Je tisíc důvodů, proč by lidé měli milovat Ježíše, a ani jediný, proč ho nenávidět. Evangelia vykreslují Ježíše jako laskavého, trpělivého, plného něhy, odpouštějícího. Je nazýván pastýřem, učitelem, bratrem, světlem ve tmě, lékařem, obhájcem. Nechtěl, aby jediný člověk zahynul a přinesl smíření. Není žádný důvod, aby Ježíše někdo nenáviděl.
Pavel o sobě často mluví jako o „vězni Ježíše Krista“ (Efezským 3,1). Pavel také napsal: „Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh.“ Až do pozdního věku se Pavel radoval, že byl v zajetí Kristově a držen jako zajatec jeho vůle (List Filemonovi, 9. verš).
Prorok Izaiáš říká, že zbožní lidé touží po dobrých věcech nejen pro sebe, ale i pro potřebné. Izajáš zde mluví o zbožných lidech, kteří se postaví za ztracené a slouží těm, kteří to potřebují.
„Cožpak to je půst, který si přeji? Jeden den se pokořovat, klopit hlavu jako zvadlé rákosí a ležet v pytlovině a v popelu? Jak můžete toto nazývat postem? Opravdu si myslíte, že to Pána potěší?
„Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ (Židům 10,24-25)
„Vztáhl ruku z výše, uchopil mě, vytáhl mě z nesmírného vodstva. Nepříteli mocnému mě vyrval, těm, kdo nenáviděli mě, kdo byli silnější než já. Přepadli mě v den mých běd, ale Hospodin mě podepíral, vyvedl na svobodu, ubránil mě, neboť mě má rád.“ (Žalm 18,17-20)
V tomto žalmu se David díval zpět na velké vysvobození. Radoval se, protože ho Pán zachránil před nepřáteli. Král Saul nabídl odměnu za jeho hlavu a neúnavně ho pronásledoval, David byl donucen přespávat v jeskyních, skrýších či na polích.
Pokud důvěřujeme Kristu, činíme také kroky víry. Bible ukazuje, že pokud nebude na první krok navazovat růst víry, číhá na nás velké nebezpečí.
„Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ (Jan 10,10)
V těžkých bojích na nás mohou „rychle a zběsile“ dolehnout okolnosti, a právě v takových chvílích si častokrát pomyslíme: „Nevím, jestli to zvládnu, Pane. Nechápu, jak to může někdo zvládat.“ Toho ale využívá nepřítel, přijde se svou temnotou a mocí a pokusí se ukrást a potopit naši víru.
Většina křesťanů ví, co Bible říká o Boží lásce k jeho dětem, přesto si ji mnozí nikdy nepřivlastnili ani po letech věrného chození s Ježíšem. Existují oddaní Boží služebníci, kteří nikdy tuto slavnou zkušenost neprožili a Otcovu lásku nepřijali — nic přitom nermoutí Boha více.
Bůh sám sebe popsal Mojžíšovi: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích“ (Exodus 34,6-7).
Nikdo nemůže spočítat všechna Kristova slitování a požehnání plynoucí z jeho prolité krve. Zaměřme se na jedno vítězství: odpuštění hříchů.
„Jestliže však chodíme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu … Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1. Janův 1:7, 9).
Izraelité úpěli pod břemenem otroctví a jejich volání o pomoc vystoupilo k Otci. Boží odpověď by měla budovat i naši víru a důvěru k němu: „Bůh uslyšel jejich sténání a připomněl si svou smlouvu“ (Exodus 2,24). Slovo „připomněl“ zde znamená, že Bůh se rozhodl splnit své sliby v jejich životech a projevit lásku k nim. „Bůh pohlédl na syny Izraele a ujal se jich.“ (Ex 2,25) I když byl Izrael v otroctví, Boží zaslíbení byla na dosah.
George Müller (1805-1898) byl evangelistou a ředitelem sirotčince v Anglii. Byl to muž velké víry. Když se ho zeptali, jak toho tolik dokáže s tak malým množstvím prostředků, odpověděl: „Víra nepracuje ve sféře možného. V tom, co je pro člověka možné, není místo pro slávu Bohu. Víra začíná tam, kde končí možnosti člověka.“