Evangelisté George Whitefield a John Wesley patří mezi nejvýznamnější kazatele historie. Tito muži kázali tisícům posluchačů na otevřených setkáních, na ulicích, v parcích, věznicích a skrze jejich službu bylo mnoho lidí přivedeno ke Kristu. Jednou však mezi těmito muži vznikl teologický spor o tom, jak člověk dochází posvěcení. Obě strany stály velmi pevně za svým přesvědčením, docházelo k ostrým výměnám názorů a následovníci obou mužů se zcela nevhodným způsobem hádali.
První církev nejen že čelila pokušení stát se otupělou vůči perverzím okolního světa, ale také čelila hrozbě, že by mohla ztratit citlivost na Boha. Mohli fungovat ze setrvačnosti, zpívat písně, kázat kázání, dávat desátky a oběti, společně stolovat, ale v jejich shromážděních by chyběla Boží přítomnost.
Nejděsivější na takové situaci je, že k ní může dojít a nikdo si ničeho nemusí všimnout. Pokud znáte historii církve, víte, že mezi napsáním knihy malého proroka Malachiáše a napsáním Matoušova evangelia byla odmlka trvající 400 let.
Bůh si přeje, abys rostl, protože nemůžeš pomoci svým dětem růst, pokud neporosteš ty. Je to dokonce součástí tvé zodpovědnosti vůči rodině.
Snad všichni máme tendenci upřednostňovat nebo zanedbávat určité oblasti poznávání podle svých předpokladů, osobnosti a životních zkušeností. Proto musíme žádat Boha, aby nám pomohl nalézt a udržet si vyrovnanou osobnost, abychom mohli vést členy rodiny v jejich růstu.
Rád bych poukázal na dvě hrozné lži, kterými nás nepřítel našich duší zkouší zadusit a brzdit růst náš i naší rodiny.
Apoštol Pavel varuje Timotea, že přijde doba, kdy někteří bratři náležející k Božímu lidu „nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím“ (2. Timoteovi 4, 3-4).
Dějiny nám ukazují, že to, co Pavel předpověděl, se vyplnilo. Jen co zemřeli apoštolové a generace jejich učedníků, církev se dopustila mnoha fatálních chyb. Učedníci byli svedeni falešným učením a věda a filosofie obrousily pravdu Kristova evangelia.
V evangeliu Matouše 24 Ježíš říká podobenství, aby vysvětlil, jak být připraven na jeho návrat.
V době zkoušek a pokušení k nám přichází satan a lže: „Jsi obklíčen a není cesty ven. Selhal jsi, jinak bys tím neprocházel. Něco s tebou není v pořádku. Bůh je velmi nespokojen.“
Komu Ježíš uděluje svůj pokoj? Možná si myslíte: „Nejsem hoden dostat Kristův pokoj. Ve svém životě mám příliš mnoho bojů. Moje víra je příliš slabá.“
Udělali byste lépe, kdybyste uvážili, komu Ježíš dal svůj pokoj. Žádný toho nebyl hoden a nikdo na to neměl právo.
Pomyslete na Petra. Ježíš se chystal dát svůj pokoj zvěstovateli evangelia, který brzy na to začal chrlit kletby. Peter byl horlivý v lásce ke Kristu, ale také ho zapřel.
Když se národ dostane do vzpoury proti Bohu, lidé se klaní sami sobě, své sexualitě a své nemorálnosti. Navíc už nepraktikují tyto věci jen sami, ale aktivně vedou druhé do hříšného životního stylu.
Občas mi někdo řekne: „Mám dobré i špatné zprávy… Kterou chceš slyšet jako první?“
V tomto čase, kdy se celý svět otřásá, o co se Bůh nejvíce zajímá? Bible nám říká, že Boží pohled je zaměřen na jeho děti: „Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství“ (Žalm 33,18).
Pán sleduje každý pohyb na Zemi, každého živého tvora. Přesto především sleduje blaho svých dětí. Vidí bolesti a potřeby každého člena svého duchovního těla. Jednoduše řečeno, vše, co nás bolí, se ho dotýká.