„Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla … přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.“ (Židům 10:19–20,22)
Kristovo dílo na Kalvárii má dva rozměry. Přináší prospěch člověku, hříšníkovi, ale také Otci.
V 2. Královské 4,1–7 čteme úžasný příběh o Elíšovi a vdově. Když tato žena přišla za Elíšou, byla zraněná, zlomená a zklamaná. Její manžel zemřel. Ta samo o sobě bylo tragické, ale její situace se ještě zhoršila. Nejen, že neměla manžela, ale navíc byla zatížena dluhy, které vysoce převyšovaly její schopnost je splatit.
A ještě ke všemu za ní přišel věřitel a vyhrožoval jí: „Jestli dluh okamžitě nesplatíš, vezmu tvé dva syny a udělám z nich otroky, dokud dluh nesplatí tvrdou prací.“
V knize Galatským apoštol Pavel sestavil precizní a realistický seznam mnoha negativních emocí a myšlenek, s nimiž se denně potýkáme: nečistota, hněv, závistivost, žárlivost, nevraživost, sebelítost, nespravedlnost, nestálost, pýcha, sobectví, nečestnost, lenost, zoufalství, nenávist, hříšnost, pokrytectví, atd. Jasně vidíme, že se naše přirozenost projevuje nemorálností a modlářstvím.
Ten příběh znáte. Mladý muž vzal půlku majetku, kterou by zdědil po otci, a promrhal ji rozmařilým životem. Skončil na mizině, s podlomeným zdravím, zlomený na duchu. Na samém dně se rozhodl navrátit k otci. Písmo říká: „I vstal a šel k svému otci. Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ (Luk 15,20)
Kdybych se chtěl zalíbit člověku, jednoduše bych nemohl být služebníkem Kristovým. Bude-li moje srdce motivováno souhlasem ostatních, budu sám v sobě rozdělen a lidé budou mít zmatek v tom, co mne přimělo ke konkrétním činům. Vždy budu usilovat o to, abych potěšil spíše někoho jiného než samotného Ježíše.
V deváté kapitole Skutků čteme, že Duch Svatý přišel ke zbožnému muži jménem Ananiáš a řekl mu, aby vyhledal muže jménem Saul, položil na něj ruce a vrátil mu zrak. Ananiáš věděl o Saulově minulosti a tak byl přesvědčen, že to bude nebezpečné, ale Duch Svatý Ananiášovi řekl: „Právě se modlí.“ (Skutky 9,11)
Pán mu v podstatě řekl: „Ananiáši, toho muže najdeš na kolenou. Ví, že přijdeš. Dokonce zná tvé jméno a proč tě k němu posílám. Chce, aby se jeho oči otevřely.“
„Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ (Matouš 10,32–33)
Řecké slovo pro „přizná“ v této pasáži znamená smlouva, souhlas nebo ujednání. Ježíš mluví o smlouvě, kterou s ním máme. Naší částí je přiznat se k němu, reprezentovat ho v každodenním životě. Zaslíbil nám ochranu a péči a my máme podle toho žít a svědčit o jeho podivuhodném požehnání.
John Piper psal o jednom z nejzávažnějších výroků v historii Nejvyššího soudu, který ukazuje změnu a rozklad společnosti. Tuto krátkou větu pronesl soudce Nejvyššího soudu Anthony Kennedy v roce 1992. Řekl: „Srdcem svobody je právo definovat vlastní pojetí existence, smyslu bytí a tajemství života.“
Podporovat tuto ideologii, znamená Boha vyloučit z rozhovoru.
Jedním z příběhů, které mě vždy rozesmějí, je ten, který pojednává o muži, jenž uvízl na dvacet let na pustém ostrově. Když stál tento muž na palubě lodi, která jej zachránila, kapitán se jej zeptal: „Myslel jsem, že jste byl na tom ostrově celých dvacet let sám.“ Odpověděl: „Ano, byl.“ Kapitán se ho zeptal: „Tak proč jsou na pláži tři chatky?“ „No, v jedné jsem bydlel. Ta druhá mi sloužila jako kostel. A ta třetí je kostel, kam jsem chodil předtím.“
„Ani se neoddávejme smilstvu jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. A také nepokoušejme Krista, jak to dělali někteří z nich, a hynuli od hadího uštknutí“ (1. Korintským 10,8-9).