Mám pro vás poselství, o kterém jsem přesvědčen, že je od Pána. Měl by ho slyšet každý věřící. Souvisí s tím, co je dle mého názoru jednou z největších potřeb v dnešní církvi.
Stále více křesťanů není plně uspokojeno Kristem. Kristus je sesazen z trůnu tím, co nazval trní. Ježíš definoval trní jako starosti tohoto světa, lstivost bohatství, různé touhy, které vstupují do srdce. Kristus řekl, že to je trní, které dusí Slovo a způsobují jeho neplodnost.
Židům 12,1 mluví o oblaku svědků, kteří jsou s Kristem ve slávě. Co by asi řekli současnému světu?
Dnešní doba je dobou prosperity. Obdrželi jsme požehnání v oblasti ekonomiky, přesto se společnost stala tak nemorální, násilnou a obrácenou proti Bohu, že i nevěřící lidé naříkají, jak hluboko jsme klesli. Křesťané se diví, proč Bůh odkládá své soudy nad tak zlou společností.
V Bibli ani jednou nenajdete, že by pro Petra, Jakuba nebo Jana byly překážkou bití nebo zákazy kázat evangelium. Tohle církev nezastaví. Boží práci mezi lidmi nezabrání vnější tlaky nebo pronásledování, ale chaos a konflikty v církvi.
„Proto vezměte na sebe celou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý vzepřít, všechno vykonat a zůstat stát.“ (Efeským 6,13)
Apoštol Pavel napsal ta slova věřícím v Efesu. V jiném překladu se říká: „potom, po bitvě, budete stát stejně pevně“. Samozřejmě bychom nedávali takový význam Pavlovým slovům, kdyby Pavel neprošel skrze oheň a neobstál.
Prorok Izajáš popisuje, co se stane, když Duch svatý sestoupí na člověka. V proroctví říká: „Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa“ (Iz 32,15).
A dodává k tomu: „I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost“ (Iz 32,16). Duch svatý přinese zvěst o odsouzení hříchu a ta zvěst vzbudí v lidech spravedlnost.
„Nemějte tedy starosti a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo: ‚Co budeme pít?‘ nebo: ‚Co si oblečeme?‘ Po tom všem se shánějí pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.“ (Matouš 6,31–32)
Ježíš říká, že starosti – o budoucnost rodiny, o práci, o to, jak máme přežít – jsou pohanským způsobem života. Ježíš zde mluví o těch, kteří nemají nebeského Otce. Neznají Boha, jak on chce, aby ho znali – jako starostlivého a milujícího Otce v nebi, který poskytuje prostředky k životu.
„Kéž Pán prokáže milosrdenství Oneziforově rodině. Několikrát mě potěšil a nestyděl se za mé řetězy; když přišel do Říma, usilovně mě hledal, až mě našel. … A jaké služby vykonal v Efezu, víš nejlépe sám.“ (2. Timoteovi 1,16-18)
Někdy nám pomůže vyřešit problémy člověk, který slouží. To se nám ale často nezdá jako dobré řešení. Namítneme: „Vždyť máme celé série kázání o obnovení, pořádáme týdny modliteb, i půst.“
Apoštolové problémy rané církve jako upřednostňování lidí z jednoho národu oproti jiným, upřednostňování bohatých na úkor chudých a různé spory řešili tak, že našli lidi, kteří byli ochotni sloužit opravdově a s láskou.
Pomáhali jsme vychovávat vnučku, takže byla často u nás, a jednou jsme se spolu procházeli Queensem. Bylo jí asi tak pět nebo šest let a šla kousek před námi. Vtom nějací mladí chuligáni přišli z vedlejší ulice a stáli před námi. Měli plandavé džíny a snažili se vypadat jako tvrďáci. Kleli, strkali se a křičeli na sebe: „Ukaž mi, co máš. Nemáš nic.“
„A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinku? Přece těm, kdo odmítali poslechnout! Vidíme tedy, že nemohli vejít pro svou nevěru. … Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha.“ (Židům 3,18–19.12)