Bůh skrze Pavlovo uvěznění v Římě úžasně jednal. Pán nepotřeboval omračující metody, aby jeho evangelium postupovalo kupředu. Potřeboval pouze jednoho služebníka. A ten byl ukrytý v boční uličce, v malém pronajatém domku hlídaném stráží. A po dobu dvou let k němu, do jeho nouzového vězení, přicházel neustálý přísun hladovějících duší ze všech společenských postavení (viz Skutky 28:30-31).

Kniha Skutků se uzavírá úžasnou poznámkou. Poslední dva verše vypráví o tom, jak je Pavel v okovech v domácím vězení a doprovázen římskými vojáky. Přesto si přečti radostnou poznámku, kterou je popsána Pavlova situace: “Pavel zůstal celé dva roky v najatém bytě a přijímal všechny, kdo za ním přišli, zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek.” (Skutky 28:30–31).

Mnoho lidi v církvi v dnešní době žije tak, jako by přijali porážku. Jejich myšlenky jsou ovládány pochybností spíše než vírou a žijí s navyklými vzory hříchu. Ponechávají si víru sami pro sebe a myslí si, že pokud sami všelijak těžce zápasí, tak jak by mohli vůbec pomoci někomu jinému? Takto vypadá křesťanský život bez moci vzkříšení.

Křesťanská církev se zrodila skrze moc Ducha svatého. Když čteme knihu Skutků a novozákonní epištoly, vidíme obraz rané církve; vidíme, jakou ji Bůh chtěl mít. „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Skutky 2:42).

Když byl Ježíš na zemi, tak svědčil: "Horlivost pro tvůj dům mne stráví."(Jan 2:17, B21). Nyní  je jeho poselstvím pro křesťany v Sardách, a také pro nás, toto:"Radovali jste se z mojí přízně, majíce všude dobré jméno. Byli jste požehnáni mocným uctíváním a kázáním. Ale namísto toho, aby jste se posunuli kupředu, začali jste přemýšlet takto: "Máme hotovo. Odpočívali jste. Nebyli jste už bdělí, a začala se mezi vámi šířit lhostejnost. Usadili jste se  v duchovní komfortní zóně. Nepokračovali jste v naplňování poslání, které jsem vám svěřil."

Církev v Sardách začala s velkou apoštolskou mocí, s Božím požehnáním a Boží přízní. Ve třetí kapitole Zjevení říká Kristus pastoru v Sardách: „Vím, že tě na začátku provázela mocná pověst, dovolil jsi ale, aby se vytratil život, který jsem ti dal. Řekni svému sboru: 'Jste mrtví. Budete schopni slyšet toto slovo, přijmout je a díky němu se znovu zapálit?'“

Jako nepřítel naší duše se dožaduje slyšení naše přirozenost. Vždycky trvá na tom, že je v pořádku, když čas od času uspokojíme její touhy; že vše, co potřebujeme, je přítel, který nás podpoří; a že Bůh našim rozhodnutím bude žehnat.

Možná si stejně jako já říkáte: „Jak si můžu být jistý, že to, co slyším, je hlas Ducha svatého a ne někoho jiného?“

Duch svatý především nemůže, a také nebude vést někoho, kdo není plně poddán Jeho vůli. Duch svatý mluví k těm, kteří jsou připravení Jeho hlas poslechnout. Když jsem přemýšlel o chození v Duchu, zarazilo mě ještě něco. Pokud chození v Duchu znamená poslouchat Jeho hlas a nechat se jím vést, jak můžeme být chráněni před oklamáním? Jak můžeme vědět, že slyšíme hlas Ducha svatého, a ne svůj nebo ďáblův?

“Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! ” (1. Korintským 15:16-19).

Po celý můj život mne jedinečná Boží vůle vede na mnohá místa, a je to neuvěřitelná cesta. Musíme se ale naučit udělat hned na začátku počáteční věci. Vrátit se k první lásce, pokud jsme ji opustili; otevřít Boží Slovo a začít ho číst. Nežít v iluzi, že jednou nám tato tajemná Boží vůle padne do klína, i když jsme si zvolili, že zjevenou Boží vůli budeme ignorovat.