„Milovaní, pokládám za nutné napomenout vás, abyste vytrvale zápasili o víru, která byla jednou provždy darována svatým. Vloudili se totiž mezi vás někteří bezbožní lidé, … kteří zaměňují milost našeho Boha za nestydatost a zapírají jediného Panovníka, našeho Pána Ježíše Krista.“ (Juda 3-4) Nepřátele naší víry musíme rozeznat, identifikovat, konfrontovat, naučit se je přemáhat a chránit se před nimi.

Když král David prožíval období sklíčenosti a zápasů, volal: „Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží, celé dny se smutkem vláčím … Jsem ochromen, zcela zdeptán, křičím a mé srdce sténá … Selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo“ (Žalm 38,6.8.10).

Každý, kdo upřímně touží po trvalé přítomnosti Pána a hledá ji, jistě ji bude mít. „Jestliže ho budete hledat, dá se vám nalézt“ (2 Paralipomenon 15,2). Hebrejské slovo pro „nalézt“ je „matsa“, což znamená „jeho přítomnost přijde, aby žehnala“. Stručně řečeno, tento verš nám říká: „Hledejte Pána celým srdcem a přijde k vám. Jeho přítomnost bude skutečně všemocnou mocí, která bude provázet váš život.“

Odevzdat se do Boží péče je akt víry. Pro křesťany je jednoduché říct: „Bůh bude konat“, ale odevzdat se do Božích rukou za určitých okolností je něco úplně jiného. V Bibli, když se někdo odevzdal Bohu, bylo to vážné a vědomé rozhodnutí.

Jednoduše řečeno, pouhá slova „zcela důvěřuji Bohu“ nedokazují, že máme k Pánu úplnou důvěru. Je to o svobodném rozhodnutí a ochotě kapitulovat. Uvažte, jak se choval egyptský faraon. Až když déle nemohl snášet Boží pohromy, rezignoval a propustil Izrael na cestu do zaslíbené země (viz 2. Mojžíšova 12,29-32).

Mojžíš byl přesvědčený o tom, že pokud nebude v jeho životě přítomný Bůh, nemá smysl o nic usilovat. Když mluvil tváří v tvář s Pánem, řekl: „Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj!“ (Ex 33,15) Tím v podstatě myslel toto: „Pane, jestli Tvá přítomnost nepůjde s námi, ani já nikam nejdu. Pokud si nebudu jistý, že budeš kráčet po mém boku, neudělám jediný krok!“

Zamysli se nad tím, jak dnes vypadá „normální“ křesťanství typického věřícího. Takový člověk je trochu egoistický, trochu materiální, a tak trošku konzumní. Většina jeho každodenních rozhodování se týká zlepšení jeho života. Patří sem duchovní snažení; od skupinek v jeho církvi přes kázání, která si stáhl z internetu, až k seminářům, které navštěvuje.

Když chodíme v Duchu, když nás Duch Svatý řídí, vyvolá v našich životech radost stejně jako lásku. Lukáš popisuje Ježíše jako: „Plného radosti v Duchu Svatém“ (viz Lukáš 10,21). Radost přichází od Ducha Svatého. Nemůžeme ji sami vyvolat, způsobit nebo učinit.

Ježíš je věrný a pečuje o nás v každém období života. Dotýká se ho každá bolest, kterou snášíme během těžkých časů. Apoštol Pavel o tom píše: „Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby bylo zřejmé, že ta úžasná moc je Boží, a ne z nás.“ (2. Korintským 4,7) Poklad, o kterém Pavel mluví, je poznání a přítomnost Ježíše Krista – tento vzácný poklad je v našich tělech. Jen si to představte! Přesto řecké slovo, které Pavel používá pro „hliněné“, je „křehká hlína“, což znamená „slabý, snadno zlomitelný nebo pokoušený“.

Jak vypadá Bůh? Víme, že je duchem a že je pro nás neviditelný; ve skutečnosti Boží slovo říká „Boha nikdo nikdy neviděl.“ (Jan 1,18)

Součástí poslání Ježíše na zemi bylo zjevit nám nebeského Otce. Když se měl Kristus vracet na nebesa, řekl svým učedníkům, že vědí, kam jde, a cestu znají. Nicméně Tomáš oponoval: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ (Jan 14,5) Jinými slovy „Když odejdeš, jak jen se dostaneme k Otci? Ty sám jsi nám řekl, že jsi jedinou cestou k němu.“

Když prorok Izajáš předpověděl příchod Krista a jeho království, zdůraznil, jak budou vypadat Kristovi opravdoví služebníci. Popsal naši službu v posledních dnech, když řekl: „Chci, abyste znali znaky opravdových Božích lidí, těch, kteří budou sloužit těsně před tím, než přijde se svou vládou Kníže pokoje.“

Prorok začíná slovy: „Hle, král bude kralovat spravedlivě“ (Izajáš 32,1). Pak dodává: „Každý z nich bude jako skrýše před větrem a úkryt před průtrží mračen, jak tekoucí vody ve vyprahlém kraji, jako stín mohutné skály v žíznivé zemi.“ (Iz 32,2)