„Poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Marie. Přistoupil k ní a řekl: Buď zdráva, přízní obdařená, Pán je s tebou!‘“ (Lukáš 1,26-28)
A anděl řekl něco neuvěřitelného: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího“ (Luk 1,30-32).
„Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souladu s vírou … Má-li dar povzbuzování, ať povzbuzuje.“ (Římanům 12,6)
„Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: ‚Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.‘ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.“ (Žalm 32,5)
David byl mužem, který věděl, jak činit pokání. Stále zkoumal své srdce před Bohem a plakal: „Zhřešil jsem, Hospodine. Potřebuji odpuštění.“
Chci mluvit o rozptylování mysli během modlitby a uctívání - zejména v domě Božím. Ježíš nazýval pokrytci lidi, kteří přišli do Jeho přítomnosti, ústa měli plná chvály, ale jejich mysl a srdce byly daleko. Přímo jim řekl, „Ctíte mě svými ústy - ale vaše mysl a srdce je ode mne daleko!“ (viz Matouš 15,8)
Jak je tomu s tebou? Pravděpodobně jsi v Božím domě každý týden hodinu. Tvé tělo je ve shromáždění - ale kde je tvoje mysl? Říkají tvoje ústa: „Uctívám Tě, Pane“ - ale tvoje srdce je tisíce mil daleko? Kam tvé myšlenky odlétají během uctívání a chvály?
„Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále.“ (1. Samuelova 16,13)
David se stal mužem zbožným, moudrým a milovaným. „Stalo se, že David měl na všech cestách úspěch a Hospodin byl s ním.“ (1. Sam 18,14) Byl mužem mnohých modliteb, který chválil Pána jako málokdo a velebil Boha písněmi a žalmy. David byl také mužem velké víry. Zabitím obra Goliáše začala jeho cesta velkého válečníka ve službách krále Saula. Duch Boží byl zjevně na něm.
Modlitba, která potěší Boha, je velmi prostá a lze ji jednoduše pochopit. Učedníci řekli Ježíšovi: „Pane, nauč nás se modlit“ (Lukáš 1,11). Tato žádost odráží upřímnou touhu naučit se modlit způsobem, který Pána potěší.
Jeruzalém je symbolem Božího města nebo Božího obydlí. Přestavba hradeb byla důležitá, protože sloužila jako znamení izraelským nepřátelům, ukázala, že Bůh byl se svým lidem a žehnal mu.
Když Nehemjáš uslyšel, že hradby Jeruzaléma byly po dokončení přestavby chrámu rozbité ještě více než půl století, „usedl, plakal a truchlil po několik dnů“ (viz Nehemjáš 1,4). Pak se postil a modlil, zatímco připravoval plán na nápravu situace.
„Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“ (Římanům 8,26).
„Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka, které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře. Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli.“ (Žalm 107,1-5)
„Vstal od večeře, odložil plášť a opásal se ručníkem. Nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je ručníkem, jímž byl přepásán.“ (Jan 13,4-5) Někteří oddaní křesťané tohoto příkladu následují a jsou zvyklí na „službu umývání nohou.“ I když je takové jednání určitě chvályhodné, tento postup má hlubší význam. Poté, co Ježíš umyl nohy učedníků, zeptal se jich, „Chápete, co jsem vám udělal?“ (Jan 13,12)