Existuje „škola soucitu Ducha svatého“, která se skládá z prozkoušených svatých, kteří velmi trpěli, snášeli pokušení, zkoušky a špatné zacházení. Bible mluví o „účasti na Jeho utrpeních“ (Filipským 3,10) — společné sdílení utrpení. Ježíš založil tuto školu a dokázal, že je možné vydržet každý druh utrpení a zvítězit.
„V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost.“ (Efezským 1,7) Ježíšova krev nás vykupuje z hříchu a z moci temnoty. Mnoho lidí bylo vykoupeno a ospravedlněno krví Ježíše, ale stále zbytečně žijí ve strachu a odsouzení.
Mnoho křesťanů se v životě potýká s obrovskými problémy: se ztrátou zaměstnání, stresujícím manželstvím, s nemocí, s dětmi, jež se vzpírají víře. Tito křesťané si myslí: „Nedokážu pohlédnout za horu, která je přede mnou. Kdybych ji dokázal prorazit, tak je pryč!“
Petr byl hlavním učedníkem, a přesto Pána třikrát zapřel. Poté co zapřel, vyběhl do noci a plakal. V tu chvíli neztratil svůj vztah k Ježíši, ale cítil palčivou bolest své zrady a ztrátu společenství s někým, koho hluboce miloval. Duch v něm pracoval, aby pocítil bolest, která povede k pokání a navrácení.
Jak byste se cítili, kdybyste uvařili skvělé jídlo, pozvali hosty, kteří řekli, že přijdou, a poté, co bylo vše přichystáno a připraveno k servírování, nikdo se neobjevil? Většina z nás by se cítila odmítnuta a zklamána. Přesto se to stalo v podobenství, které Ježíš řekl svým učedníkům v Lukášovi 14.
Krev Ježíše Krista je bezpochyby nejcennějším darem, který náš nebeský Otec dal církvi. Přesto málokterý křesťan rozumí jejímu významu a důležitosti. Zpívají o moci krve. Hymnou letniční církve vlastně je: „Je v ní moc, moc, divotvorná moc, v drahé krvi Beránka (Lewis E. Jones). A neustále se odvoláváme na krev jako by v ní byla nějaká zázračná ochrana. Jen málo křesťanů však dokáže vysvětlit její moc a užitek a málokdy prožijí její moc.
Mnoho dobrých lidí, kteří se považují za křesťany, je přesvědčeno, že jdou do nebe, ale žijí v omylu. I když si zrovna nelibují v žádném velkém hříchu a dělají spoustu dobrých skutků, jejich horlivost pro dobré skutky odsunula Boha stranou.
Bůh Otec ustanovil svého Syna Ježíše, aby se ve slávě stal naším veleknězem. A skutečně, Ježíš je nyní ve slávě – Člověk i Bůh – a zastupuje nás. Je oděn v roucho velekněze, stojí před Otcem a přimlouvá se za nás.
Otec má bez pochyby velkou radost, že má Syna po své pravici, ale Bible neříká, že Ježíš vystoupil vzhůru kvůli svému Otci nebo aby obnovil svou slávu. Ne, Písmo říká, že Kristus vystoupil do nebe jako náš velekněz. „Kristus přece nevstoupil do svatyně udělané lidskýma rukama … ale do samotného nebe, aby se za nás postavil před Boží tvář.“ (Žid 9,24)
„Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,7)
Ježíš — Mesiáš — uzdravoval, vyháněl démony, osvobozoval od hříchu, vzkřísil z mrtvých, chodil po vodě, a kázal Boží pravdu jako nikdo jiný. Mluvil s autoritou a hluboce miloval své učedníky. Tak jak je možné, že by snad bylo lepší, aby odešel? Učedníci si neuměli představit, jaká by to pro ně mohla být výhoda.
„Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci“ (1. Korintským 2,4-5). Pavel byl všechno, jen ne slabý; ve skutečnosti byl vůdcem mezi vůdci. Jednou dokonce zmínil, že neudělal žádné přestoupení proti zákonu (viz Filipským 3,6).