„A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinku? Přece těm, kdo odmítali poslechnout! Vidíme tedy, že nemohli vejít pro svou nevěru. … Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha.“ (Židům 3,18–19.12)
Co má říci mně a tobě oblak svědků z listu Židům 12,1? Jednoduše toto: „Vždyť oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny jejich prosbám, ale tvář Páně je proti těm, kteří činí zlo.“ (1. list Petrův 3,12)
Nevěřím tomu, že by nám tento velký oblak nebeských svědků řekl, abychom se drželi komplikovaných doktrín a teologických učení. Věřím, že by k nám mluvili o jednoduché pravdě:
V životě každého věřícího, stejně jako sboru, přichází čas, kdy nás Bůh podrobí základní zkoušce víry. Je to ta samá zkouška, kterou podstoupil Izrael, když stál u Jordánu.
Co je to za zkoušku?
Jde o to, že i když vidíme všechna nebezpečí, která jsou před námi - problémy, kterým čelíme, velké utrpení, mocnosti a síly, které nás chtějí zničit, naprosto důvěřujeme Božím zaslíbením a rozhodneme se žít s důvěrou a jistotou v jeho Slovo. Jde o závazek věřit, že Bůh je větší než všechny problémy a nepřátelé.
„Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“ (1. Korintským 15,57) Mnoho věřících tento verš denně cituje a aplikuje ho na své zkoušky a soužení. Ale kontext toho verše naznačuje hlubší význam. O dva verše dříve Pavel píše: „Smrt je pohlcena, přišlo vítězství! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, peklo, tvá zbraň?“ (1. Kor 15,54–55)
Ježíš říká davu farizeů a náboženských lidí kolem sebe: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.“ (Jan 10,14-16)
Když vyučuji Bibli, neustále mě udivuje její aktuálnost pro rodinný život v 21. století. Bible je jedinou starodávnou knihou, jejíž autor stále žije. Skrze boje a zkoušky, kterými procházíme v Boží rodině, se posiluje víra a důvěra, protože „nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“ (Žalm 127,1) a „blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí po jeho cestách“ (Žalm 128,1).
Ježíš věděl, že učedníci potřebují pokoj, který by je provedl všemi situacemi. Řekl svým učedníkům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (Jan 14,27). To slovo učedníky překvapilo. V jejich očích to byl téměř neuvěřitelný slib: Kristův pokoj se měl stát jejich pokojem.
Těch dvanáct mužů žaslo nad pokojem, kterého byli za poslední tři roky svědky. Jejich mistr se nikdy nebál. Byl vždy klidný, žádná okolnost ho nikdy nerozrušila.
Spokojenost byla v Pavlově životě mnohokrát zkoušena. Koneckonců Bůh o něm řekl, že si ho mocně použije: „on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským“ (Sk 9,15). Když Pavel obdržel toto pověření, „hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží “ (Sk 9,20).
Kristus popsal poslední dny jako znepokojující a děsivé období. Co nám dal, aby nás připravil na ty pohromy? Jaký byl jeho protijed na strach, který měl přijít?
Ježíš nám dal nám ilustraci Otce, který sleduje vrabce, Boha, který má spočítané všechny vlasy na našich hlavách. Tyto ilustrace mají ještě větší smysl, když vezmeme v úvahu kontext, ve kterém je Ježíš dal.
Když Pavel čekal v Římě na soud, byl držen v hrozných podmínkách (viz Filipským 1,13-14). Po celý den ho hlídali vojáci pretoriánské stráže, byl k nim trvale připoután. Byli to suroví, tvrdí muži, často kleli. Ti muži už viděli úplně všechno a každý uvězněný člověk byl pro ně zločinec, včetně Pavla.