Apoštol Pavel vyučuje koloskou církev: „Proto i my … nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste byli se vší moudrostí a duchovním pochopením naplněni poznáním jeho vůle, abyste vedli život hodný Pána a ve všem se mu líbili, abyste nesli ovoce v každém dobrém skutku a rostli v poznání Boha“ (Koloským 1,9–10).
V Genesis 15 čteme, jak Bůh uzavřel s Abrahamem slavnou smlouvu. Abrahamovi nařídil, aby vzal jalovici, kozu a berana a rozdělil je na poloviny. Potom měl Abraham vzít hrdličku a holoubě a položit je na zem hlavami naproti sobě. Abraham udělal, co mu bylo přikázáno. Jak zvířata ležela a krvácela, začali se na ně slétat supi.
Můžete si všimnout, že když vám Duch svatý chce dát větší míru své přítomnosti a zmocnit vás, je to často doprovázeno slzami. Nestyďte se za pláč a slzy, nesnažte se potlačit emoce, které provází Boží konání ve vašem životě. Bůh chce pohnout nejen myslí, ale i srdcem a přivést vás k pokání.
„Zkoumejme a zpytujme své cesty, vraťme se zpět k Hospodinu.“ (Pláč 3,40)
Krizové momenty vyžadují, abychom byli stateční a jednali s každodenními problémy, které na nás leží. Je to čas hodnocení, ale ne jmění nebo majetku. Jde o hlubší věci. Je čas zastavit se a vážně zhodnotit kam směřujeme. Jsme připraveni na to, co přijde v následujících dnech?
Obávám se, že mnoho křesťanů si neuvědomuje hloubku velikých zkoušek, které jednoho dne přijdou na církev, a je smutné, že mají jen malou vnitřní sílu, aby jim mohli čelit.
Když čteme list Židům kapitolu 11, nacházíme u zmiňovaných lidí jednoho společného jmenovatele. Každý má zvláštní charakteristiku, která svědčí o víře, kterou Bůh miluje. Co je tím prvkem? Jejich víra se zrodila z hlubokého vztahu s Pánem.
Faktem je, že je nemožné mít víru, která těší Boha, aniž bychom s ním udržovali intimní vztah. Co míním intimitou? Mluvím o blízkosti Pánu, která pochází z touhy být s ním. Tento druh intimity je blízkým osobním svazkem. Přijde tehdy, když toužíme po Bohu více než po čemkoli jiném v životě.
Marek 4,35–41 vypráví příběh o Ježíši a učednících na lodi na rozbouřeném moři. Kristus uklidnil vlny jediným povelem, pak se obrátil k učedníkům a zeptal se: „Jak to, že nemáte víru?“ (Marek 4,40)
Možná si pomyslíte, že to zní drsně. Vždyť je lidské, bát se v tak strašné bouři – ale za to je Ježíš nenapomínal. Připomeňme si, co učedníci řekli, když Ježíše budili. „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Marek 4,38) Oni zpochybňovali jeho dobrotu a péči o ně.
Henoch měl velmi úzký vztah s nebeským Otcem. Jeho společenství s Bohem bylo tak blízké a důvěrné, že ho Pán přenesl do slávy dlouho předtím, než by jeho život na Zemi mohl skončit. „Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přenesl.‘ Ještě před tím, než byl přenesen, dostalo se mu svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.“ (Židům 11,5)
Uvažujme o tom, jak sám Bůh popsal svůj vztah s Abrahamem: „... mého přítele Abrahama“ (Izajáš 41,8). Podobně Nový zákon říká: „Uvěřil Abraham Bohu ... a byl nazván Božím přítelem“ (Jakub 2, 23).
Jaké neuvěřitelné vyznamenání, být nazýván Božím přítelem. Většina křesťanů zpívá známý hymnus: „Ó, jak věrný přítel Ježíš“. Tyto biblické pasáže nám přinášejí pravdu a sílu. Je těžko pochopitelné, že Stvořitel vesmíru nazývá člověka svým přítelem, přesto se to stalo Abrahamovi. Je to známka jeho velké blízkosti s Bohem.
Před lety jsem utrpěl těžké zranění zad. Než se mi to stalo, podnikal jsem dlouhé výlety na kole, ale po tom zranění jsem se jich musel vzdát. Přibral jsem pak asi deset kilo, což mě vyděsilo natolik, že jsem se snažil získat kondici a zdraví zpět. Začal jsem cvičit a snažil se zdravě jíst. Problém byl v tom, že jsem nesnášel zeleninu. Musel jsem se zprvu hodně překonávat, abych do sebe nějakou dostal.
„Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti“ (Efezským 6,13-14).