„Nebo stane se v ten den, že shledám všecky národy, kteříž přitáhnou proti Jeruzalému, abych je zahladil. A vyleji na dům Davidův a na obyvatele Jeruzalémské Ducha milosti a pokorných proseb.“

„I obrátí zřetel ke mně, kteréhož jsou bodli, a kvíliti budou nad ním jako kvílením nad jednorozeným; hořce, pravím, plakati budou nad ním, jako hořce plačí nad prvorozeným“ (Zachariáš 12:9–10).

Bůh obstaral zdroj života pro celý svět. Ne pouhou potravu, ale život v jeho nejplnější míře – Ježíš to nazval hojným životem.

Bůh poslal manu, aby udržoval život na poušti – a poslal svého Syna Ježíše, aby udržel život v našich dnech. Ježíš řekl: „Nebo chléb Boží ten jest, kterýž sstupuje s nebe a dává život světu“ (Jan 6:33).

Tak či onak jsme zraněni všichni. Všichni jsme na té samé lodi. I ta smějící se, lehkovážná, bezstarostná parta je zraněná. Snaží se skrýt svá zranění pitím a vtipkováním – ale tím zranění nezmizí.

Kdo je zraněný? Rodiče marnotratného syna nebo dcery. Miliony rodičů jsou hluboce zranění dítětem, které odmítlo jejich radu. Tito milující rodiče se trápí kvůli podvádění a přečinům dítěte, které bylo kdysi jemné a ukázněné.

V New York City můžete navštěvovat jednu církev za druhou, od majestátních katedrál po malé kongregace a zřídka uslyšíte kázat slovo o pokání. Totéž je pravdou o mnoha církvích hlásajících evangelium napříč Amerikou a po celém světě. Můžete navštěvovat jeden sbor za druhým, celé měsíce, a nikdy neuslyšíte ani zmínku o pokání.

Samozřejmě že dnes existují církve, které v tomto biblickém učení neslevují a nedělají kompromisy. Ale v obrovském počtu církví usoudili, že pokání je příliš nepříjemné poselství. Opravdu, celé denominace ho zeslabily, odstranily jeho důraz.

„Tak jako nám jeho božská moc darovala všechno, co patří k životu a zbožnosti, skrze poznání Toho, který nás povolal svou slávou a ctností“ (2. Petr 1:3).

Po léta jsem prohlašoval, že jsem naplněn Duchem, svědčil jsem, že jsem pokřtěn Duchem. Kázal jsem, že mě Duch svatý zmocňuje, abych svědčil, a že mě posvěcuje. Modlil jsem se v Duchu, rozmlouval s Duchem, chodil v Duchu a slyšel Jeho hlas. Opravdu věřím, že Duch svatý je Boží moc.

V 7. kapitole Markova evangelia Ježíš předvádí veliký zázrak. Celý dramatický výjev je popsán v pěti verších:

„Tedy odšed zase z končin Tyrských a Sidonských, přišel k moři Galilejskému, prostředkem krajin Desíti měst. I přivedli jemu hluchého a zajíkavého, a prosili ho, aby na něj ruku vzložil. A pojav jej soukromí ven z zástupu, vložil prsty své v uši jeho, a plinuv, dotekl se jazyka jeho. A vzezřev k nebi, vzdechl, a řekl jemu: Effata, to jest, otevři se. A hned otevříny jsou uši jeho, a rozvázán jest svazek jazyka jeho, i mluvil právě“ (Marek 7:31–35).

„I mluvil k nim: Vizte, co slyšíte. Kterou měrou budete měřiti, touť vám bude odměřeno, a přidáno bude vám poslouchajícím. Nebo kdožť má, tomu bude dáno; a kdo nemá, i to, což má, bude od něho odjato“ (Marek 4:24–25).

Ježíš věděl, že tato slova mohou znít neduchovním uších podivně. Tak své sdělení uvedl slovy: „Jestliže kdo má uši k slyšení, slyš.“ (Marek 4:23). Říkal nám v podstatě: „Je-li tvé srdce otevřené pro Božího ducha, budeš rozumět, co ti musím říci.“

Jeden upřímný křesťan se mě ve svém dopise nedávno zeptal: „Komu věříme? Po léta jsem četl díla mnoha služebníků, kteří byli přesvědčení, že konec je blízko. Ale znovu a znovu se netrefili. Teď jsem poznal, že se jen snažili prodat knihu. Ale jiní si skutečně myslí, že jim Bůh řekl, že konec je tu.“

Mám věřícího přítele, který prožívá neuvěřitelné utrpení – tělesné, duševní i duchovní. To utrpení mi připadalo nad lidské síly. Občas bylo tak intenzívní, že jsem si říkal, jak to jen může vydržet, aniž by se pod tím vším zhroutil.