Byl jsem veden, abych četl a studoval Zjevení 9,1-12, kapitolu o kobylkách. Když jsem četl verš 4 o Božím příkazu kobylkám, aby nezničily nic zeleného, napadla na mě důležitá myšlenka.

Je smutné, že dnes mnozí z těla Kristova vypadají jako údolí suchých kostí (viz Ezechiel 37,1-14) dnešních dnů. Je to pustina plná vybělených koster padlých křesťanů. Služebníci a další věřící vyhořeli kvůli zakořeněnému hříchu. A teď jsou plni hanby a skrývají se v jeskyních, které si sami vytvořili. Přesvědčují sami sebe, stejně jako to činil Jeremjáš: „Už se o něm ani nezmíním, už nebudu v jeho jménu mluvit“ (Jeremjáš 20,9).

Bible říká, že Jákob zažil neuvěřitelné zjevení při setkání s Bohem. „Jákob pak to místo nazval Penuel, Boží tvář, neboť řekl: ‚Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život!‘“ (Genesis 32,31) Za jakých okolností došlo k tomuto setkání? Jákob se dostal až do ohrožení života. Byl tenkrát sevřen mezi dvěma mocnými silami: naštvaným tchánem Lábanem a bratrem Ezauem.

Jákob pracoval více než dvacet let u Lábana, který jej pokaždé podvedl. Nakonec toho měl Jákob dost, opustil Lábana a s rodinou odešel, aniž by Lábanovi něco řekl.

Podle písma dochází k největšímu odhalení Boží dobroty vždy v časech, kdy jsou lidé v problémech, izolaci a strádání. Příklad najdeme v životě Jana. Po tři roky tento učedník chodil s Ježíšem. Byla to doba odpočinku, pokoje a radosti, i když přišlo několik problémů a zkoušek. Jan znal Ježíše jen jako Syna člověka. Kdy tedy přijal zjevení Krista v celé jeho slávě?

Za dnů prvotní církve křesťané „společně pozvedli hlas k Bohu a řekli: ‚Panovníku … ty jsi skrze Ducha svatého ústy našeho otce Davida, svého služebníka, řekl: ‘Proč zuří pohané hněvem a národy osnují spiknutí? Králové světa povstali a vládcové se spřáhli proti Hospodinu a proti jeho Pomazanému.’‘“ (Skutky 4,24–26)

Tehdy se nejednalo o lidi, kteří by byli podrážděni křesťanskou filozofií a křesťanským světonázorem, ale šlo o zuřivé a intezivní protivenství. Podobný posun směrem ke skutečnému protivenství vůči křesťanské víře začínáme vidět i dnes.

Několik sociologických a pedagogických studií prokázalo, že nadměrně chráněné děti, které znají jenom vítězství, budou v nevýhodě, nebo dokonce ve vážném nebezpečí, když na ně přijdou velké životní zkoušky.

Je přirozené snažit se ochránit své děti. Ale jednou z nejpozoruhodnějších dovedností, ke které jsme byli povoláni, je budovat naše rodiny. Součástí toho je zdravý, biblický pohled na to, jak procházet zkouškami.

Bůh může používat anděly, aby sloužili lidem. Nejčastěji však používá vlastní děti, skrze které rozdává milost. To je jeden z důvodů, proč jsme účastníky jeho milosti, abychom se stali sami jejími činiteli. Máme tuto milost rozdávat druhým. Nazývám to „milost pro lidi.“

„Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování“ (Efezským 4,7). Díky útěše, která je nám dána z Boží milosti je nemožné po celý život truchlit, protože přijde okamžik, kdy nás Pán uzdraví. Tehdy se staneme zásobárnou Boží milosti.

Matoušovo evangelium vypráví příběh, který by mohl některé věřící znepokojit. Pohanská žena žádala Ježíše o záchranu své démonem posedlé dcery.

Určité životní situace překračují lidskou naději. Nemáme radu, lékaře, lék, ani nic jiného, co by pomohlo. Situace je stále horší a pomoci může jen zázrak.

V takových chvílích zbývá jen naděje, že někdo přivede Ježíše. Někdo musí převzít odpovědnost a jasně se postavit: „Nepřestanu se modlit, dokud nedostanu od Pána odpověď. Dokud mi neřekne: ‚Hotovo. Už můžeš jít.‘“

Mnoho věřících nechce věřit, že zakusí strádání nebo bolest, ale Písmo jasně říká: