Všichni už jsme někdy slyšeli: „Co člověk zaseje, to také sklidí.“ (Galatským 6,7) Obvykle je to řečeno v negativní souvislosti, ale je zde i pozitivum pro setbu: „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas.“ (Galatským 6,9)

Podobenství je příběh, který ilustruje pravdu. V podobenství o hřivnách se Ježíš zaměřil na dobrou stránku setby, což je setí Ducha pro sklizeň věčného života.

„Řekl jim také: ‚Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám, a ještě přidá. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má‘“ (Marek 424-25).

V Janově evangeliu v 2. kapitole je popsána situace, kdy Ježíš vchází do chrámu. Tímto okamžikem začíná jeho služba, jeho působení na této zemi. To, co pak následuje, je ale dost dramatické:

„Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: ‚Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.‘ Ježíš mu řekl: ‚Já přijdu a uzdravím ho.‘ Setník však odpověděl: ‚Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji‘“ (Matouš 8,5-9).

Jednou ze známek vyspělého věřícího je láska ke ztracenému lidstvu. Takový křesťan projevuje stejnou lásku k Židům i Palestincům, Bosňanům i Srbům, ke každému.

Co lidé potřebují v časech, kdy se ekonomika hroutí, roste nezaměstnanost a nezaplacené účty se hromadí? Být součástí skvělé, rychle se rozrůstající církve, kde se káže o tom, jak si užívat života? Nikoliv. Potřebují odpovědi. Potřebují někoho, kdo má patřičnou autoritu a kdo jim vysvětlí, co se vlastně děje. Potřebují někoho, kdo to všechno chápe. A potřebují také slovo od Boha, aby jejich srdce a mysl i nadále spočívaly v pokoji, který dává Pán.

Právě teď mnoho Božích lidí trpí, prožívají tělesnou bolest či emocionální zmatek, a možná se ptají na důvod svého utrpení. Pokud jsi jedním z nich a cítíš se unavený a frustrovaný, pak možná přemýšlíš nad tím, zda na tebe Bůh není z nějakého důvodu naštvaný. Ptáš se: „Pane, ty víš, že tě miluji a má víra je silná. Ale nevím, jak dlouho ještě dokážu snášet tuto zkoušku.“

Když seděl sám v jeskyni, svatý prorok Elijáš to se společností úplně vzdal. Postarší, odloučený a skleslý prorok úpěnlivě žádal Hospodina, aby jej usmrtil, protože v podstatě byl přesvědčen o tom, že: „Tento národ odešel příliš daleko. Společnost odpadla do té míry, že už není možná náprava, a každý vůdce je loutkou v rukou ďábla. Probuzení je prostě nemožné a nezůstala žádná naděje. Už dost, Hospodine!“ (1. Královská 19,4)

„Toto však věz, že v posledních dnech nastanou těžké časy.“ (2. Timoteovi 3,1) Právě teď se dějí věci, které jsme si nikdy nedokázali představit. Ježíš předpověděl, že lidé budou milovat sami sebe, peníze, budou nenávistní, pyšní a arogantní. Dnes, když má někdo odvahu ozvat se proti hříchu, je nazván bigotním a stane se vyvržencem. Když se Boží slovo odsouvá na okraj společnosti, hřích začne stále víc převládat.

Duch svatý je v církvi 21. století nedoceněný a málo se o něm káže. Jakýsi předsudek vůči Duchu svatému brání mnoha lidem, aby se o něm dozvěděli více. Ve skutečnosti je Kristovo tělo často rozděleno na dvě strany. Jedna strana zdůrazňuje Slovo Boží a odděluje se od toho, co považuje za emocionální fanatismus, který je často spojený s těmi, kteří vyzdvihují práci Ducha svatého. Druhá strana je pak někdy zase známá tím, že upadá do nebiblických projevů a učení, které připisuje Duchu Božímu.