často nejsme schopni rozeznat a odmítnout slova a myšlenky, které nás infikují a oslabují.
Když si čteme o životě krále Davida, je na místě si klást otázku, jak se z něj stal tak silný Boží muž. Je ohromující, jakou měl víru, obzvlášť když čteme pasáž, kde se setkal s Goliášem. David před tímto bojem řekl něco neuvěřitelného.
Pavel napsal církvi: „Milovaní, nechtějte sami odplácet, ale dejte místo Božímu hněvu; neboť je psáno: ‚Má je pomsta, já odplatím,‘ praví Pán.“ (Římanům 12,19) Říká tím: „Vydržte křivdu. Položte ji a jděte dál. Choďte v Duchu.“
Pokud odmítneme odpustit zranění, která nám byla způsobena, musíme čelit následkům:
Naše vina bude větší než vina toho, kdo nám ránu způsobil.
Boží milosrdenství a milost vůči nám se uzavře. Věci se v našem životě začnou kazit, ale nebudeme tomu rozumět, protože budeme v neposlušnosti.
Písmo nám připomíná, co od nás Bůh skutečně chce. „Tu řekl Samuel: ‚Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, věnovat mu pozornost je víc než tuk beranů.‘“ (1. Samuelova 15,22)
Poslušnost je lepší než oběť. Říkám, že je také lepší než požehnání. To je nejhlubší význam příběhu Abrama, který na oltáři obětoval Izáka. Bůh mu řekl: „Jdi a udělej to.“ A on poslechl. Odešel Abram od oltáře se slovy: „Bůh změnil názor“? Myslím, že ne. Bůh chtěl poslušnost a Abram poslechl.