Je církev bezmocná v této nebezpečné době? Máme sedět a čekat na Kristův návrat? Anebo jsme povoláni k nějakému radikálnímu jednání? Když se všude kolem nás svět třese a lidé strachem umdlévají, jsme povoláni obléci duchovní zbroj a utkat se s nepřítelem?

Proroci nás varují, že až uvidíme, jak Bůh otřásá národy a přichází nebezpečné časy, přirozený člověk v nás se bude velmi bát. Hospodin praví: „Obstojí tvá odvaha, budeš jednat rozhodně ve dnech, kdy proti tobě zakročím?“ (Ezechiel 22,14)

V příběhu o Noemovi je skrytá důležitá lekce. Do archy vešli tygři, a když vyšli ven, nebyli z nich býložravci. Jejich povaha se nezměnila tím, že byli v arše. Zvířata byla zachráněna před potopou. To znamená, že jejich životy byly zachovány, ale jejich povaha se nezměnila. Nebyli proměněni. Tygr nelitoval, že jedl jiná zvířata; zůstal takový, jaký byl.

C.S. Lewis napsal tato slova: „Odpuštění je krásná idea, dokud nebudete muset někomu odpustit.“ Nemůže být nic pravdivější, že?

Corrie ten Boom napsala jeden z nejúžasnějších příběhů o odpuštění. Její kniha Útočiště vypráví o tom, jak v Amsterdamu její rodina pomáhala skrývat Židy, kteří utíkali před nacisty. Nacisté je nakonec odhalili a její rodinu poslali do koncentračního tábora. Někteří členové jejich rodiny zemřeli. Corrie po válce 30 let zvěstovala evangelium.

Apoštol Jan v poslední biblické knize píše: „Ten, od něhož je to svědectví, praví: ‚Ano, přijdu brzy.‘ Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zjevení 22,20) Nezdá se vám to divné, že se Jan modlí za Pánův příchod, když dobře věděl, že Ježíš svým následovníkům řekl: „A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a tehdy přijde konec“ (Matouš 24,14)? Můžeme mít vliv na to, kdy se Ježíš vrátí?

„Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech vždy přítomná. Proto se nebudeme bát, i kdyby se země propadla a hory zřítily se do moře, Ať si vody hučí, ať pění, hory se otřásají pod jeho náporem! Je řeka, jejíž proud blaží město Boží, kde svatý příbytek má Nejvyšší. Bůh je v tom městě, nic jím neotřese, Bůh je ochrání už v ranním svítání! Národy se bouří, hroutí se říše, jen vydá hlas a země se rozpadá. Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.

Apoštol Pavel vysvětluje: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ (1. Korintským 12,27) A zde říká: „Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů.“ (1 Kor 12,14)

Pavel nám tím říká: „Podívejte se na své tělo. Máte ruce, nohy, oči, uši. Nejste jen samostatný mozek, který není propojený s ostatními částmi těla. Stejně je to s Kristem. On není jen samotnou hlavou, ale má tělo a my jsme části jeho těla.“

Věřím, že Žalm 46 popisuje „zemi zaslíbenou“ Nové Smlouvy a ve skutečnosti představuje Boží pokoj popisovaný v Listě Židům: „Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou.“ Tento žalm popisuje pokoj Božího lidu. Mluví o Boží stále přítomné síle, jeho pomoci v době nesnází a jeho pokoji uprostřed chaosu. Bůh je neustále s námi, jeho pomoc přichází vždy v pravý čas.

Pokud byste vzali kojota a řekli mu: „Přemístím tě z tvého přirozeného prostředí do kurníku mezi kuřataׅ,“ pravděpodobně to nedopadne s kuřaty dobře, pokud nebude nejprve změněno kojotovo srdce.

V roce 1989 jsem cestoval po východní Kanadě, pořádal evangelizační shromáždění a svědčil o Boží dobrotě v různých církvích, které potřebovaly povzbuzení. Myslím, že když se lidé vrací domů z cest, očekávají odpočinek a pohodlí. Poslední věc, kterou očekávají, je, že by jejich dům zcela shořel.

Hasiči řekli, že to byl jeden z nejneuvěřitelnějších požárů, jaké kdy viděli. Kromě komína nezbylo vůbec nic. Všechno se zhroutilo do základů, nezůstala stát ani jedna zeď. Můj domov byl zcela zničen.