Ve Starém Zákoně čteme příběh o Jákobově manželce, Ráchel, a o tom jak zoufale toužila mít dítě. Už dále nemohla snést pomyšlení na život bez radosti z narození vlastního dítěte, že nikdy nezažije to, co se od ní očekávalo jako od židovské ženy. Její bolest byla tak nesnesitelná, že prosila Jákoba, „Dej mi potomka, nebo umřu!“

Máme-li vstoupit do Božího odpočinku, musíme se vzdát našeho vlastního úsilí. Do tohoto dokonalého odpočinku jsme vpuštěni pouhou vírou. „Neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili.“ (Židům 4,3) Jednoduše řečeno, musíme v srdci věřit, že Bůh je věrný a zaopatří nás za všech okolností, bez ohledu na to, jak se to zdá nemožné.

Podle Ježíše v Božích očích Kristus a jeho církev jsou jedno. Pavel to znázorňuje analogií lidského těla. On říká, že Kristus je hlava a my jsme jeho tělo — kost z jeho kostí, maso z jeho masa. „[Bůh] dal všechny věci pod Jeho nohy a dal Mu, aby byl hlavou nad všemi věcmi církve, která je Jeho tělo, Jeho plnost, která naplňuje vše ve všem“ (Efezským 1:22-23). „Neboť jsme údy jeho těla, z jeho masa, a z jeho kostí“ (Efezským 5:30).

Jednou z největších tragédií naší generace a zároveň jedním z nejhlubších zdrojů Božího zármutku je, že tolik křesťanů není skutečně šťastných. Při zevrubném pohledu vypadají dobře-zpívají, tleskají, usmívají se a vzdávají díky. Ale když zabrousíme pod povrch, je tam osamělost a dlouhotrvající utrpení.

V poslední den svého života na Zemi pozval starý prorok Eliáš svého žáka Elíšu, aby s ním šel do města Bételu a Jericha. Na této „učednické cestě“ došli ke břehu řeky Jordán, kde si Eliáš sundal plášť – široké, volné roucho – a udeřil jím do vody. Voda se zázračně rozestoupila a muži přešli na druhou stranu suchou nohou (viz 2.Královská 2,8).

Na druhé straně řeky se Eliáš otočil ke svému žákovi a řekl: „Řekni, co pro tebe mám udělat, než budu od tebe vzat“ (2.Královská 2,9). Mladší muž bez váhání odpověděl: „Prosím, ať mi připadnou dva díly tvého ducha!“ (tentýž verš).

„Hledal jsem mezi nimi muže, který by zazdíval zeď a postavil se v mezeře před mou tvář za tuto zemi, abych ji neuvrhl do zkázy, ale nenašel jsem ho“ (Ezechiel 22:30).

Bůh říká, že hledá někoho, kdo je ochoten „stát v mezeře,“v tom širokém, prázdném místě, kde něco chybí. Evangelizace, uctívání, vyučování, kázání, dobré činy, nedělní škola a služba mládeži jsou dobře pokryty, ale „mezerou“ ve tvé církvi může být modlitba.

Když satan sestoupil do zahrady Eden, přišel s nenávistí vůči Bohu. Ta se projevila pokaždé, když zkoušel zničit to, co bylo nejbližší Hospodinovu srdci: lidstvo. A ďábel skončil tím, že zasel do lidí takové myšlenky, které by přivedly člověka k jeho vlastnímu zničení — myšlenky, že my sami můžeme být jako Bůh

Když Ježíš putoval do Galileje, přišel k Jákobově studni v Samaří, kde se zastavil, aby si odpočinul. Zatímco jeho učedníci odešli koupit něco k jídlu, ke studni přišla Samařanka, aby nabrala vodu. Ježíš jí jednoduše požádal: „Dej mi napít“ (Jan 4:7).

Kristova slova k ženě byla začátkem dlouhého rozhovoru, kdy žena žasla nad tím, co jí říkal. Konečně řekla: „‚Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.‘ Ježíš jí řekl: ‚Já jsem to – ten, který k tobě mluví‘“ (Jan 4:25-26).

Každý křesťan ví, že Bůh nepřebývá v chrámech nebo budovách vytvořených člověkem. Místo toho se náš Pán rozhodl žít v lidských nádobách – v srdcích a tělech svého lidu. Každý věřící se tak může pochlubit jistotou: „Bůh žije ve mně.“ Samozřejmě, Pán je všude, ale podle jeho Slova krví očištěné srdce je jeho trvalým obydlím.

Kde je církev uprostřed chaosu? Je plná náboženské aktivity, ale ta je většinou jen povrchní. To je tragické, protože náš Pán má vždycky nápravu pro svět v chaosu. Časem prověřený lék, který už po generace používá, aby probudil svou mrtvou, upadlou církev, je prostý: Bůh povolává vybrané muže a ženy.