V kapitolách 14, 15 a 16 knihy Soudců čteme o Samsonovi. Samson věděl, že ho Bůh vyvolil pro konkrétní práci. Ale způsob, jakým žil, ukazuje, že bojoval se svou povahou.
V listě Židům čteme: „… Mám pokračovat ještě dál? Není dost času, abych vyprávěl o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jiftachovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích. Ti skrze víru dobývali království, konali spravedlnost, docházeli zaslíbení, zavírali tlamy lvům“ (Židům 11,32-33).
Když Pán vstoupil do našeho srdce, přišla s ním i jeho moc a všechny jeho zdroje. Najednou máme přístup k Boží síle, moudrosti, pravdě, pokoji a všemu, co potřebujeme k vítěznému životu. Nemusíme plakat a prosit ho, aby sestoupil k nám z nebes. On už je v nás. O tom, jak jsme silní v Kristu, píše Pavel.
Apoštol Jan dostal nádherné zjevení Boží slávy. Napsal: „… Avšak chrám jsem v tom městě neviděl: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.“ (Zjevení 21,22–23) Jinými slovy, jediným chrámem v nebi je sám Ježíš.
V knize Genesis čteme, že Bůh dal starozákonnímu patriarchovi Abrahamovi zemi Kanaán „do věčného vlastnictví“ (Genesis 17,8).
Při čtení si možná pomyslíte: „Jak mohl Bůh slíbit Abrahamovým potomkům vlast na věky? Abraham jistě musel vědět, že země, která je před ním, nebude věčná.“ Nový zákon nám dokonce říká, že svět bude zcela zničen ohněm, a potom Pán učiní nové nebe a zemi. Byl příslib „věčného vlastnictví“ nějakou lstí? Zde přece nemůže jít o pouhé vlastnictví pozemků. Jak by to mohlo být na věky?
Byli to právě křesťané ve Filipách, komu Pavel napsal: „Nechť je ve vás totéž smýšlení, jaké bylo v Kristu Ježíši“ (Filipským 2,5).
Pavel jim to napsal, když byl uvězněn v Římě. Pavel vyznává, že má Kristovu mysl, a že odložil dobrou pověst, aby se stal služebníkem Ježíše a jeho církve. Dále píše: „Doufám v Pána Ježíše, že k vám brzy pošlu Timotea, abych i já byl dobré mysli, když se dovím, co je s vámi“ (Filipským 2,19).
Vypadá to, že v naší společnosti velice zuřivě prosazuje změny týkající se naší kultury malá skupina lidí. Celá situace mi připomíná srocení davu v Efezu. Tito lidé se přihnali do divadla na protest proti Pavlově službě. Vůdci nepokoje byli řemeslníci, kteří vyráběli modly, ale o tisících dalších Písmo říká: „většina ani nevěděla, proč se sešli“ (viz Skutky 19,21–41).
Ovoce v Bibli může znamenat spoustu věcí; může znamenat ovoce Ducha, jako láska, radost, trpělivost, laskavost; ale může také znamenat ovoce služby. V Novém zákoně čteme o tom, jak někteří muži z Kypru a Kyrény odešli do Antiochie, moc Boží byla s nimi a zástupy se obrátily k Pánu (viz Skutky 11,19–26).
Jako následovníci Ježíše Krista bychom měli brát Boha vážně a přijmout jako pravdu vše, co nám odhaluje – zejména pokud se to týká nás samých. Naše „staré lidství“ se snaží ospravedlnit se před Bohem svými skutky. Člověka usvědčuje jeho vlastní svědomí ze špatného jednání, ale místo toho, aby činil pokání, snaží se s hříchem bojovat sám. „Změním se. Budu bojovat se svým hříchem, ať to stojí cokoliv. A Bůh si určitě všimne, kolik do toho vkládám úsilí.“
„Ďábel … řekne mu: ‚Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen´!‘“ (Matouš 4,6)
Když Ježíš stál na nejvyšším vrcholku chrámu, Satan mu našeptával: „Pojď, skoč! Jsi-li opravdu Syn Boží, Bůh tě zachrání.“
Uvažujme nad zázračným vysvobozením Izraele z Egypta, o kterém čteme v Bibli. Když Boží lid přešel po souši, viděl, jak za nimi vlny drtí nepřítele. Byl to slavný okamžik. Slavili Boha tancem a zpěvem a vzdávali mu díky. „Jsme volní! Bůh nás vysvobodil z útlaku.“