„Jonáš…dostal slovo od Hospodina: ‚Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města, a kaž mu, neboť jejich špatnost vystoupila přede mne.‘ Jonáš ale vstal a dal se na útěk za moře“ (Jonáš 1,1–3).

Co můžeme udělat proto, abychom se mohli těšit z Boží přízně? Jak je možné toho docílit? - prozraďte mi to tajemství. Je dobré, že můžeme jít do Božího Slova, kde nás nejprve Pán vede k tomu, abychom Ho prosili o vylití Jeho požehnání. Vzpomeňte si na Jaebese, který se modlil jinak než ostatní kolem něj: „Jaebes volal k Bohu Izraele:‚Kéž bys mi požehnal!‘“ (1.Paralipomenon 4:10)

Ježíš v Lukášovi 18:8 položil otázku: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Vždycky jsem se nad touto otázkou podivoval. Co tím Pán mohl myslet? Když se dívám kolem na dnešní církev, myslím, že žádná jiná generace nebyla tak zaměřena na víru jako ta naše. 

Když se Bůh někoho dotkne a on před ním skloní svá kolena, vstoupí do důvěrného vztahu s Kristem. Jeho srdce naplní pokoj a on začne Kristu sloužit s novým zanícením a větší láskou.

Takový služebník si o to více uvědomuje, že nastane den soudu, a že mu Bůh dá jednu hlavní otázku: „Jak jsi vylíčil Krista ztracenému světu?“

V posledních dnech hodně slyšíme o Boží přízni, a to je dobře. Bez Pánovy přízně bychom nemohli dýchat, stát, ani nikde nalézt opravdový život. Náš milující, soucitný Bůh nám žehná svou úžasnou laskavostí.

Satan žije minulostí. On je princ toho, co se kdysi stalo, je králem lítosti a viny. Chce nás v ní udržet, připomíná nám, co jsme udělali nebo jak hrozné to bylo. Jeho mysl je sžíraná vzpomínkami na minulá vítězství; na časy, kdy způsobil, abychom hřešili, klopýtali a padali kvůli jeho lžím. Ve svém srdci ví, že minulost je všechno, co má.

Když prožijeme spasení, jsme vysvobozeni ze Satanovy moci a jeho jedinou nadějí je způsobit, abychom si mysleli, že jsme stále zajatci. Naše duše už mu nepatří, ale může způsobit, abychom byli mizerné a neefektivní Boži děti.

„Nevzdáváme se… zjevováním pravdy se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí.“ (2.Korintským 4,1-2). Apoštol Pavel říká, že jsme povoláni být zjevením pravdy. Samozřejmě víme, že Ježíš je tato pravda. Takže, co tím Pavel míní, když říká, že se na nás má projevit Ježíš?

Tímto projevem je „svítit“, což činí něco jasným a srozumitelným. Takže, stručně, Pavel říká, že jsme povoláni k tomu, abychom Ježíše učinili známým a srozumitelným všem lidem. V každé oblasti našich životů, bychom měli svítit ze samotné přirozenosti a podobnosti Kristu.

Mojžíš byl povolán Bohem. Když žil ve faraonově domě, odmítl se zvát faraonovým synem: „Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě.“ (Židům 11:25-26).

Apoštol Pavel nám vysvětluje: „Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste jeho údy“ (1.Korintským 12,27). Na jiném místě je ještě konkrétnější: „Neboť jako tělo je jedno, ač má mnoho údů, a všechny údy…jsou jedno tělo, tak i Kristus“ (12,12).

Pavel nám v podstatě říká: „Podívejte se na své tělo. Máte ruce, nohy, oči, uši. Nejste jen samostatný mozek, oddělený od všech ostatních částí.“ S Kristem je to stejné. Není jen hlavou; má i tělo a my tvoříme jeho údy. Jsme spojeni s Ježíšem, naší hlavou, ale jsme také propojeni navzájem.